Čeština a moravština

Čeština

Mapa některých oblastí, v nichž jsou čeština a moravština většinovým či menšinovým jazykem
Rozšíření Česká republika
Slovensko
USA
Kanada
Německo
Rakousko
Rumunsko
Austrálie
Ukrajina
Srbsko
Chorvatsko
Rumunsko
Polsko
Počet mluvčích 13,2 milionu (2017)
Klasifikace
Písmo Latinka
Postavení
Regulátor Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky
Úřední jazyk Česká republika
Evropská unie
Slovensko (částečně)
Kódy
ISO 639-1 cs
ISO 639-2 cze (B)
ces (T)
ISO 639-3 ces
Ethnologue CES
Wikipedie
Český jazyk neboli čeština a moravský jazyk neboli moravština je západoslovanský jazyk, nejbližší slovenštině, poté polštině a lužické srbštině. Patří mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. Čeština se vyvinula ze západních nářečí praslovanštiny na konci 10. století. Je částečně ovlivněná latinou a němčinou. Česky psaná literatura se objevuje od 14. století. První písemné památky jsou však již z 12. století.
Češtinou jako mateřským jazykem mluví zhruba 10,7 milionu lidí – prakticky všichni v České republice. Celkový počet českých mluvčích se odhaduje na 13,2 milionu, což zahrnuje 2,5 milionu uživatelů češtiny jako druhého jazyka.[1] V důsledku několika vystěhovaleckých vln ve druhé polovině 19. a ve 20. století hovoří totiž česky i desetitisíce emigrantů a jejich potomků, zejména na Slovensku, v USA (55 tisíc mluvčích[1]), Kanadě, Německu, Rakousku, Rumunsku, Austrálii, na Ukrajině, v Srbsku (37 tisíc mluvčích[1]), Chorvatsku (6290 mluvčích[1]), Rumunsku (2170 mluvčích[1]), Polsku (1430 mluvčích[1]) a v řadě dalších zemí.
Čeština je flektivní jazyk vyznačující se komplikovaným systémem skloňování a časování a velmi volným slovosledem. K písemným záznamům používá latinku doplněnou o znaky s diakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevný přízvuk na první slabice, opozice délky samohlásek a specifická souhláska „ř“ (zvýšená alveolární vibranta = znělá dásňová kmitavá souhláska).
Dělí se na:
Koexistence spisovné a obecné češtiny je některými autory označována jako diglosie.
Spisovný standard neupravuje žádný zákon, ale kodifikuje jej v praxi svými obecně uznávanými doporučujícími publikacemi Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky[2] a formálně jejich schválením pro výuku i Ministerstvo školství.
Čeština (spisovná) je úředním jazykem České republiky a Evropské unie.[3] V úředním styku lze češtinu používat také na Slovensku.[4] [5]

Obsah

Klasifikace

Čeština je slovanský jazyk a patří tak do rodiny indoevropských jazyků. Spolu se slovenštinou tvoří česko-slovenskou větev západoslovanských jazyků, mezi které patří dále polština, kašubština a lužická srbština (horní a dolní). Čeština je nejzápadnějším slovanským jazykem.[6]

Vztah češtiny a slovenštiny



Podrobnější informace naleznete v článku Rozdíly mezi češtinou a slovenštinou.[7]
Čeština je blízká a vzájemně srozumitelná se slovenštinou. Rozdíly mezi těmito dvěma jazyky jsou ve slovní zásobě menší než rozdíly mezi některými nářečími jiných jazyků. V Čechách a na Slovensku existuje pasivní česko-slovenský bilingvismus (mimo jiné i díky dřívější existenci společného státu, Československa), Češi obvykle bez větších problémů rozumějí slovenštině a naopak. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků se odhaduje na 95 %.[8] Jejich dialekty vytvářejí jazykové kontinuum, tj. přechod mezi nimi je plynulý. V meziválečném Československu (1918–1938) byly v duchu tehdejší politiky čeština (moravština) a slovenština považovány za dvě spisovné varianty jednoho jazyka.

Historie


Podrobnější informace naleznete v článku Historický vývoj češtiny.[9]

Ukázka z knihy Všeobecný rostlinopis. Díl 2 vydané roku 1846 (o bramborách)
Čeština (moravština) se vyvinula na konci 1. tisíciletí ze západního nářečí praslovanštiny. V pračeském období si zachovávala některé praslovanské prvky, jako byly jery, nosovky (ę a ǫ), palatalizace či systém čtyř minulých časů (aorist, imperfektum, perfektum, plusquamperfektum). Tyto prvky nejpozději do konce 15. století postupně vymizely (v uvedeném pořadí).
Písemné památky z nejstaršího období jsou jen sporadické. Číst a psát tehdy uměli většinou jen duchovní. Funkci spisovného jazyka plnila latina, případně staroslověnština. První česky psanou památkou jsou 2 věty ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, které jsou však zřetelně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní: „Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu.“ Dále se dochovaly posměšné přípisky z chorální knihy svatojiřské (Svatojiřské přípisky) z konce 13. století. Věty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal neupravenou latinku i pro zápis hlásek, které byly latině cizí (jedno písmeno mohlo označovat více hlásek).
Ve 14. století proniká čeština (moravština) do literatury a úředního styku. Objevují se první česky psané knihy. Karel IV. nechává vyhotovit první překlad Bible do češtiny. Používá se spřežkový pravopis. Na přelomu 14. a 15. století se objevuje návrh na reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Propagátorem tohoto návrhu byl Jan Hus, není však jasné, zda byl také jeho autorem.
Velký rozvoj zažila česky psaná literatura zejména po vynálezu knihtisku v 15. století. Nejstarší tištěná kniha psaná v českém jazyce je Kronika trojánská, která byla vytištěna v Plzni nejspíše roku 1468. Jako vzor spisovného jazyka byla po dlouhou dobu používána tzv. Bible kralická (1579). Po porážce stavovského povstání v roce 1620 došlo k postupnému úpadku česky psané literatury, který byl zapříčiněn zejména nucenou emigrací české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský aj.). Přesto však i v této době vycházela česká literatura, která ovšem podléhala přísné cenzuře. Obnovené zřízení zemské (1627, 1628) zavedlo jako druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravě němčinu, která byla zrovnoprávněna s češtinou (fakticky však díky politickému tlaku získala němčina během následujících staletí navrch). Snaha o zavedení němčiny jako jednotného jazyka ve všech zemích habsburského soustátí se objevuje v 18. století (Marie Terezie, Josef II.). Byla vedena hlavně praktickými (spíše než národnostními) důvody. Ukázala se však jako nereálná, neboť česky mluvící obyvatelstvo bylo početné a po ztrátě většiny území poněmčeného Slezska mělo ve zbytku České koruny nad německy mluvícími procentuálně navrch. Zrušení nevolnictví umožnilo pak na konci 18. století vznik hnutí označovaného jako národní obrození.
Díky snahám národních buditelů byla v průběhu 19. století opět vyzdvižena úroveň česky psané literatury. A díky povinné školní docházce a vysoké gramotnosti obyvatelstva přestal být spisovný jazyk záležitostí úzké vrstvy inteligence. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijímána gramatika Josefa Dobrovského, která poprvé vyšla roku 1809. K obnově české slovní zásoby přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1830–1835) Josefa Jungmanna. Rozvíjí se publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit živému jazyku. Byly odstraněny některé pozůstatky zastaralého pravopisu Bible kralické (např. slovo její bylo do té doby psáno jako gegj). Spisovná čeština (moravština) v té době získala víceméně dnešní podobu.

Slovní zásoba

Slovní zásoba[10] je převážně slovanského původu. Čeština (moravština) a příbuzná slovenština uchovávají až 98 % praslovanské slovní zásoby, nejvíce ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky.[11]
Jako u většiny evropských jazyků byla řada slov z oblasti kultury a vědy převzata z řečtiny (demokracie, parabola, typ) a latiny (škola, kříž, doktor, herbář, tabule, kapsa, skříň). Vzhledem k těsným historickým kontaktům byla řada slov také přejata z němčiny (knedlík, šunka, taška, brýle, rytíř), případně jejím prostřednictvím byla přejata slova z jiných jazyků. Z němčiny pochází řada slov z oblasti řemeslnického názvosloví i slangu (hoblík, klempíř, ponk, šichta), mnoho slov proniklo do nespisovných vrstev jazyka (majznout, lajsnout/lajznout si, luftovat). V období národního obrození byla řada slov programově přejímána ze slovanských jazyků – polštiny (báje, věda, půvab, otvor), ruštiny (vzduch, příroda, chrabrý) aj. Uměle bylo vytvořeno české odborné názvosloví, často doslovným překladem (kalky). Mnohé tyto pojmy se ujaly a jsou běžně používány. Ruština pak ovlivnila češtinu zejména v druhé polovině 20. století, zejména z politických důvodů (sovět, kulak, chozrasčot, polárník, rozvědka, celiny). Z italštiny pochází řada pojmů z oblasti hudby (duet, soprán, forte, piano) a bankovnictví (konto), z francouzštiny slova týkající se módy (baret, blůza, manžeta). Angličtina původně byla zdrojem sportovních výrazů (fotbal, hokej, tenis), v současnosti z ní pocházejí mnohá slova z oblasti výpočetní techniky (software, hardware).
Čeština (moravština) přejímá slova i z exotických jazyků, často prostřednictvím jiných jazyků. Z arabštiny pochází např. alkohol, káva, trafika, z turečtiny jogurt, klobouk, čapka, tasemnice, z japonštiny čaj, z hindštiny džungle či jóga.
Pravopis přejatých slov závisí na míře zdomácnění:
  1. zdomácnělá slova mají zpravidla standardní pravopis přizpůsobený českému, např. telefon, televize, rádio, muzeum, kriket, akvárium (ale lze psát i televise, radio, museum);
  2. novější a méně používaná slova obvykle zachovávají původní pravopis, např. hardware, image, zvláštní skupinu představují citátová slova – výrazy, které si zachovávají původní pravopis a většinou i výslovnost a zpravidla nepřijímají české koncovky, jako je např. lat. ecce homo, corpus delicti, in statu nascendi, ab incunabulis, dies irae, fr. aperçu, à propos, enfant terrible, tête à tête, vis-à-vis, potpourri, parvenu; laissez-faire, laissez-passer; ital. staccato, adagio, dolce far niente apod.).
Někdy se používá souběžně původní i počeštěný pravopis, např. business i byznys (i když PČP (1999, 2005) už uvádějí jen byznys).

Počet slov

Přesný počet slov v češtině není možné určit, jelikož se čeština (moravština) jakožto živý jazyk neustále vyvíjí. Nicméně má čeština (moravština) na 300 000 slovních kořenů. Zatím nejrozsáhlejší Příruční slovník jazyka českého, postupně vydaný v letech 1935–1957, má zhruba 250 000 hesel. Obsahuje i slova, která zná málokdo, a neobsahuje naopak některá slova obecně známá (např. vulgarismy). Zaměřuje se totiž na popis spisovné slovní zásoby na základě výtahů z beletrie, časopisů a částečně novin. Slovník spisovného jazyka českého, jehož první vydání vyšlo v letech 1960–1971, druhé vydání v roce 1989, má přibližně 192 000 hesel. Rozsahem nejmenší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání 1978, druhé, upravené vydání 1994) obsahuje zhruba 48 000 hesel představujících jádro spisovné slovní zásoby.[12]

Statistika češtiny

Pro češtinu jsou typická slova o délce přibližně 8 grafémů (grafických nebo písemných znaků) – slova tvořená 6–10 grafémy pokrývají 75 % slovní zásoby. V psaném jazyce se nejvíce vyskytují grafémy o, e, a, n, t, dvojice grafémů st, po, ní, ov, na a trojice grafémů pro, ost, ova, sta, pře.
Největší skupina slovních kořenů je ze 3 grafémů, tvořených kombinací souhláska-samohláska-souhláska (had, cop, jít) – téměř 50 % všech kořenů. Užití konkrétních slov je v každém jazyce neproporční – kdy malá skupina slov tvoří jádro slovníku, zatímco zbytek slov se užívá jen okrajově. V češtině tak 10 nejběžnějších lemmat pokrývá asi 20 % textu a 1000 nejběžnějších lemmat pokrývá 65 % textu. To ovšem neznamená, že znalost 1000 slov postačuje k porozumění textu, protože každý text (i běžný) operuje s malým množstvím specifických slov, která obvykle tvoří jádro výpovědi.[13]

Nářečí

Nářečí češtiny: 1 – česká skupina (podskupiny: 1a – severovýchodočeská, 1b – středočeská, 1c – jihozápadočeská, 1d – českomoravská), 2 – středomoravská skupina, 3 – východomoravská skupina, 4 – slezská skupina (4a – slezskomoravská podskupina, 4b – slezskopolská podskupina), 5 – nářečně různorodé oblasti.

Podrobnější informace naleznete v článku Nářečí češtiny.
Čeština (moravština) má mnoho nářečí, která jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají. Česká nářečí se rozdělují do 4 skupin (kterým odpovídají i 4 české interdialekty):[14]

České a moravské interdialekty

České interdialekty jsou také čtyři:
Pohraniční území osídlená před rokem 1945 Němci (tedy Sudety) jsou tradičně uváděna jako nářečně různorodá. Stav českých nářečí v 60.–70. letech 20. století zachycuje šestidílný Český jazykový atlas, jehož poslední svazek je doplněn i audionahrávkami.

Písmo a výslovnost


Podrobnější informace naleznete v článku Český pravopis.
Česká abeceda sestává ze 42 grafémů/písmen (včetně grafické spřežky ch; nejčastějším z nich je o (1.) a e (2.), nejméně častým ó (41.) a q (42.)).[15] Používá latinku doplněnou o tyto znaky s diakritikou:
Velká Á Č Ď É Ě Í Ň Ó Ř Š Ť Ú Ů Ý Ž
Malá á č ď é ě í ň ó ř š ť ú ů ý ž
Čeština (moravština) také používá spřežku ch, která je považována za samostatné písmeno, stojící v abecedě mezi h a i. Velká varianta je CH, avšak pokud stojí tato spřežka na začátku slova psaného dále malými písmeny, potom se velké píše jen první písmeno spřežky: Ch, např.: Chrudim, ulice Chobot.
Kromě ch se hlavně v cizích slovech také používá spřežka dž (k zápisu znělého protějšku č, např. původní české džbán a přejatá slova džus, džem, džíp), zcela výjimečně pak dz (znělý protějšek c). Tyto spřežky se nepovažují za samostatná písmena, nýbrž za písmena dvě.
Zajímavostí je, že český háček (č, ž, š aj.) převzalo i několik dalších jazyků: kromě slovenštiny například bosenština, chorvatština, lakotština, litevština, lotyština, některé varianty sámštiny, slovinština aj.[zdroj?]
Dominantní princip českého pravopisu je princip fonologický s prvky pravopisu morfologického (had/hadi) a historicko-etymologického (panna z pán + -na)). V koncovkách příčestí se uplatňuje pravopis syntaktický (dělali/dělaly/dělala). Jedno písmeno (grafém) se tedy zpravidla používá pro zápis jednoho fonému (ne vždy i každého zvuku, srov. alofony jako např. ŋ a n) s tím, že přihlíží k morfologii a etymologii slov a zachovává některé prvky odpovídající staršímu stavu jazyka (psaní i/y, í/ý, ě, ú/ů).
Písmena ě a ů se nemohou vyskytnout na začátku slova, protože háček na ě vyznačuje změkčenost předcházející souhlásky a použití ů je podmíněno historickým vývojem (původní hláska /u:/[zdroj?] se píše ú; hláska /u:/ vyvinutá z původního /o:/ (později /uo/) se píše ů). Na začátku českých slov se kromě grafémů ě, Ě a ů, Ů nevyskytuje ani é, É a ý, Ý.

Řazení
Písmena s háčkem č, ř, š, a ž (tj. kromě ě, ď, ť a ň) se při abecedním řazení, např. ve slovnících, kladou za své základní znaky bez háčku jako samostatná písmena. Ostatní písmena s diakritikou – samohlásky a také písmena měkkých souhlásek ď, ť a ň – mají v abecedě stejnou prioritu jako znaky bez diakritiky, uplatňuje se řazení typu car – cár – carevič (Pravidla českého pravopisu, 2005)).
Česká abeceda
Písmeno Název Výslovnost (IPA) Alofony
A a á [a]
Á á dlouhé á [a:]
B b bé [b] [p]
C c cé [ts] [dz]
Č č čé [tʃ] [dʒ]
D d dé [d] [t]
Ď ď ďé [ɟ] [c]
E e é [ɛ]
É é dlouhé é [ɛ:]
Ě ě ije [ɛ, jɛ]
F f ef [f]
G g gé [g] [k]
H h há [ɦ] [x], příp. [h]
Ch ch chá [x] [ɣ] nebo [ɦ]
I i í [ɪ]
Í í dlouhé í [i:]
J j jé [j]
K k ká [k] [g]
L l el [l]
M m em [m] [ɱ]
N n en [n] [ŋ]
Ň ň eň [ɲ]
O o ó [o]
Ó ó dlouhé ó [o:]
P p pé [p] [b]
Q q kvé [kv]
R r er [r]
Ř ř eř (hovor. řet) [r̝] [r̝°]
S s es [s] [z]
Š š eš [ʃ] [ʒ]
T t té [t] [d]
Ť ť ťé [c] [ɟ]
U u ú [ʊ]
Ú ú dlouhé ú [u:]
Ů ů ů s kroužkem [u:]
V v vé [v] [f]
W w dvojité vé [v] [f]
X x iks [ks] [gz]
Y y ypsilon [ɪ]
Ý ý dlouhé ypsilon [i:]
Z z zet [z] [s]
Ž ž žet [ʒ] [ʃ]

Fonetika a fonologie


Podrobnější informace naleznete v článku Fonologie češtiny.[16]
Čeština (moravština) má 10 samohlásek (5 krátkých a 5 dlouhých), 27 souhlásek a 3 dvojhlásky.
Výslovnost českých samohlásek podle The Handbook of the International Phonetic Association (IPA).
Přehled českých souhlásek (IPA)

 Bilabiály obouretné Labiodentály retozubné dásňové zadodásňové Palatály předopatrové zadopatrové hlasivkové
Nazály - nosovky
    m
   n
    ɲ

p b
t d
c ɟ k g


t͡s d͡z t͡ʃ d͡ʒ



f v s z ʃ ʒ
x      ɦ


   r̝











   r







   j



   l


K charakteristickým rysům české výslovnosti patří zejména:
  • opozice kvantity (délky) samohlásek (dlouhá × krátká), která není závislá na přízvuku;
  • opozice znělosti u tzv. pravých souhlásek (s–z, t–d, p–b atd.), asimilace znělosti;
  • ztráta znělosti v koncových pozicích (např. led [lɛt]);
  • pevný přízvuk na první slabice (× u spojení s jednoslabičnou předložkou na předložce: 'les × 'do lesa);
  • specificky český foném /ř/, který je dle svého hláskového okolí vyslovován buď zněle (dři), nebo nezněle (tři).

Mluvnice


Podrobnější informace naleznete v článku Česká (moravská) gramatika.[17]
Čeština (moravština) je flektivní jazyk (tj. ohebný), který vyjadřuje větnou syntax (skladbu) pomocí flexe (skloňování a časování). Jako taková se vyznačuje bohatstvím slovních tvarů ohebných slov.

Slovní druhy
Čeština rozlišuje tradičně 10 slovních druhů, které se dělí na ohebné a neohebné:

Jmenný rod
Čeština rozlišuje 3 jmenné rody: mužský (maskulinum), ženský (femininum) a střední (neutrum). Mužský rod se dále člení na životný a neživotný.

Číslo
Rozlišuje se dvojí mluvnické číslo: jednotné (singulár) a množné (plurál). Kromě toho se při skloňování vyskytují pozůstatky dvojného čísla (duálu).

Skloňování
Podrobnější informace naleznete v článku České skloňování.
Čeština má 7 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál), které se uplatňují při skloňování podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek.
Základním tvarem (lemmatem) jmen je zpravidla nominativ singuláru (1. pád jednotného čísla).

Časování
Podrobnější informace naleznete v článku Česká slovesa.
Česká slovesa vyjadřují 3 časy: minulý (préteritum), přítomný (prézens) a budoucí (futurum).
Mají též sémantickou schopnost rozlišit vztah k plynutí času a ukončenosti děje pomocí vidu (aspektu). Z tohoto hlediska se dělí na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva). Dokonavá slovesa nemají schopnost vyjádřit přítomnost, jejich přítomné tvary vyjadřují budoucnost.
Rozlišují se 3 slovesné způsoby: oznamovací (indikativ), podmiňovací (kondicionál) a rozkazovací (imperativ). Vztah podmětu k ději se vyjadřuje činným (aktivum) nebo trpným (pasivum) rodem.
Základním tvarem u sloves je infinitiv.

Slovosled
Podrobnější informace naleznete v článku Český slovosled.
Slovosled je velmi flexibilní (volný), řídí se především tzv. aktuálním větným členěním. Základní slovosled je typu SVO (podmět–přísudek–předmět).

Oficiální status


Podrobnější informace naleznete v článku Úřední jazyk.
Češtinu používá převážná většina obyvatel České republiky, její používání však není dáno speciálním jazykovým zákonem. Podle příslušných zákonů soudy, orgány činné v trestním řízení a úřady vedou jednání a vyhotovují rozhodnutí v českém jazyce[18] (finanční úřady též ve slovenštině[19]). Kdo neovládá češtinu, má nárok na jednání v jazyce, který ovládá (de facto na tlumočení). Prodávané zboží musí být opatřeno návodem v češtině.[20]
Podle Listiny základních práv a svobod[21] (součást ústavního pořádku ČR) mají národnostní a etnické menšiny právo na vlastní jazyk.
Čeština je též (od května 2004) jedním z 24 (stav k roku 2013) oficiálních (úředních) jazyků Evropské unie. Formálně jsou si všechny oficiální jazyky EU rovné.[3]

Regulační instituce

Za autoritu v záležitostech českého jazyka je tradičně pokládán Ústav pro jazyk český, který je jedním z vědeckých ústavů Akademie věd České republiky. Jeho úkolem je základní i aplikovaný výzkum současné češtiny i její historie.[22] Vydává doporučující publikace (například Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Akademický slovník cizích slov) a provozuje jazykovou poradnu pro veřejnost. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy schvaluje užívání uvedených příruček ke školní výuce češtiny, případně závazně vyžaduje respektování těchto zásad při výuce češtiny ve školách.[23]

Odkazy

Reference

  • SIMONS, Gary F.; FENNIG, Charles D.. Ethnologue: Languages of the World. Twentieth edition. [online]. Dallas, Texas: SIL International, 2017, [cit. 2017-11-29]. Dostupné online. (anglicky)
  • HÁNA, Ondřej. Spisovný jazyk a jeho kodifikace (Úvodní informace) [online]. 2010, [cit. 2010-10-24]. Dostupné online.
  • Úřední jazyky EU [online]. [Brusel?]: Evropská komise, rev. 2013-10-01, [cit. 2013-10-10]. Dostupné online. (česky)
  • Zákon 184/1999 Z.z. o používaní jazykov národnostných menšín, § 6. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.
  • Obdobně lze také v České republice používat slovenštinu.
  • Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 69.
  • Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 69, 406–408.
  • BRETON, R. Atlas jazyků světa: Soužití v křehké rovnováze. Překlad T. Duběda. Praha : Albatros, 2007. ISBN 978-80-00-01883-6. S. 19.
  • Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 69–94; Bělina (2003); Čornej (2003).
  • Karlík, Nekula, Rusínová (1995), s. 101–102.
  • KOPEČNÝ, František. Základní všeslovanská slovní zásoba. Praha : Academia, 1981. Citováno dle Karlík, Nekula, Rusínová (1995).
  • Na co se nás často ptáte [online]. Praha: Ústav pro jazyk český, [cit. 2007-12-18]. Dostupné online. (česky)
  • ČERMÁK, František. Lexikon a sémantika. Praha : NLN, 2010. S. 237-239.
  • Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 393.
  • CVRČEK, Václav a kol. Mluvnice současné češtiny 1. Jak se píše a jak se mluví. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2010. ISBN 978-80-246-1743-5. S. 319.
  • Duběda (2005), s. 106; Karlík, Nekula, Pleskalová (1995), s. 28–64.
  • Karlík, Nekula, Pleskalová (1995), s. 228–367, 645–647.
  • Zákon ČNR č. 202/1990 Sb. o loteriích a jiných podobných hrách, § 46a. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online. ; Zákon ČNR 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání, § 71 odst. 3. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online. ; Zákon ČNR 582/1991 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, § 123d. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online. ; Zákon 99/1963 Sb. občanský soudní řád, § 18. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online. ; Zákon 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), § 2 odst. 14 a §§ 28 – 29. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.
  • Zákon ČNR č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, § 3. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.
  • Zákon 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele, § 11. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.
  • Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i. [online]. Praha: ÚJČ AV ČR, rev. 2008-02-14, [cit. 2008-02-14]. Dostupné online. (česky)
  • Sdělení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k postupu a stanoveným podmínkám pro udělování a odnímání schvalovacích doložek učebnicím a učebním textům a k zařazování učebnic a učebních textů do seznamu učebnic [online]. Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2005-10-12, [cit. 2008-01-29]. Dostupné online. (česky); Katalog požadavků k maturitní zkoušce: Český jazyk a literatura: Zkouška zadávaná Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy [online]. Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2005-10-04, [cit. 2008-01-29]. Dostupné online. (česky)

Literatura

  • BĚLINA, P., et al. Dějiny zemí Koruny české II. Praha, Litomyšl : Paseka, 2003. ISBN 80-7185-605-3.
  • ČORNEJ, Petr, et al. Dějiny zemí Koruny české I. Praha, Litomyšl : Paseka, 2003. ISBN 80-7185-605-3.
  • DUBĚDA, Tomáš. Jazyky a jejich zvuky. Univerzálie a typologie ve fonetice a fonologii. Praha : Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1073-6.
  • HLAVSA, Zdeněk, et al. Akademická pravidla českého pravopisu. Praha : Academia, 1993. ISBN ISBN 80-200-0475-0.
  • KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-484-X.
  • KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. (eds.). Příruční mluvnice češtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-134-4.
  • KRČMOVÁ, Marie. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty. Ostrava : Filozofická fakulta OU, 2006. ISBN 80-7368-213-3.
  • ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha : Ottovo nakladatelství, 2004. ISBN 80-7181-133-5.
    • obsahuje další informace zejména k částem „Písmo a výslovnost“ a „Mluvnice“
  • ŠIŠKA, Z. Fonetika a fonologie. 2. vyd. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. ISBN 80-244-1044-3.

Související články

Externí odkazy

Wiktionary
Česká edice Wikislovníku, svobodného slovníku/tezauru

Štítky: ,
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)