Želnavská hornatina

Želnavská hornatina
Knížecí stolec, Špičák a Hvězda z Horní Sněžné
Nejvyšší bod	Knížecí stolec (1 236 m n. m.)
Rozloha	179 km²
Nadřazená jednotka	Šumava
Sousední jednotky	Vltavická brázda, Prachatická hornatina, Českokrumlovská vrchovina
Podřazené jednotky	Knížecí hornatina, Křišťanovská vrchovina
Světadíl	Evropa
Stát	Česká republika
Horniny	granulit, žula
Povodí	Vltava

Želnavská hornatina je geomorfologický podcelek v severovýchodní části Šumavy. Rozprostírá se na ploše 179 km² a má průměrnou nadmořskou výšku 921 m.[1] Na západě a na jihu sousedí s Vltavickou brázdou, na severu s Prachatickou hornatinou a na východě s Českokrumlovskou vrchovinou. Hornatina je plochá. Jedná se o homogenní vrásno-zlomový horský masív, se zbytky zarovnaného povrchu ve vrcholových partiích a s příkrými okrajovými svahy (na východě zlomový svah). Vyskytují se zde četné skalní útvary periglaciálního zvětrávání a odnosu žul.

Obsah

• 1 Geologická stavba
• 2 Nejvyšší vrcholy
• 3 Geomorfologické okrsky
• 4 Vodstvo
• 5 Související články
• 6 Reference
  

Geologická stavba

Želnavská hornatina je v severní části tvořena granulity moldanubika. V jižní části se nacházejí porfyrovité žuly moldanubického plutonu.

Nejvyšší vrcholy

Celkem je v tomto geomorfologickém podcelku 28 tisícovek[2].

Knížecí stolec (1236 m) Lysá (1228 m) Špičák (1221 m) Chlum (1191 m) Nad Hospodárnicí (1182 m) Hvězdáře (1160 m) Hvězda (1145 m) Vlčí kámen (1136 m)

Skalky (1130 m) Dlouhý hřbet (1089 m) Suchá hora (1088 m) Křemenná (1085 m) Nad Vískou (1053 m) Doupná hora (1052 m) Větrný (1051 m) Zlatovec (1042 m)

Kamenitý vrch (1039 m) Černá stěna (1018 m) Na skále (1011 m) Skalky (1008 m) Černý les (1007 m) Nad myslivnou (1006 m) Kapradinec (1001 m)

V různých mapách bývají k vrcholům uvedeny pouze geodetické body, ty však nemusí být na skutečně nejvyšším místě vrcholu. Např. tak může být Lysá považována mylně za vyšší než Knížecí stolec.

Geomorfologické okrsky

Hornatina se člení na dva geomorfologické okrsky:

• Knížecí hornatina
• Křišťanovská vrchovina
  

Podrobné geomorfologické členění uvádí následující tabulka[3]:

Geomorfologické členění Šumavy
ČESKÁ VYSOČINA • Šumavská subprovincie • Šumavská hornatina
ŠUMAVSKÉ PLÁNĚ	Kochánovské pláně	Javorensko-vysocký hřbet (Javorná, 1090 m) Zhůřské pláně (Nad Šmauzy, 1068 m)
	Kvildské pláně	Prášilské pláně (Poledník, 1315 m) Modravské pláně (Tetřev, 1260 m) Roklanské pláně (Blatný vrch, 1376 m)
	Javornická hornatina	nečlení se (Javorník, 1066 m)
	Svojšská hornatina	nečlení se (Huťská hora, 1187 m)
	Knížecí pláně	Lipecké pláně (Výška, 1117 m) Novosvětské pláně (Obrovec, 1164 m) Stráženské pláně (Žlíbský vrch, 1133 m)
ŽELEZNORUDSKÁ HORNATINA	Debrnická hornatina	nečlení se (Debrník, 1336 m)
	Královský hvozd	nečlení se (Jezerní hora, 1343 m)
	Pancířský hřbet	Můstecký hřbet (Můstek 1234 m) Prenetský hřbet (Prenet, 1071 m) Hojsovostrážská hornatina (Můstek Z I, 1002 m)
TROJMEZENSKÁ HORNATINA	Stožecká hornatina	Radvanovická vrchovina (Žlebský kopec, 1080 m) Stráženská kotlina (850 m) Stožecká kotlina (850 m)
	Plešská hornatina	Plešský hřbet (Plechý, 1378 m) Jelenská vrchovina (Jelenská hora, 1068 m)
	Novopecká kotlina	nečlení se (Šešovec, 899 m)
	Vítkovokamenská hornatina	Výtoňská hornatina (Vítkův kámen, 1035 m) Pasečenská kotlina (830 m) Hraničenská vrchovina (Mezileský vrch, 884 m)
	Lučská hornatina	Lipenská vrchovina (Kaliště, 993 m) Loučovická hornatina (Hvězdná, 1012 m)
BOUBÍNSKÁ HORNATINA	Boubínský hřbet	nečlení se (Boubín, 1362 m)
	Včelenská hornatina	nečlení se (Kupa, 1044 m)
ŽELNAVSKÁ HORNATINA	Knížecí hornatina	Chlumská hornatina (Knížecí stolec, 1236 m) Špičácká část (Špičák, 1221 m)
	Křišťanovská vrchovina	Skalinská hornatina (1040 m) Arnoštovká pahorkatina (920 m)
VLTAVICKÁ BRÁZDA	Hornovltavická brázda	nečlení se (846 m)
	Dolnovltavická brázda	nečlení se (790 m)
PROVINCIE • Subprovincie • Oblast / Celek / PODCELEK • Okrsek • Podokrsek • (vrchol)

Vodstvo

V Želnavské hornatině pramení Blanice a Olšina. Celé území tak patří do povodí Vltavy.

Související články

• Vojenský újezd Boletice
• CHKO Šumava
• Geomorfologické členění Šumavy
  

Reference

• DEMEK, Jaromír, a kolektiv. Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Brno : Academia, 1987.

• FORMÁNEK, Tomáš. Tisícovky Čech, Moravy, Slezska. [s.l.] : Jerome, 2003. ISBN 80-903266-0-9. (česky)

• BALATKA, Břetislav; KALVODA, Jan. Geomorfologické členění reliéfu Čech. Kartografie Praha, 2006. ISBN 80-7011-913-6.
  

Železnorudská hornatina

Železnorudská hornatina
Hřeben Královského hvozdu mezi  Ostrým a Jezerní horou z Velkého Javoru
Nejvyšší bod	Jezerní hora (1 343 m n. m.)
Rozloha	200 km²
Nadřazená jednotka	Šumava
Sousední jednotky	Jezvinecká vrchovina, Klatovská kotlina, Strážovská vrchovina, Svatoborská vrchovina, Šumavské pláně
Podřazené jednotky	Debrnická hornatina, Královský hvozd, Pancířský hřbet
Světadíl	Evropa
Stát	Česká republika, Německo
Horniny	rula, svor, granodiorit
Povodí	Vltava, Dunaj

Železnorudská hornatina je geomorfologický podcelek v severozápadní části Šumavy. Rozprostírá se na ploše 200 km² a má průměrnou nadmořskou výšku 893 m. Ze všech podcelků Šumavy má nejstrmější svahy – střední sklon dosahuje téměř 12°.[1] Na západě sousedí s Jezvineckou vrchovinou, na severu s Klatovskou kotlinou, Strážovskou a Svatoborskou vrchovinou, na východě s Šumavskými pláněmi. Hornatina je na šumavské poměry značně členitá, rozdělená širokým podélným údolím Úhlavy na dva zhruba rovnoběžné hřbety, které se na jihovýchodě spojují. Je vrásno-zlomového původu, ve vrcholových partiích jsou menší zbytky zarovnaného povrchu a četné skalní útvary glaciální a periglaciální modelace (Černé a Čertovo jezero, Ostrý, Špičák).

Obsah

• 1 Geologická stavba
• 2 Nejvyšší vrcholy
• 3 Geomorfologické okrsky
• 4 Vodstvo
• 5 Související články
• 6 Reference
  

Geologická stavba

Železnorudská hornatina je tvořena z biotitických a svorových rul a svorů moldanubika. V jihozápadní části je moldanubikum prostoupeno menšími útržky granodioritového masívu moldanubického plutonu.

Nejvyšší vrcholy

Celkem je v tomto geomorfologickém podcelku 27 tisícovek[2]. Nejvyššími vrcholy jednotlivých okrsků jsou:

• Jezerní hora (1343 m)
• Debrník (1337 m)
• Můstek (1234 m)
  

Geomorfologické okrsky

Pláně se člení na tři geomorfologické okrsky:

• Královský hvozd
• Pancířský hřbet
• Debrnická hornatina
  

Podrobné geomorfologické členění uvádí následující tabulka[3]:

[skrýt]Geomorfologické členění Šumavy
ČESKÁ VYSOČINA • Šumavská subprovincie • Šumavská hornatina
ŠUMAVSKÉ PLÁNĚ	Kochánovské pláně	Javorensko-vysocký hřbet (Javorná, 1090 m) Zhůřské pláně (Nad Šmauzy, 1068 m)
	Kvildské pláně	Prášilské pláně (Poledník, 1315 m) Modravské pláně (Tetřev, 1260 m) Roklanské pláně (Blatný vrch, 1376 m)
	Javornická hornatina	nečlení se (Javorník, 1066 m)
	Svojšská hornatina	nečlení se (Huťská hora, 1187 m)
	Knížecí pláně	Lipecké pláně (Výška, 1117 m) Novosvětské pláně (Obrovec, 1164 m) Stráženské pláně (Žlíbský vrch, 1133 m)
ŽELEZNORUDSKÁ HORNATINA	Debrnická hornatina	nečlení se (Debrník, 1336 m)
	Královský hvozd	nečlení se (Jezerní hora, 1343 m)
	Pancířský hřbet	Můstecký hřbet (Můstek 1234 m) Prenetský hřbet (Prenet, 1071 m) Hojsovostrážská hornatina (Můstek Z I, 1002 m)
TROJMEZENSKÁ HORNATINA	Stožecká hornatina	Radvanovická vrchovina (Žlebský kopec, 1080 m) Stráženská kotlina (850 m) Stožecká kotlina (850 m)
	Plešská hornatina	Plešský hřbet (Plechý, 1378 m) Jelenská vrchovina (Jelenská hora, 1068 m)
	Novopecká kotlina	nečlení se (Šešovec, 899 m)
	Vítkovokamenská hornatina	Výtoňská hornatina (Vítkův kámen, 1035 m) Pasečenská kotlina (830 m) Hraničenská vrchovina (Mezileský vrch, 884 m)
	Lučská hornatina	Lipenská vrchovina (Kaliště, 993 m) Loučovická hornatina (Hvězdná, 1012 m)
BOUBÍNSKÁ HORNATINA	Boubínský hřbet	nečlení se (Boubín, 1362 m)
	Včelenská hornatina	nečlení se (Kupa, 1044 m)
ŽELNAVSKÁ HORNATINA	Knížecí hornatina	Chlumská hornatina (Knížecí stolec, 1236 m) Špičácká část (Špičák, 1221 m)
	Křišťanovská vrchovina	Skalinská hornatina (1040 m) Arnoštovká pahorkatina (920 m)
VLTAVICKÁ BRÁZDA	Hornovltavická brázda	nečlení se (846 m)
	Dolnovltavická brázda	nečlení se (790 m)
PROVINCIE • Subprovincie • Oblast / Celek / PODCELEK • Okrsek • Podokrsek • (vrchol)

Vodstvo

V Železnorudské hornatině pramení Úhlava a Křemelná (zdrojnice Otavy) a Řezná (Regen, přítok Dunaje). Pozůstatkem ledovců jsou Černé a Čertovo jezero.

Související články

• Národní park Šumava
• CHKO Šumava
• Geomorfologické členění Šumavy
  

Reference

• DEMEK, Jaromír, a kolektiv. Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Brno : Academia, 1987.

• FORMÁNEK, Tomáš. Tisícovky Čech, Moravy, Slezska. [s.l.] : Jerome, 2003. ISBN 80-903266-0-9. (česky)

• BALATKA, Břetislav; KALVODA, Jan. Geomorfologické členění reliéfu Čech. Kartografie Praha, 2006. ISBN 80-7011-913-6.
  

Železné hory

Železné hory
Železné hory; krajinná oblast v rozsahu poloh 198 - 737 m n. m., s tzv. železnohorským hřbetem mohutné zemské klínové kry vyvolávající dojem hornatiny, ve skutečnosti plochá vrchovina, název v minulosti odvozen od dobývání železné rudy
Nejvyšší bod	U oběšeného (737,4 m n. m.)
Rozloha	761,77 km²
Poznámka	součást geomorfologické Česko-moravské soustavy
Nadřazená jednotka	Českomoravská vrchovina
Sousední jednotky	Hornosázavská pahorkatina, Hornosvratecká vrchovina, Středolabská tabule, Svitavská pahorkatina, Východolabská tabule
Podřazené jednotky	Chvaletická pahorkatina, Sečská vrchovina
Světadíl	Evropa
Stát	Česká republika
Železné hory na mapě České republiky
Horniny	žula, rula, břidlice, syenit, vápenec a další
Povodí	Chrudimka, Doubrava, Labe
Souřadnice	49°50′ s. š., 15°40′ v. d.

Železné hory jsou pohořím (horopisnou jednotkou) a geomorfologickým celkem o rozloze 761,77 km² v severní části Českomoravské vrchoviny^[1], na vymezeném území chráněnou krajinnou oblastí a národním geoparkem v České republice. Z hlediska administrativně správního náleží největší částí své rozlohy do Pardubického kraje, jihozápadní část do Kraje Vysočina a okrajem na severozápadě do Středočeského kraje.^[2]
Typem georeliéfu plochá vrchovina (nikoliv hornatina podle názvu pohoří) se střední výškou 480,4 m a pestrým geologickým podložím, v centrální části zejména s hlubinnými vyvřelinami tzv. železnohorského plutonu (oblast Nasavrky - Trhová Kamenice - Skuteč)^[3] v Sečské vrchovině, na severozápadě tvořená žulovým masivem s nejstaršími žulami ve Chvaletické pahorkatině.
Krajinná oblast orientovaná jihovýchod - severozápad má přibližně trojúhelníkový půdorys zužující se k nejsevernějšímu výběžku na katastrálním území města Týnec nad Labem v okrese Kolín náležejícím do Středočeského kraje. Od Týnce nad Labem se táhne směrem k jihovýchodu ve vzdálenostech v rozmezí 50 – 60 km, na severovýchodním okraji v nižších nadmořských výškách k Proseči v okrese Chrudim náležejícím do Pardubického kraje, na jihozápadě podél tektonické linie nazvané železnohorský zlom ke Ždírci nad Doubravou v okrese Havlíčkův Brod a ve výběžku dosahujícím až k Vojnovu Městci v okrese Žďár nad Sázavou, obcí náležejících do Kraje Vysočina.^[2]
Nad hlubinným zlomem mezi Týncem nad Labem a Ždírcem nad Doubravou se vytvořil výrazný železnohorský hřbet mohutné zemské klínové kry se středním sklonem 3° 45" vyzdvižené v geologickém období třetihor (terciér)^[4] a ukloněné k severovýchodu (například linie Seč - Slatiňany). Nad Třemošnicí je železnohorský hřbet rozrušen dvěma hlubokými údolími, severněji ležící Lovětínskou roklí a směrem k jihu Hedvikovskou (též Hedvičino údolí), která tvoří současně rozhraní mezi několika geomorfologickými jednotkami Železných hor.^[2] Nejvýraznější je oblast Železných hor od jihozápadu, přibližně od vrcholu Skála (489,7 m n. m.) v katastru Licoměřice k nejvyššímu bodu v Chráněné krajinné oblasti Železné hory, vrcholu Vestec (668,0 m n. m.) v katastru Dolní Vestec.
Nadmořská výška geomorfologického celku klesá severozápadním směrem k řece Labe a na severovýchod k linii Chvaletice - Slatiňany - Proseč. Nejníže je situovaná hladina řeky Labe v nadmořské výšce 198 m na katastrálním území Týnec nad Labem.^[5] Nejvyšší vrcholy Železných hor dosahují výšek kolem 600 – 700 m n. m. na jihozápadě až jihovýchodě, především v širším okolí města Hlinsko v okrese Chrudim náležejícím do Pardubického kraje.
V roce 1987 byla Geografickým ústavem ČSAV uvedena za nejvyšší vrchol Pešava (697 m n. m.) v katastrálním území Jeníkov^[6] a po upřesnění územního vymezení geomorfologických celků v následujících letech v rámci České republiky je od roku 2006 prezentován^[1] za nejvyšší bod vrchol U oběšeného (737,4 m n. m.) na katastrálním území Svratouch, obě obce leží v okrese Chrudim, v Pardubickém kraji.^[7]

Obsah

• 1 Geografie
  • 1.1 Původ názvu
  • 1.2 Geomorfologie a přírodní poměry
  • 1.3 Vymezení Železných hor
  • 1.4 Geologie
  • 1.5 Vodstvo
    • 1.5.1 Evropské rozvodí
    • 1.5.2 Vodní toky
    • 1.5.3 Vodní nádrže
  • 1.6 Výškové body
    • 1.6.1 Nejvyšší vrcholy
    • 1.6.2 Významné výškové body
    • 1.6.3 Přírodní vyhlídky
• 2 Národní geopark
• 3 Ochrana přírody a krajiny
• 4 Kulturní krajina
  • 4.1 Obce a pamětihodnosti
• 5 Turistika
  • 5.1 Turistické trasy
  • 5.2 Cyklotrasy
  • 5.3 Rozhledny a přístupné věže
  • 5.4 Turistické zajímavosti
  • 5.5 Střediska zimních sportů
• 6 Dopravní cesty
  • 6.1 Železnice
• 7 Odkazy
  • 7.1 Reference
  • 7.2 Literatura
  • 7.3 Související články
  • 7.4 Externí odkazy

Geografie

Geografie České republiky řadí Železné hory výškovou členitostí mezi vrchoviny, slovo „hory" v jejich názvu má historický původ. Rozlohou zaujímají krajinnou oblast v nadmořských výškách 198 - 737 m, přibližně od nejnižší polohy u řeky Labe (u zdymadla) v katastru obce Týnec nad Labem na rozhraní se Středolabskou tabulí až k nejvyššímu vrcholu „U oběšeného" nad prameništi řek Krounky a Chrudimky v katastru obce Svratouch na rozhraní s Hornosvrateckou vrchovinou.
Horský dojem Železných hor vyvolává především tzv. železnohorský hřbet v pohledu od jihozápadu, například od Pařížova z Hornosázavské pahorkatiny směrem k Třemošnici. Zejména část pohoří s názvem Kaňkovy hory se stejnojmennou národní přírodní památkou. Ve směru linie Třemošnice - Chrudim (okrajové části Železných hor), nadmořská výška postupně klesá na svahu zemské (železnohorské) klínové kry ukloněné k severovýchodu, mezi Hornosázavskou a Svitavskou pahorkatinou, z jihozápadního okraje s vrcholovou částí Kaňkových hor (až 560 m n. m. na železnohorském hřbetu) k vrcholu Podhůra (356,4 m n. m.) na severovýchodním okraji.
Železné hory, obecně označované jako pohoří^[8], jsou v centrální části vrchovinného rázu zastoupené Kameničskou vrchovinou, krajinu v tzv. podhůří tvoří pahorkatiny (Chvaletická na severozápadě, Skutečská na severovýchodě a Stružinecká na jihovýchodním okraji). Výrazné pásmo vrcholů na jihozápadě nazývané železnohorský hřbet je nad Třemošnicí přerušeno sníženinou Podhradské kotliny.
Železné hory zahrnují krajinnou oblast přibližně vymezenou obcemi (místy) po jejím obvodu (s nepřesností územních výběžků) od severu: Týnec nad Labem, Chvaletice, Zdechovice (rybník Pazderna), Jankovice u Přelouče, Brloh u Přelouče (Mlýnský rybník), Chrtníky (Chrtnický rybník), Svinčany, Heřmanův Městec, Rabštejnská Lhota, Chrudim (lokalita Pod Hůrou), Slatiňany (řeka Chrudimka přibližně u Mostu knížete Auersperga), Škrovád, Bítovany (rybník Farář), Smrček u Žumberka (rybník Velká Straka), Vrbatův Kostelec (základní nivelační bod 378,10 m n. m.), Skutíčko, Skuteč (koryto Anenského potoka u Štěpánovského rybníku), Lažany u Skutče (lesní lokalita Borek), Hněvětice (řeka Krounka pod lokalitou Kamenec 381,2 m n. m.), Perálec (rybniční soustava v lokalitě Pod vsí), Zderaz, Proseč u Skutče (lokalita Borky), Česká Rybná, Otradov (lokalita Na zadech), Rychnov (Rychnovský potok u mostu silnice I/34), Pustá Kamenice, Čachnov (Čachnovský potok), Krouna (silnice II/354 nad obcí), Svratouch (vrchol sedla v horní části obce mezi vrchy „U oběšeného" a „Otava"), Svratka (kostel sv. Jana Křtitele - koryto řeky Svratky), Herálec (rybník Šantrůček), Vortová (Černá skalka 658,7 m n. m.), Vojnův Městec, Krucemburk, Ždírec nad Doubravou, Horní- a Nový Studenec, Podmoklany, Sloupno u Chotěboře, Kladruby, Lhůta, Předboř, Horní Lhotka, Čečkovice, Jeřišno, Chuchel, Běstvina, Kubíkovy Duby, Třemošnice nad Doubravou, Závratec, Žlebské Chvalovice, Licoměřice, Podhořany u Ronova, Semtěš u Bílého Podolí, Brambory, Horušice, Bernardov a opět Týnec nad Labem.
Některé zdroje uvádí nepřesné údaje týkající se oblasti, například střední nadmořskou výšku asi 450 m,^[9] rozlohu pouze 580 km²,^[10] jiné necelých 900 km².^[4] Digitální technikou zpracovaná data v 21. století uvádí rozlohu 761,77 km², střední výšku 480,4 m a 3° 45" střední sklon území zahrnutého do geomorfologického celku s názvem Železné hory.^[1]

Původ názvu

Zeměpisný název (oronymum) „Železné hory" pochází podle historických pramenů od dobývání železné rudy, těžila se ve více lokalitách oblasti. Slovo „hory" se v zeměpisném názvu pohoří objevilo ve významu staročeského označení pro dolování, důl (doly = hory).^[1] Těžba železné rudy probíhala v okolí obcí dnešního Pardubického kraje, například Včelákova, Křižanovic, Vojtěchova, Lukavice (pyrit) a manganová ruda s pyritem u Chvaletic.^[4]
Zbraslavská kronika uvádí jejich latinský název „Montes ferrei" (česky: Hory železné). Pod tímto názvem se však rozuměla oblast v současné severozápadní části pohoří, přibližně od Chvaletic k Lichnici.^[4]

Geomorfologie a přírodní poměry

Geomorfologické členění v pohledu na železnohorský hřbet od jihozápadu, směrem k Třemošnici (s popisky ve fotografii)

Geomorfologie začleňuje Železné hory mezi geomorfologické celky v rámci regionálního členění georeliéfu (tvaru zemského povrchu) provedeného systémově pro celé území České republiky. V seznamu geomorfologických jednotek nese označení třímístným indexem „IIC-3" a obecně ho charakterizuje stejná morfostruktura a historie geomorfologického vývoje.^[5]
Tvoří klínovou kru ukloněnou k severovýchodu a omezenou na jihozápadě výrazným zlomovým svahem nazvaným Dlouhé meze s terénním valem výrazným např. při pohledu ze Štikovské vyhlídky (Štikov). Jádro je vytvořeno vyvřelinami nasavrckého, resp. železnohorského a chvaletického žulového masivu. Severozápadní část pohoří tvoří proterozoické a paleozoické zvrásněné horniny a ostrůvky křídových usazenin. Řeka Chrudimka, nejvýznamnější v celé oblasti, protéká dlouhými a složitými údolími Sečské vrchoviny v jihovýchodní části Železných hor. V oblasti kolem obcí Prachovice a Vápenný Podol se vytvořily ve vápencích krasové jevy.
Na své jihozápadní straně jsou Železné hory zajímavé vysoko zvednutým okrajem klínové kry snižující se severovýchodním směrem, což je zřejmé například v georeliéfu od nejvyššího bodu Chvaletické pahorkatiny na vrcholu Krkanky (567,8 m n. m.) k řece Chrudimce (268 m n. m.) v katastrálním území Slatiňan nebo také od nejvyššího bodu CHKO Železné hory na vrcholu Vestce (668 m n. m.) k Anenskému potoku (354 m n. m.) v katastrálním území Skutče.
V pohledu například z Čáslavské kotliny působí zlomový svah pohoří místy až horským dojmem. Převýšení dosahuje více než 200 m a vyniká zejména nad Třemošnicí s dominantou zříceniny hradu Lichnice (504 m n. m.). Svahy vrcholů Železných hor jsou působivé svoji výškou zhruba od Bernardova ve Středočeském kraji v pásmu pokračujícím v jihovýchodním směru ke Ždírci nad Doubravou. Na spojnici mezi Ždírcem nad Doubravou a městem Skuteč je geomorfologický celek Železných hor v souvislém pásu území kolem 20 km nejširší a směrem k severozápadu se postupně zužuje.
Na mnoha místech Železných hor najdeme doklady o geologické minulosti Země v podobě hornin různého stáří. Zvláště atraktivní jsou například rokle Lovětínská a Hedvikovská (též Hedvičino údolí) u Třemošnice, řeka Chrudimka v hlubokých údolích přírodních rezervací Krkanka a Strádovské Peklo. V oblasti kolem Prachovic se doposud těží vápenec, v důsledku těžby byly objeveny i krasové jevy u Vápenného Podola. V oblasti Skutečské pahorkatiny (Žumberk, Leštinka, Skuteč) jsou stále činné kamenolomy s těžbou žuly. V oblasti je také mnoho zatopených bývalých lomů, které dotváří na mnoha místech krajinný ráz Železných hor.
Pohoří má trojúhelníkový půdorys protažený od jihovýchodu k severozápadu, podle geologických map^[11] výrazný zhruba mezi Ždírcem nad Doubravou, Týncem nad Labem a Skutčí, vystupující na jihu příkře a na severu pozvolna z okolní krajiny.
Od vydání Zeměpisného lexikonu ČSR v roce 1987^[6] se počátkem 21. století na základě aktualizace rozsahu území geomorfologických jednotek pomocí digitální techniky hranice geomorfologického celku změnily, zejména v jihovýchodní části na styku s geomorfologickým celkem Hornosvratecká vrchovina.^[1]
Podle charakteru georeliéfu Železných hor se geomorfologický celek člení na dvě části. Menší geomorfologický podcelek o rozloze 159,16 km² na severozápadě je Chvaletická pahorkatina (index IIC-3A), která je v úzkém pásu od Pardubické kotliny směrem k Čáslavské kotlině protnuta řekou Labe v délce několika set metrů a za ní, na jejím pravém břehu, končí nízkými pahorky. Chvaletická pahorkatina se již dále nečlení.
Vyšší a plochou rozsáhlejší v jihovýchodní části pohoří je geomorfologický podcelek s názvem Sečská vrchovina (index IIC-3B) o rozloze 602,61 km² , jejíž hydrografickou osu tvoří Chrudimka, nejvýznamnější řeka oblasti s ostrým ohybem v prostoru vodní nádrže Seč. Skladebnou část Sečské vrchoviny tvoří čtyři geomorfologické okrsky: Kameničská vrchovina (index IIC-3B-1), Skutečská pahorkatina (index IIC-3B-2), Stružinecká pahorkatina (index IIC-3B-3) a Podhradská kotlina (index IIC-3B-4).^[5] Řádově nejnižší geomorfologické jednotky se dále nedělí, obecně je charakterizuje typ georeliéfu se stejným původem povrchových tvarů a s podobnou výškovou polohou.
Železné hory jsou podle geomorfologického členění georeliéfu České republiky součástí Českomoravské vrchoviny (index IIC) náležející do geomorfologické Česko-moravské soustavy (index II) v rámci provincie Česká vysočina (index se neuvádí).^[1]
Při výzkumných úkolech používají autoři různá kriteria pro geomorfologické členění zkoumaného území; pro oblast Železných hor vzniklo například členění v rozsahu, který uvádí tabulka:^[zdroj?]

Geomorfologické členění Železných hor
ČESKÁ VYSOČINA • Česko-moravská subprovincie • Českomoravská vrchovina
CHVALETICKÁ PAHORKATINA	nečlení se	nečlení se (bezejmenný, 450 m, západně od Slavkovic)
SEČSKÁ VRCHOVINA	Spálavský hřbet	Lichnický hřbet (Krkaňka, 566 m) Klokočovský hřbet (Spálava, 663 m)
	Prachovická pahorkatina	nečlení se (Bučina, 606 m)
	Nasavrcká vrchovina	nečlení se (Krásný, 614 m)
	Žumberská pahorkatina	Miřetická pahorkatina (465 m) Prosetínská pahorkatina (Zárubka, 455 m)
	Trhovokamenická vrchovina	nečlení se (Vestec, 668 m)
PROVINCIE • Subprovincie • Oblast / Celek / PODCELEK • Okrsek • Podokrsek • (vrchol)

Vymezení Železných hor

Vymezení Železných hor se liší definovaným územím; název historické přírodní oblasti (zhruba fialová) byl použit v 19. století při geologickém mapování krajiny (rozhraní hnědá - žlutá), ve 20. století pro určení geomorfologické jednotky (+ žlutá), v roce 1991 pro CHKO Železné hory (zelená, i mimo ŽH), v roce 2012 pro národní geopark (bez znázornění, i mimo ŽH) - shodný název pro území v různém pojetí s jinou rozlohou

Do 19. století byla oblast Železných hor zmiňována v souvislosti s dobýváním železné rudy bez konkrétního územního vymezení. Podle historických pramenů (Zbraslavská kronika) a odborně populárních publikací (Železné hory očima geologa) se jednalo o severozápadní oblast od řeky Labe směrem k Podhradí se zříceninou hradu Lichnice.^[4]
V 19. století vedl v oblasti geologický výzkum Jan Krejčí (1825-1887), významný český přírodovědec, který se podílel na geologickém mapování Čech. V publikovaných výsledcích své práce použil pro zkoumané území název Železné hory a původně menší „historickou oblast" vymezil hranicí vedenou od řeky Labe u Týnce nad Labem jihovýchodním směrem až k Hlinsku, od něho ke Skutči a následně přes Slatiňany k Heřmanovu Městci a dále k Přelouči, opět k řece Labi.^[4]
V průběhu 20. století vymezil oblast Železných hor v důsledku kodifikace názvů geomorfologických jednotek bývalý Geografický ústav Československé akademie věd (v roce 1993 zrušen) s jihovýchodní hranicí v oblasti mezi Hlinskem a Kameničkami s nejvyšším bodem na vrcholu Pešava (697,0 m n. m.).^[6]
Výzkumem Železných hor se intenzivně zabýval také geolog a petrograf Jindřich Vodička (1921 - 2006), pracovník bývalého Ústředního ústavu geologického v Praze. V poslední práci z roku 1997 (sborník „Železné hory očima geologa") vymezil Železné hory hranicí vedenou zhruba od řeky Labe u Týnce nad Labem směrem na Semtěš, Ronov nad Doubravou, Třemošnici, Běstvinu, Maleč a Ždírec nad Doubravou, dále ve směru na Hlinsko a Skuteč, od ní na Vrbatův Kostelec, Slatiňany, Rabštejnskou Lhotu, Heřmanův Městec, Choltice a Přelouč, zpět k řece Labi.^[4] Podle zmíněného územního vymezení Železných hor by jejich nejvyšším bodem byl Vestec (668,0 m n.m.), který je v současnosti nejvyšším bodem na území Chráněné krajinné oblasti Železné hory.^[12]
Ve své práci se Jindřich Vodička zmiňuje také o vhodnosti úpravy hranic chráněného území ve prospěch CHKO Železné hory, mj. i v oblasti mezi Trhovou Kamenicí a Hlinskem. Uvádí také, že název „Železné hory" v současnosti (rok 1997) platí v jiném pojetí geografickém, geologickém a topografickém, než tomu bylo v minulosti.^[4]
Počátek 21. století umožnil novými technologiemi přezkoumat dosavadní geomorfologické členění České republiky a vypracovat novou digitální mapu na podkladu vrstevnicové mapy a upřesnit výměry geomorfologických jednotek, včetně jejich hranic. Jihovýchodní rozhraní Železných hor na styku s Hornosvrateckou vrchovinou doznalo změn, hranice je vedena katastrálním územím obce Svratouch s nejvyšším bodem U oběšeného (737,4 m n. m.).^[1]
Vymezené území, jehož charakter (krajina) je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírody a lidí, má více podob, například přírodní oblasti (geomorfologické jednotky), zvláště chráněného území, geoparku, mikroregionu aj. pod shodným názvem v různém významu. Pojetí krajiny souvisí s Evropskou úmluvou o krajině, jejíž nový překlad je účinný od 10. února 2017 (publikováno ve Sbírce mezinárodních smluv čá 6/2017).^[13]
Územní vymezení Železných hor (krajinné oblasti) je základní podmínkou pro významné činnosti (krajinnou politiku a cílovou kvalitu, ochranu, správu a plánování krajiny) a také místní rozvoj související s krajinou a krajinným rázem konkrétního území se specifickým účelem pro jaký bylo vymezeno, například mikroregionu se svazky obcí s názvy Centrum Železných hor^[14], Heřmanoměstecko^[15], Hlinecko^[16], Chrudimsko^[17], Podhůří Železných hor^[18], Skutečsko-Ležácko^[19], Svazek obcí Podoubraví (Slavíkov, Sloupno)^[20], Svazek obcí Týnecko (Týnec nad Labem)^[21], Železné hory^[22] nebo místní akční skupiny s názvem Železnohorský region^[23], ale také Hlinecko^[24] a částečně Havlíčkův kraj^[25], Chrudimsko^[26], Litomyšlsko (Proseč)^[27], Podhůří Železných hor^[28], Poličsko (Pustá Kamenice)^[29], Skutečsko - Košumbersko - Chrastecko^[30] a Zálabí (Týnec nad Labem)^[31] pro spolupráci subjektů z různých sfér působení a také pro využívání dotační politiky Evropské unie.

Geologie

Železné hory prošly složitým geologickým vývojem a patří mezi geologicky nejpestřejší území v České republice. V jejich oblasti jsou zastoupeny prakticky všechny geologické formace (od prahorních až po čtvrtohorní), které známe z ostatních oblastí Českého masivu.
Při průzkumech v jednotlivých lokalitách bylo zjištěno více než 100 druhů hornin s mnoha vzácnými minerály, některé patří k vůbec nejstarším v Českém masivu. V severovýchodní části (Chvaletická pahorkatina) tvoří podloží břidlice, droby, fylity a svor železnohorského proterozoika a také žuly chvaletického masivu (stáří 480 milionů let).^[32] V centrální části Železných hor jsou v důsledku zlomů rozšířeny hlubinné vyvřeliny (plutonity) a to žuly, granodiority a diority železnohorského (nasavrckého) plutonu. Podloží v oblasti Sečské vrchoviny tvoří také břidlice, fylity, prachovce a vápence chrudimského staršího paleozoika. Především v jihozápadní části Železných hor se nachází amfibolity, pararuly a svory kutnohorského krystalinika.^[11]
V žulách u Prosetína byl zjištěn výskyt zeleného berylu, u Turkovic vulkanitů pocházejících ze sopek aktivních před 520 miliony let. Na roky 2014 - 2018 bylo naplánováno nové základní geologické mapování Železných hor.^[32]

Vodstvo

Vodstvo Železných hor náleží do povodí evropské řeky Labe, kromě malého území jižně od vrcholu „U oběšeného" v katastru obce Svratouch, které je odvodňováno do řeky Svratky, náležející do povodí Moravy a evropské řeky Dunaj.^[33]

Evropské rozvodí

Hlavní evropské rozvodí Labe - Dunaj prochází oblastí na jihovýchodním okraji, katastrálním územím obcí Svratouch, Svratka a Herálec. Rozvodnice leží přibližně na spojnici míst od vrcholu sedla mezi vrchy „U oběšeného" a „Otava", na rozhraní s Hornosvrateckou vrchovinou: vrchol U oběšeného (737,4 m n. m.), lokalita K Chlumětínu (698,5 - 716,6 m n. m.), Peškův vrch (716,8 m n. m.) v katastru Svratouch, Chlumětínská cesta (672 m n. m.), silnice II/343 (651,9 m n. m.) v katastru Svratka, lokalita Na Ševčičce (652 m n. m.), silnice Herálec - Vortová (654 m n. m. v lokalitě Familie) v katastru Herálec. Rozvodnice dále pokračuje k vrcholu „Otrok" v Hornosvratecké vrchovině.^[34]

Vodní toky

Nejvýznamnější vodní toky oblasti jsou Labe a Chrudimka, přítoky Doubravy a Svratky odvodňují okrajové části.

• Labe, evropská řeka protékající Chvaletickou pahorkatinou v délce několika set metrů (zhruba Chvaletice - Týnec nad Labem).^[2]
• Chrudimka, nejvýznamnější řeka Sečské vrchoviny. K prudké změně toku řeky pod skalním ostrohem Oheb (dnes viditelné ve vodní nádrži Seč) došlo v důsledku změn tektonického původu ve třetihorách na železnohorské linii. Zdvih zemské kry způsobil změnu sklonu zemského povrchu a vodní tok (dnes Chrudimka) protékající původně od Nové Vsi lokalitou v části obce Hoješín, přibližně v dnešní ose Počáteckého a následně Zlatého potoka do řeky Doubravy, prudce změnil směr po ukloněném zemském povrchu k severovýchodu, do „nového" koryta, dnes v hydrogeografické ose vodní nádrž Seč - Křižanovice.^[33]
• Doubrava, řeka v Hornosázavské pahorkatině a Středolabské tabuli, pravostrannými přítoky odvodňuje Podhradskou kotlinu (Zlatý potok) a jihozápadní železnohorský hřbet.^[2]
• Svratka, koryto řeky tvoří na jihovýchodním okraji geomorfologického celku rozhraní s Hornosvrateckou vrchovinou (Svratka - Herálec) a odvodňuje také malé území Kameničské vrchoviny v oblasti Svratouchu.^[7]

Vodní nádrže

Vodní nádrž Seč v Železných horách

Vodní nádrže zastupují početné rybníky budované ve vhodných terénních a přírodních podmínkách, především v severovýchodní části Chvaletické a Skutečské pahorkatiny. Několik rybničních soustav leží na jihovýchodě ve Stružinecké pahorkatině, v Kameničské vrchovině například rybniční soustava, evropsky významná lokalita a přírodní památka Ratajské rybníky. Dva významné rybníky Dolní- a Horní Peklo byly vybudovány v Podhradské kotlině.
Významné jsou vodní nádrže s přehradami a vodárenským nebo energetickým využitím vodními elektrárnami na řece Chrudimce (po směru vodního toku):

• Vodní nádrž Hamry; horní tok řeky, projektována v říčním 93,1 km, podloží rulová hornina s obsahem křemene, sypaná hráz z vytěženého materiálu v okolí s výškou 13 m, objem zadržované vody 2,2 milionu m³. Stavba zahájena 15. listopadu 1907, přehrada uvedena do provozu v září a stavba kolaudovaná v říjnu 1912, v roce 1922 zvýšena hráz o 0,85 m, v letech 1931 - 1933 o další 1 m, včetně zesílení betonovým pláštěm a kamenným obkladem na návodní straně. V roce 1961 využita pro vodárenské účely pro oblast Hlinska a okolí.^[33]
• Vodní nádrž Seč
• Vodní nádrž Padrty (Seč II, též pomístně „Na Plajchu"^[35]); střední tok řeky, v roce 1940 vydáno vodoprávní povolení a zahájena stavba tzv. vyrovnávací nádrže, původní projekt přepracován. Přehrada dokončena v roce 1946, vodní elektrárna s jednou Francisovou turbínou, technicky unikátní byla realizace přivaděče vody na neúnosném terénu v délce přes 800 m od vodní nádrže Seč v údolí Chrudimky, provedená ze silných modřínových dýh tlustých 8 cm a stažených kovovými obručemi 12 cm od sebe vzdálených. Dřevěné potrubí bylo nahrazeno ocelovým až v roce 2010.^[33]
• Vodní nádrž Křižanovice
• Vodní nádrž Práčov

Výškové body

Vrcholy s nejvyšší nadmořskou výškou leží ve dvou nejvýraznějších pásmech, jedno tvoří jihozápadní železnohorský hřbet s nejvyšším vrchem Vestec (668,0 m) nad Stružineckou pahorkatinou, druhé tzv. vnitřní hřeben v centrální části nad pravým břehem řeky Chrudimky. Železnohorský hřeben se táhne od vodní nádrže Seč, přibližně v jiho-jihovýchodním směru Kameničskou vrchovinou, k rozsáhlému prameništi Chrudimky, nad nímž leží nejvyšší bod Železných hor s názvem U oběšeného (737,4 m).

Nejvyšší vrcholy

• U oběšeného, 737,4 m (nejvyšší bod Železných hor / Sečské vrchoviny / Kameničské vrchoviny); CHKO Žďárské vrchy, Svratouch - pomístně též Na panenkách, vrcholová část pole, louky, dostupná z obce Svratouch a z turistické trasy Klubu českých turistů od Filipovského pramene řeky Chrudimky po neznačené polní cestě, rozhledové místo: obec Svratouch, částečně Svratka, Herálec, Žďárské vrchy - Devět skal, Žákova hora, Kamenný vrch, Malínská skála, Buchtův kopec, Karlštejn, Louckého kopec, při dobré viditelnosti Králický Sněžník, Hrubý Jeseník, částečně Orlické hory.
• Peškův vrch, 716,8 m (Sečská vrchovina / Kameničská vrchovina); CHKO Žďárské vrchy, Svratouch, vrcholová část zalesněná, dostupná po neznačené polní cestě z cesty Svratka - Chlumětín s turistickou trasou Klubu českých turistů, pod lesem rozhledové místo: obec Svratka, částečně Svratouch, Herálec, Žďárské vrchy: Devět skal, Žákova hora, Kamenný vrch, Karlštejn, Louckého kopec.
• Na kopci, 701,4 m (Sečská vrchovina / Kameničská vrchovina); CHKO Žďárské vrchy, Chlumětín, vrcholová část pastviny, rozhledové místo: obec Chlumětín, Žďárské vrchy.
• Pešava, 697,0 m (Sečská vrchovina / Kameničská vrchovina); CHKO Žďárské vrchy, Jeníkov - pomístně též Hroby, Zeměpisným lexikonem ČR v roce 1987 uváděný vrchol jako nejvyšší bod Železných hor, vrcholová část pole, louky, s radiokomunikační věží, dostupná po zpevněné cestě z obce Jeníkov, rozhledové místo: obec Jeníkov, Kameničky, Železné hory - Vojtěchův kopec, Žďárské vrchy.
• Dědovský kopec, 675,6 m (Sečská vrchovina / Kameničská vrchovina); CHKO Žďárské vrchy, Dědová, vrcholová část pole, louky, dostupná ze silnice Dědová - Kladno, východně od vrcholu rozhledové místo: Pardubický kraj - Chrudim, Pardubice, částečně Skuteč, při dobré viditelnosti Orlické hory, Králický Sněžník, Hrubý Jeseník, níže pod vrcholem Vojtěchovská rozhledna.
• Vojtěchův kopec, 673,8 m (Sečská vrchovina / Kameničská vrchovina); CHKO Žďárské vrchy, PR Volákův kopec, Kameničky, vrcholová část zalesněná s bývalým kamenolomem zatopeným vodou, k němu z Kameniček polní cesta s turistickou trasou Klubu českých turistů, rozhledové místo: obec Kameničky, částečně Jeníkov, Chlumětín, rybník Krejcar, Žďárské vrchy.
• Vestec, 668,0 m (významný bod Železných hor / Sečské vrchoviny / Kameničské vrchoviny); nejvyšší bod na území CHKO Železné hory, Slavíkov, vrcholová část pole a pás dřevin, radiokomunikační věž a zakrytá šachta po radioaktivním průzkumu z 50. let 20. století, z Horního Vestce polní cesta s turistickou trasou Klubu českých turistů, rozhledové místo: krajina CHKO Železné hory od Ždírce nad Doubravou po Libici nad Doubravou, Stružinecká pahorkatina Železných hor.
• Spálava, 662,9 m (Sečská vrchovina / Kameničská vrchovina); CHKO Železné hory, Spálava, vrcholová část pole, dříve s dřevěnou rozhlednou, dostupná z obce Spálava po zpevněné cestě s turistickou trasou Klubu českých turistů, pod vrcholem přírodní rezervace Spálava, rozhledové místo: Spálava - část Libice nad Doubravou, krajina CHKO Železné hory.
• Zuberský vrch, 650,8 m (Sečská vrchovina / Kameničská vrchovina); CHKO Železné hory, Trhová Kamenice, vrcholová část pole, louky s dřevinami, dostupná ze silnice Trhová Kamenice - Zubří s turistickou trasou Klubu českých turistů, pod vrcholem SV směrem rozhledna a v JZ směru Přírodní rezervace Zubří, kromě rozhledny - krajina Železných hor, Žďárských vrchů a při dobrém počasí Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník i rozhledové místo: krajina CHKO Železné hory a CHKO Žďárské vrchy.
• Polom, 648,6 m (Sečská vrchovina / Kameničská vrchovina); CHKO Železné hory, Horní Bradlo, zalesněná vrcholová část, dostupná turistickou trasou Klubu českých turistů, pod vrcholem významná přírodní rezervace Polom na dvou lokalitách.

Významné výškové body

• Krásný, 617,0 m n. m.
• Bučina, 605,6 m n. m.
• Krkanka, 567,8 m n. m.
• Kaňkovy hory, železnohorský hřbet až 560 m n. m.

Přírodní vyhlídky

• Lichnice (Podhradí), areál hradní zříceniny a obranné valy.
• Štikovská vyhlídka (Štikov), v lokalitě památný strom Štikovská lípa.

Národní geopark

Národní geopark Železné hory o rozloze 777,5 km² byl vyhlášen v roce 2012, plochou zahrnuje i významné geologické lokality mimo geomorfologický celek Železných hor na jihozápadě a severovýchodě. Zřízení geoparku bylo oceněním přírodní a krajinné oblasti, stal se kandidátem pro zapsání do seznamu světových geoparků UNESCO. Příroda geoparku je bohatá smíšenými lesy s mnoha místy zachovávajícími si původní ráz a mající unikátní geologickou historii s pestrou geologickou stavbou. Svým geologickým podložím náleží k nejstarším na území České republiky. Bohatost a rozmanitost přírodních jevů je na území Železných hor významem jedinečná a mimořádně zajímavá.
Geologickou minulost Železných hor prezentují:^[32]

• Starohory (proterozoikum); lokality Týnec nad Labem (skála na břehu řeky Labe s hlubinnými vyvřelinami gabra do starších břidlic s pyritem), Chvaletice (ložiska pyritu), Litošice (tzv. litošický slepenec), Sovolusky (útvary polštářové lávy), Podhořany (na rozhraní se Středolabskou tabulí lokalita představující zdvih Železných hor podél tzv. železnohorského zlomu), Licoměřice (výskyt uranové rudy), Lichnice (informační stanoviště s ukázkami hornin pod zříceninou hradu), Seč (skalní ostroh Oheb s tzv. ohebskou rulou, náleží k nejstarším horninám Železných hor), Zbohov (na jihozápadním železnohorském hřbetu s bývalým dolem, ložisko barytu a fluoritu), Štikov (s přírodní vyhlídkou nad rozsáhlým kamenolomem a informacemi o morfostruktuře se zvrásněnými rulami na rozhraní s Hornosázavskou pahorkatinou).
• Prvohory (paleozoikum); lokality Brloh (bývalý lom se sedimenty dávných moří), Lipoltice (skalní výchozy se sedimenty prvohorního moře), Chrtníky (lom s výchozy křídových sedimentů, těžba diabasu), Horní Raškovice (bývalý lom na křemenec, také pro výrobu mlýnských kamenů), Rabštejn (skalní výchozy křemenců a kamenná moře vzniklá mrazovým zvětráváním), Deblov (výskyt ichnofosílií), Prachovice (rozsáhlý lom na vápenec a vápnité břidlice), Vápenný Podol (informační stanoviště s ukázkami hornin, naučná stezka Historie vápenictví - technická památka Dolní vápenná pec), Mrákotín (nálezy fauny silurského stáří v šedočerných břidlicích a silicitech), Šilinkův důl (koryto řeky Krounky s balvanitým dnem šedivých kamenů zvaných droby).
• Druhohory (mezozoikum); lokality Rabštejnská Lhota (přírodní památka Na skalách, oblast křídového moře), Škrovád (pískovce, bývalé lomy na stavební a sochařský kámen), Bítovany (skalní výchoz slepenců a pískovců, kousky uhlí na kaolinizované žule), Vrbatův Kostelec (opuky a pískovce s zkamenělinami), Skutíčko (výskyt křídového uhlí a jantaru) na severovýchodním okraji oblasti a také za ní ve Svitavské pahorkatině.
• Hlubinné vyvřeliny (plutonity); lokality Chvaletice (červená hrubozrnná žula s výskytem pyritu a žilného křemene), Morašice (v lesní prostoru veliké kameny nazývané „obří postele" z červené žuly se stopami mrazového zvětrávání), Libkov (bývalý lom s těžbou kamene pro stavbu přehrady Seč, z lomu se přepravoval lanovkou 7 km dlouhou), Lukavice (bývalé doly na železnou rudu a pyrit, nejstarší továrna na kyselinu sírovou v českých zemích), Nasavrky (bývalé kamenolomy a informační stanoviště s ukázkami hornin), Žumberk (činný lom s těžbou tzv. žumberecké načervenalé žuly v hlubokém údolí řeky Ležák), Bošov (skalní výchozy nad řekou Ležák, ukázka mísení magmat představovaných načervenalou žulou a tmavým gabrem), Ctětín (žulový kamenolom s výskytem oválných bloků navětralé žuly), Prosetín (v okolí převážně již bývalé kamenolomy), Srní (kamenolom na tzv. hlineckou šedou žulu dobývanou již od roku 1902, z ní vyrobeny i žulové pomníky umístěné v bývalé osadě Ležáky).

Národnímu geoparku a životnímu prostředí krajinné oblasti věnovala veřejnoprávní Česká televize dokumentární pořad nazvaný „Kameny a voda z Železných hor".^[36]

Ochrana přírody a krajiny

Chráněná krajinná oblast Železné hory; kaňon v přírodní rezervaci Strádovské Peklo s balvanitým korytem řeky Chrudimky

Ochrana přírody a krajiny v Železných horách má dlouhou tradici. Ve 2. polovině 19. století byly části původního lesa nad Horním Bradlem označeny vlastníky (Auerspergové) za „Krasoles" a vyjmuty z běžného hospodářského využívání. Dnes jedna z nejzajímavějších přírodních rezervací s názvem „Polom", jedlobukového pralesa s ukázkou původních lesů Železných hor, patří mezi nejstarší chráněná území v České republice. V roce 1933 byla vyhlášena za lesní rezervaci Ministerstvem školství a osvěty bývalého Československa, v roce 2009 opětovně v České republice. Příroda se na zvláště chráněném území, ve dvou samostatných lokalitách v nadmořských výškách 545 - 625 m a celkové výměře 20,24 ha, vyvíjí bez lidského ovlivnění. V lokalitě rostly obří jedle, s názvem „Královna" padla v roce 1905, vysoká 46 m, obvod kmene 5,8 m a odhadované stáří 320 let.
Důležitou roli lesů zvýrazňuje mnoho památných stromů v celé krajinné oblasti, část jich prezentuje v katastrech obcí Skutečská pahorkatina.
V Železných horách vzniklo více jak padesát geobotanických společenstev, některé patří k ohroženým v celé Evropě.^[12] Historie osídlování krajiny, kulturních tradic, lidové architektury a hodnoty přírody se staly předmětem soustavné péče o krajinnou oblast východních Čech. Z převážné části zvlněná krajina je pokrytá pestrou mozaikou lesů, luk, pastvin, polí a drobných sídel, také s dramatickými scenériemi roklí, skalních výchozů a dravých potoků, krasových útvarů ve vápencích, zřícenin hradů a tvrzí, řadou přehrad a vodních nádrží na řece Chrudimce.
Ochrana přírody a krajiny Železných hor je realizována ve dvou samostatných chráněných krajinných oblastech (CHKO). Důvodem pro ochranu krajinné oblasti jsou její typické znaky povrchového utváření, včetně vodních toků a ploch, mnohé vzácné a chráněné druhy rostlinstva a volně žijících živočichů, ekologicky optimálního systému využití jejích přírodních zdrojů a také lidová architektura a další kulturní hodnoty krajiny.
CHKO Železné hory^[12] byla vyhlášena Ministerstvem životního prostředí ČR (č. 156/1991 ze dne 27. března 1991) na rozloze 284 km² s účinností od 1. května 1991 a překrývá ve značném rozsahu nejcennější území geomorfologického celku Železných hor a menší částí zasahuje i do Hornosázavské pahorkatiny. Nejvyšším bodem CHKO je vrchol se zeměpisným názvem Vestec dosahující nadmořské výšky 668 m^[4] (některé zdroje uvádí tento vrchol jako nejvyšší v Železných horách)^[9]. Nasavrky ležící v centrální části Železných hor se staly sídlem Správy CHKO Železné hory reorganizované od roku 2015 na oddělení Agentury ochrany přírody a krajiny ČR s regionálním pracovištěm Východní Čechy.^[37]
CHKO Žďárské vrchy^[38] překrývá poměrně velké území Železných hor od hranic s geomorfologickým celkem Hornosvratecké vrchoviny směrem k městu Hlinsku a s výběžkem k městysu Trhová Kamenice v Pardubickém kraji. Správa CHKO pečuje o vymezené území historicky již mnoho let, chráněná krajinná oblast byla vyhlášena výnosem Ministerstva kultury ČSR (č.j. 8908/70-II/2) ze dne 25. května 1970 na území okresů Žďár nad Sázavou, Havlíčkův Brod, Chrudim a Svitavy. Sídlem CHKO se stalo město Žďár nad Sázavou s pracovištěm dislokovaným v Havlíčkově Brodě.
Více míst Železných hor s mnoha vzácnými a chráněnými druhy rostlin a živočichů má charakter maloplošného zvláště chráněného území a evropsky významných lokalit v rámci projektu NATURA 2000, prezentovaných přírodními poměry Chvaletické pahorkatiny, Kameničské vrchoviny, Skutečské pahorkatiny, Stružinecké pahorkatiny a Podhradské kotliny.
Část oblasti překrývají územím přírodní parky zřízené Krajským úřadem Pardubického kraje^[39] v oblasti Heřmanova Městce (Přírodní park Heřmanův Městec) a v hlubokém údolí řek (Krounka, Novohradka) mezi Skutčí, Krounou a Novými Hrady (Údolí Krounky a Novohradky).

Kulturní krajina

Kulturní krajina původně přírodní oblasti, dnes vymezená hranicemi geomorfologického celku, doznala rozsáhlých změn, které jsou výsledkem využívání přírodních zdrojů a přetváření přírodního prostředí člověkem. Postupné změny v krajině probíhaly od příchodu lidí po staletí. Osidlování krajiny je spojeno s vnitřní kolonizací Železných hor, nejprve na okrajích a podél vodních toků, později v centrální části v minulosti zalesněné a nepřístupné přírodní oblasti.
Nejsevernější část v okolí řeky Labe, dnes u Týnce nad Labem, byla osídlena již kolem 12. století př. n. l. (doba bronzová). Podle archeologických nálezů patřily k prvním lidmi budovaným sídlům dnešní Lžovice, část Týnce nad Labem.^[40] Mezi prvními obyvateli a také dobyvateli železné rudy v oblasti Železných hor byli Keltové, kteří měli své sídlo (oppidum) v okolí dnešních Nasavrk. Stavby opevněného a řemeslného oppida Keltů^[41] nad řekou Chrudimkou v sídelní lokalitě Hradiště, části Českých Lhotic (Oppidum České Lhotice)^[42] pochází z mladší doby železné.
Oblast v polohách vyšších nadmořských výšek mimo stará sídelní území byla osídlena jen řídce (počet obyvatel v celých Čechách na přelomu 12. a 13. století nepřesahoval jeden milión), ještě ve středověku byla některá zalesněná místa těžce přístupná. Postupně byly budovány strážní osady a hradiště (Humperky - Skuteč, Kolo^[43] - Týnec nad Labem, Vlčí hrádek - Sovolusky) podél obchodních stezek (historických cest v českých zemích), později tvrze (Hlinská tvrz, Lipka, Semtěš, Týnec nad Labem - tvrz Na Hradě^[44]). Při stavbě sídel bylo využíváno k jejich ochraně přírodních prvků (řeka, ostrožna) a v místech původně přístupného terénu opevnění (fortifikace), také navršením zeminy a vytvořením terénních valů s příkopy pro případ ohrožení bojovými operacemi (například hrad Lichnice, dnes hradní zřícenina^[45] v Podhradí, části Třemošnice).
Od 12. století se podílely na vnitřní kolonizaci území kláštery ve Vilémově (Řád svatého Benedikta, Golčojeníkovská pahorkatina) a Podlažicích (Podlažický klášter, Hrochotýnecká tabule), kultivovaly dosud nepřístupnou krajinu a organizovaly příchod nových osadníků. Klášter Benediktinů u Vilémova již ve 12. až 13. století držel zisky z těžby stříbronosných a zlatonosných rud v oblasti dnešních Železných hor.^[46]
Úrodná půda pro zemědělskou produkci sloužící k obživě a také pozemky pro stavby obydlí stoupajícího počtu obyvatel byla získávána sečením divokých porostů a mýcením lesních dřevin (od slova „sečení" vznikla Seč, jako původně lesnická osada například Veselý Kopec, v místě produkce dřevěného uhlí Hluboká nebo Všeradov). Zaváděn byl také trojpolní systém, který umožnil rozvoj zemědělské výroby a uplatnění zemědělského nářadí, čímž byla zaručena obživa pro vyšší počet lidí. Postupně vznikaly usedlosti kolem vodních toků s využitím vodní energie (mlýny, hamry, pily, statky).^[47]
Od roku 1777 byla přidělována půda bezzemkům a docházelo k rychlejšímu hospodářskému rozvoji i v odlehlejších místech českých zemí jako byla oblast Železných hor.^[48] Les byl hospodářsky využíván, dřevní hmota byla dodávaná pro stavby obydlí a deponie (sklady) zemědělské produkce, železářské (Kameničky) a sklářské hutě (Herálec, Horní Bradlo, Trhová Kamenice). V zájmu hospodářského rozvoje byly budovány dopravní cesty (silnice, železnice), rozšiřovány sídelní lokality, docházelo k urbanizaci krajiny. Pro těžbu a zpracování přírodních surovin (dřevní hmoty, rudy, vápence, kamene) byly využívané nově vznikající technologie (například drtírny kameniva v lomech).^[49]
Krajinný ráz některých lokalit byl významně změněn využíváním přírodních zdrojů, zaváděním průmyslové výroby a energetickými stavbami (Chvaletice - velkolom a následně ukládání kalů tepelné elektrárny, Prachovice a Vápenný Podol - vápenec, výroba cementu, Hlinsko, Nasavrky, Skuteč, Žumberk - kamenolomy, výroba kameniva), budováním mohutných a rozsáhlých staveb (přehrady na Chrudimce, zdymadlo na Labi, zemědělské objekty na více místech), výstavbou sídelních celků (Hlinsko, Prachovice aj.) a také ukládáním komunálního odpadu (např. v okolí Hlinska, Nasavrk), v lokalitách hustěji obydlených.
Sídelní celky v 18. a 19. století, rychleji se rozvíjející růstem zemědělské a zdokonalující se průmyslové výroby a nárůstem počtu obyvatel krajiny, byly v některých místech zničeny tragickými událostmi, které v mnohém ovlivnily vzhled krajiny, také i nově koncipovanými stavbami. Rozsáhlé požáry změnily architekturu části obcí, například v 19. století ve Skutči (domy na náměstí)^[49] nebo v Trhové Kamenici.^[50] Rovněž válečné souvislosti znamenaly změny, například v 15. století vypálený Polom vojsky Matyáše Hunyadi (též Matyáš Korvín)^[50] nebo ve 20. století v průběhu II. světové války bojová operace (Silver A) a s ní spojená odbojová činnost (Karel Kněz a další) vypálenou 24. června 1942 kamenickou osadu Ležáky.^[51] Činnost bojových uskupení způsobila i viditelné změny v terénu, například pobytem štábu partyzánské brigády „Mistr Jan Hus" v roce 1944 u Zbyslavce (archeologická lokalita).^[52]
Antropogenní stopy v krajině Železných hor vyvolaly zájem o její estetické pojetí, architektonické ztvárnění staveb v ní umístěných, urbanistický rozvoj sídel, začlenění staveb do krajiny a využití jejího přírodního potenciálu.
Krajinářský přístup a zachování regionálních tradic uplatňoval od 30. let 20. století ve své práci například architekt Ladislav Žák (1900 - 1973), ve školním roce 1928/1929 učitel na střední škole pro zpracování dřeva v Chrudimi, od roku 1946 přednášel krajinářství na Akademii výtvarného umění v Praze. V oblasti Železných hor hledal inspiraci pro řešení tzv. obytné krajiny a urbanistického rozvoje sídel, pobýval například ve Vápenném Podolu, v roce 1944 publikoval článek „Ničení samoty a rostlinstva v Železných horách"^[53], v roce 1945 jiný s názvem „„Budou zachráněny Železné hory?" a ve stejném roce byl pověřen „Svazem spolků pro okrašlování a ochranu domoviny", jejímž byl členem, vypracováním návrhu na pietní úpravu vypálené osady Ležáky. Z roku 1947 pochází zpráva o projektu s využitím žuly těžené v kamenolomu u Hlinska pro rozsáhlý památník na místě bývalé osady Ležáky, v celém rozsahu však nerealizovaný.^[51]
V průběhu 21. století došlo k výraznému posunu ve zkoumání vzájemného vlivu člověka a přírody (environmentalistika). V oblasti Železných hor vznikly organizace podpory regionálního rozvoje (aktivity mikroregionů od roku 1998 a od roku 2007 také místních akčních skupin), v oblasti vzdělávání programy pro školy (např. „MAS Železnohorský region"^[23], Národní geopark Železné hory aj.), občanské sdružení v Nasavrkách dalo vzniknout specializovanému muzeu v přírodě (Archeopark Nasavrky).
Na podporu a zachování místních tradičních řemesel (keramika, výroba medu, paličkovaných krajek, pěstování brambor, chovu skotu atd.), služeb (ubytování, pohostinství) a organizaci zážitků byly vytvořeny regionální značky, například:

• „Kvalita z Hlinecka" - ručně malovaná značka tzv. masopustní čepice ověšená barevnými pentlemi vyjadřující úctu k ruční práci a se symboly barev, inspirací pro její vytvoření byla jedna z nejstarších tradic regionu „Masopustní obchůzky na Hlinecku", zapsané na seznam světového dědictví v roce 2010 (nehmotného kulturního dědictví) UNESCO (MAS Hlinecko)^[24]
• „Železné hory regionální produkt" - značka se symbolem výra vytvořená v roce 2012 a vyjadřující spojitost CHKO Železné hory, Společnosti přátel Železných hor a Železnohorského regionu (MAS Železnohorský region)^[23]

Obce a pamětihodnosti

V krajinné oblasti se jednotlivé stavby (například kaple Panny Marie - Horní Bradlo, kostel Nejsvětější Trojice - Kameničky, kostel Nanebevzetí Panny Marie - Skuteč, zámek - Nasavrky), dnes některé jen z části dochované (hrady Lichnice, Oheb, Rabštejn, Strádov, Žumberk^[54]), ale i celé části obcí (lidové stavby - Betlém v Hlinsku) staly dominantními a estetickými prvky. Zvláště ve východní polovině Železných hor se dochovalo množství původních roubených stavení, která dotvářejí atmosféru této jedinečné části Českomoravské vrchoviny. Nejzajímavější roubenky (lidové stavby) byly soustředěny z oblasti tzv. Českého Horácka do muzea v přírodě na Veselém Kopci (Soubor lidových staveb Vysočina).^[55]
Některé obce s pamětihodnostmi a objekty, které spoluutvářejí krajinný ráz Železných hor:

• Heřmanův Městec; kostel sv. Bartoloměje, kostel Zvěstování Panny Marie, kostel Církve československé husitské, kaple Svatého Kříže, kaple sv. Jiří, zámek se zámeckou kaplí sv. Rudolfa (veřejně nepřístupný).
• Hlinsko; kostel Narození Panny Marie, soubor lidových stavení Betlém (součást Souboru lidových staveb Vysočina).
• Horní Bradlo; kaple Panny Marie, Lipka - bývalá tvrz na Lipce (veřejně nepřístupná), hrobka rodiny Kustošů, památný strom „Lípa v Lipce" - v roce 2016 vítěz ankety Strom roku v České republice, 3. místo v roce 2017 v rámci ankety Evropský strom roku.
• Kameničky; kostel Nejsvětější Trojice, obec proslavili spisovatel Karel Václav Rais (děj románu „Západ") a malíř - krajinář Antonín Slavíček (v obci malá galerie).
• Klokočov; lovecký zámek (veřejně nepřístupný), památný strom Klokočovská lípa,
• Ležáky; národní kulturní památka a pietně upravené místo je ukázkou použití žuly jako opracovaného a umělecky tvarovaného kamene pro rozsáhlý památník s pomníky v místech původních stavení osady (tzv. hrobové domy, též nazývané „hrobodomy"), v areálu také další žulové pomníky a bývalý kamenolom.^[51]
• Nasavrky; zámek na místě dřívější tvrze (keltská expozice muzea), kostel sv. Jiljí, přírodní památka Kaštanka, zřícenina hradu Strádov v údolí Peklo (přírodní rezervace Strádovské Peklo).
• Prachovice; kaple Nanebevzetí Panny Marie, obec nejznámější podle rozsáhlého lomu na vápenec a výroby cementu, mineralogická lokalita (nálezy kalcitových geod).
• Rabštejnská Lhota; zřícenina hradu Rabštejn pod vrcholem Rabštejnek (400,6 m n. m.).
• Seč; zámek (dnes městský úřad), kostel sv. Vavřince, Oheb (zřícenina hradu), Vildštejn (zřícenina hradu), Sečská přehrada s rozsáhlou rekreační oblastí, Přemilov (památný strom „Jilm habrolistý na Přemilově"), Hoješín (zámek veřejně nepřístupný).
• Semtěš; tvrz (gotická věž využívaná jako rozhledna).
• Skuteč; kostel Nanebevzetí Panny Marie, kostel Božího Těla, muzeum obuvi a kamene, žulová naučná stezka.
• Slatiňany; státní zámek s muzeem hippologicky zaměřeným a anglickým parkem s jezírkem (rozloha 16 ha), hřebčín s chovnou stanicí (vraník českého plemena starokladrubských koní, pobočka Národního hřebčína Kladruby nad Labem), symbolická stavba tzv. rozhledny (zalesněný vrch „Na Chlumu" 380,7 m n. m., omezený výhled), křemencové Vrchlického návrší s pamětní deskou Jaroslava Vrchlického (dílo Otakara Španiela) a drobná sakrální stavba nazvaná „U Panny Marie", kostel sv. Martina (Svitavská pahorkatina).
• Svojšice; zřícenina tvrze (14. stol.), rodiště manželky Karla Havlíčka Borovského.
• Trhová Kamenice; kostel sv. Filipa a Jakuba, muzeum, nad městysem rozhledna Zuberský vrch pod vrcholovou částí Zuberského kopce.
• Třemošnice; v části města Podhradí v Železných horách - Lichnice (zřícenina hradu) a památný strom „Žižkův dub", v Závratci Berlova vápenka, přírodní památka Na Obůrce (na rozhraní s Doubravskou brázdou).
• Vysočina; soubor lidových staveb v prostředí muzea v přírodě (Soubor lidových staveb Vysočina).
• Žumberk; zřícenina hradu (kulturní památka)^[54], činný kamenolom (těžba tzv. červené žuly).

Turistika

Zřícenina hradu Lichnice; Podhradí v Železných horách, chráněná krajinná oblast

Turistika využívá množství významných geologických lokalit, přírodních zajímavostí a turistických atrakcí Železných hor. Symbolický vstup do krajinné oblasti byl vyznačen u turistických tras a lesní stezky v lokalitě Podhůra na katastru města Chrudim vztyčeným menhirem z křemence nazvaným „Strážce brány Železných hor".^[56]
Turistům jsou k dispozici informační centra měst Hlinsko, Nasavrky, Seč, Slatiňany (Kameničská vrchovina), Skuteč (Skutečská pahorkatina), Ždírec nad Doubravou (s částí Stružinec ve Stružinecké pahorkatině), Třemošnice (Podhradská kotlina) a v Heřmanově Městci (Chvaletická pahorkatina). Významné je centrum se zázemím mnoha služeb v Chrudimi, v lokalitě Podhůra okrajem zasahujícím do oblasti Železných hor. Na okraji oblasti jsou turistická informační centra v Proseči (rozhraní s Hornosvrateckou vrchovinou a Svitavskou pahorkatinou) a Svratce (Hornosvratecká vrchovina), v blízkém okolí také v Chotěboři (Hornosázavská pahorkatina).
Krajinná oblast je uvedena na mapách Klubu českých turistů v měřítku 1:50 000, s okrajovými částmi celkem na čtyřech mapových listech:

• Železné hory (mapa č. 45), většina oblasti mimo severovýchodní části a okrajů na jihozápadě a jihovýchodě.^[57]
• Havlíčkobrodsko (mapa č. 46), jihozápadní okraj, zejména katastrální území obce Slavíkov s vrchem Vestec - města Ždírec nad Doubravou - městyse Krucemburk.^[58]
• Vysokomýtsko a Skutečsko (mapa č. 47), severovýchodní část, zhruba v trojúhelníku Hlinsko - Včelákov - Pustá Kamenice.^[59]
• Žďárské vrchy (mapa č. 48), jihovýchodní okraj, ohraničený přibližně městem Hlinsko - obcemi Pustá Kamenice a Herálec - městysem Vojnův Městec.^[34]

Některé turistické mapy ve vyznačeném obrysu pohoří nezachycují části území geomorfologického celku,^[60] například východně od Hlinska vynechávají území s vrcholy „Pešava" a „U oběšeného", rozhraní vedou u Hlinska od řeky Chrudimky korytem jejího pravostranného přítoku Blatenského potoku, od něho lokalitou Ratajské rybníky a podél bezejmenné vodoteče svahem vrcholu „Čertovina" dále k „Dědovskému kopci" a od něho k železniční stanici Čachnov. Mimo vyznačený obrys pohoří jsou části katastrů obcí Hamry, Chlumětín, Jeníkov, Kameničky, Pustá Kamenice a Svratouch.

Turistické trasy

Oblastí Železných hor jsou vedeny turistické trasy značené Klubem českých turistů, uvádí je mapy Železné hory^[57], Havlíčkobrodsko^[58], Vysokomýtsko a Skutečsko^[59] a také Žďárské vrchy^[34], jsou dostupné na on-line mapě,^[60] úseky tras prezentují Kameničská vrchovina, Skutečská pahorkatina, Stružinecká pahorkatina a Podhradská kotlina.
Vlastivědné poznání Železných hor umožňují naučné stezky:^[61]

• Geostezka Klíč; ukázky hornin s popisky, zahrada praktické školy Klíč, Poličská ulice, Hlinsko.
• Historie vápenictví; dobývání vápence v oblasti obcí Prachovice a Vápenný Podol, vychází od kulturní (technické) památky Berlovy vápenky, od roku 2010 muzeum v Závratci, části Třemošnice (cca 31 km).
• Ke Kočičímu hrádku; k miniatuře hradu v přírodní lokalitě nad parkem zámku ve Slatiňanech, informace o přírodě a historii, rekonstruována ČSOP Nasavrky (cca 2 km).
• Keltská stezka Železnými horami - místa původního osídlení Kelty, Oppidum České Lhotice, archeologické naleziště Hradiště, součást Keltského archeoparku, Nasavrky a okolí (cca 9,5 km).
• Krajem Železných hor (též s názvem Stezka krajem malířů); za poznáním krajinné oblasti, vznikla již v roce 1986, v Seči navazuje na stezku Krajem Chrudimky, Seč – Ronov nad Doubravou (15 zastávek, cca 23,5 km).
• Krajem Chrudimky; příroda a historie krajinné oblasti podél řeky Chrudimky, od Filipovského pramene řeky Chrudimky do Chrudimi (37 zastávek, cca 82 km).
• Lesní stezka Borovice lánská; zřizovatel Lesy České republiky (Lesní správa Nasavrky), zaměřená na lesnictví s ekotypem borovice, lokalita Hliníky (Krejcarský les, katastr Chlumětín) až lokalita V Mýtě pod vrcholem Mýto (712,3 m n. m.) v Hornosvratecké vrchovině (katastr Lhoty), CHKO Žďárské vrchy, 5 zastavení (2,8 km).^[62]
• Lesní stezka Hedvičino údolí (též Hedvikovská rokle); zřizovatel Lesy České republiky, údolí Zlatého potoka, katastr Třemošnice, 2 zastavení (0,5 km).^[63]
• Lesní stezka Jeřábka; zřizovatel Lesy České republiky, zaměřená na lesnictví, faunu a floru Železných hor, Lesní správa Nasavrky, revír Bradlo, katastrální území města Seč, část Prosíčka u Seče, lokalita Roudný (560,5 m n. m.), 6 zastávek (2 km).^[64]
• Lesní stezka Lichnice - Kaňkovy hory; zřizovatel Lesy České republiky, částí evropsky významnou lokalitou „Lichnice-Kaňkovy hory" (přibližně rozsahem území dříve stejnojmenná národní přírodní rezervace zřízené v roce 1992 a v letech 2016 - 2017 rozdělená na část národní přírodní rezervace Lichnice a národní přírodní památky Kaňkovy hory), od zámku v Třemošnici údolím Zlatého potoka, v části stezka Krajem Železných hor (3,2 km).^[65]
• Lesní stezka Lovětínská rokle; zřizovatel Lesy České republiky, údolí Lovětínského potoka, katastr Třemošnice, 2 zastavení (1,5 km).^[66]
• Lesní stezka mladého lesníka; zřizovatel Lesy České republiky, lesní komplex s názvem Tarabka v revíru Bradlo (Lesní správa Nasavrky), na malé ploše pod vrcholem Plesný (611,0 m n. m.) naučná zóna pro školy a veřejnost s tématem les a lesní zvěř, CHKO Železné hory, katastr Hodonín u Nasavrk,10 stanovišť (0,4 km).^[67]
• Lesní stezka Kolem Kochánovických rybníků (dříve K Tyrolskému domku); zřizovatel Lesy České republiky, lokalita lesů a rybníků v katastru Slatiňany, 7 zastavení (2,9 km).^[68]
• Lesní stezka Podhůra; zřizovatel Městské lesy Chrudim, lesní lokalita Podhůra, okrajová část Železných hor (Kameničské vrchoviny), ve vrcholové části Podhůra (356,4 m n. m.) geomorfologický útvar Čertova skála a rozhledna Bára II (cca 3 km).
• Ležáky; po stopách tragických událostí a odbojové činnosti v době II. světové války (vypálení osady Ležáky 24.6.1942, činnost skupiny zvláštní výsadkové operace „Silver A" spojené s osudy obyvatel a odbojem v Železných horách), Národní kulturní památka Ležáky (pietně upravené místo a muzeum) - Vrbatův Kostelec (cca 8 km).
• MAGMA (odvozeno: MAlebný Geologický MAglajz); naučná geologická stezka, vytyčená především pro cyklisty na trase Hlinsko–Chrudim, 8 zastávek (cca 56 km).
• Město dvou moří; geologická minulost Země v Železných horách, významná geologická lokalita (sedimenty dvou moří), Heřmanův Městec - Radlín (cca 7 km).
• Raškovickými lomy; historie těžby kamene, život vesnice, od rozhledny Barborka, Horní Raškovice - Svinčany (cca 2,2 km).
• Rybniční soustava Heřmanoměstecka; historie rybníkářství, výroby cihel, lokalita hliniště, oblast rybníku Konopáč, Heřmanův Městec (cca 2,2 km).
• Z potůčku potok, z říčky řeka; tři trasy směřující k vodní nádrži Seč podél vodních toků a ploch v různých délkách: Mělice - Heřmanův Městec - Seč (cca 29 km), Lukavice - Nasavrky - Seč (cca 22 km), Ronov nad Doubravou - Pařížov - Seč, geomorfologicky významná trasa: z Ronovské kotliny Středolabské tabule prochází přes Golčojeníkovskou pahorkatinu a Doubravskou brázdu Hornosázavské pahorkatiny do oblasti Kameničské vrchoviny Železných hor (cca 14 km).
• Žulová stezka Horkami; věnovaná geologii a přírodě Železných hor, také kamenické historii (Skutečská pahorkatina), lesní lokalita Horka, katastr Skuteč,^[69] v roce 2017 zahájeny další úpravy spolufinancované Programem rozvoje venkova Evropské unie (zkvalitnění cest, bezpečnostní prvky, informace pro tzv. chytré telefony)^[70], 17 zastávek (cca 4,5 km).

Cyklotrasy

Železnými horami je vedena například středně obtížná až obtížná kopcovitá část dálkové trasy Praha - Brno označené číslem 1 v úseku Třemošnice - Seč - Rušinov - Horní Bradlo - Trhová Kamenice - Hlinsko - Herálec, na kterou navazuje mnoho dalších tras.^[60]

Rozhledny a přístupné věže

• Barborka (Svinčany).
• Bára II (Chrudim).
• Boiika (České Lhotice).
• Lichnice (Třemošnice).
• Rozhledna Zuberský vrch (Trhová Kamenice).
• Vojtěchovská rozhledna (Vojtěchov).

Turistické zajímavosti

• Veselý Kopec, muzeum v přírodě typu skanzenu.

• Vysílač Krásné, 182 m vysoká televizní věž.

Střediska zimních sportů

Lyžařské sjezdovky (tzv. SKI areály):

• Hlinsko
• Hluboká
• Trhová Kamenice
• Horní Bradlo
• Vápenný Podol

Dopravní cesty

Železné hory protíná několik silnic I. třídy: silnice I/2 v úseku Zdechovice - Bernardov, silnice I/17 v úseku Heřmanův Městec - Podhořany, silnice I/37 v úseku Slatiňany - Trhová Kamenice - Ždírec nad Doubravou a silnice I/34 v úseku Ždírec nad Doubravou - Hlinsko - Krouna, na které navazují silnice nižších tříd. Významné jsou železniční dopravní cesty.^[7]

Železnice

Železnými horami jsou vedeny dvě tratě celostátní a dvě regionální dráhy.^[71] Do podhůří Železných hor směřuje i regionální trať do Třemošnice. Železniční stanice a zastávky jsou převážně i výchozí místa pro turistiku do oblasti Železných hor.

• Železniční trať 010 (Praha - Kolín - Česká Třebová) v úseku Týnec nad Labem - Chvaletice; součást celostátní dráhy a také I. tranzitního a III. tranzitního železničního koridoru, významná pro oblast Chvaletické pahorkatiny a spojení do oblasti Železných hor, v Přelouči odbočuje železniční trať 015 (Přelouč - Parchovice) a v Pardubicích železniční trať 238 (Pardubice - Havlíčkův Brod).
• Železniční trať 238 (Pardubice - Havlíčkův Brod) v úseku Vrbatův Kostelec - Ždírec nad Doubravou; součást celostátní dráhy, v úsecích Chrudim - Vrbatův Kostelec přibližně kopíruje severovýchodní okraj Železných hor. Od Vrbatova Kostelce (375 m n. m.) stoupá železniční trať v mnoha zákrutách k vrcholové části tzv. vnitřního hřebene Železných hor a překonává ho v železničním úseku mezi zastávkou Holetín a stanicí Hlinsko v Čechách v nadmořské výšce 600 m v lokalitě „Hanusovo položení" pod vrcholem Medkovy kopce (638,0 m n. m.).^[7] Železniční trať je významná pro dopravní obsluhu a přepravu v oblasti Kameničské vrchoviny, Skutečské a Stružinecké pahorkatiny, v železniční stanici Žďárec u Skutče (dříve Skuteč) odbočuje regionální dráha železniční trati 261 (Svitavy - Žďárec u Skutče).
• Železniční trať 261 (Svitavy - Žďárec u Skutče) v úseku Pustá Kamenice - Čachnov - Krouna - Předhradí - Skuteč - Žďárec u Skutče; regionální dráha vedená po okraji oblasti Železných hor, významná pro turistiku do oblasti Skutečské pahorkatiny a Kameničské vrchoviny.
• Železniční trať 015 (Přelouč - Prachovice) v úseku Heřmanův Městec - Prachovice; vedená do centrální části s velkolomem na vápenec, v minulosti významná především pro nákladní přepravu vápence a cementu (Prachovice, Vápenný Podol).
• Železniční trať 236 (Čáslav - Třemošnice); odbočuje ze železniční trati 230 (Kolín - Havlíčkův Brod), významná pro turistiku do oblasti Podhradské kotliny a Kameničské vrchoviny.

Odkazy

Reference

• Zeměpisný lexikon ČR. Hory a nížiny. Příprava vydání Jaromír Demek, Peter Mackovčin. 2. vyd. Brno : Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2006. 582 s. ISBN 80-86064-99-9. Heslo Železné hory, s. 528. Vložená errata.

• Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky. Přírodní poměry: Geomorfologie [online]. [cit. 2017-04-25]. Aplikace MapoMat. Dostupné online.

• Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky. Průvodce geologií Železných hor. 1. vyd. [s.l.] : Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, 2014. ISBN 978-80-87457-96-2. Operační program životní prostředí: tiskovina.

• VODIČKA, Jindřich. Železné hory očima geologa. In Železné hory. Sborník prací. Nasavrky : Invence Litomyšl, 1997. ISBN 80-902052-5-9.

• BÍNA, Jan; DEMEK, Jaromír. Z nížin do hor. Geomorfologické jednotky České republiky. 1. vyd. Praha : Academia, 2012. 344 s. ISBN 978-80-200-2026-0. S. 82–84.

• Zeměpisný lexikon ČSR – Hory a nížiny. Příprava vydání Jaromír Demek. Praha : Academia, 1987. 584 s. Heslo Železné hory, s. 580-581.

• Český úřad zeměměřičský a katastrální. Základní mapa České republiky [online]. [cit. 2017-04-25]. Mapa v měřítku 1:228 600. Dostupné online.

• Seznam.cz. Pohoří: Železné hory [online]. Mapy.cz, [cit. 2017-06-10]. Turistická mapa. Dostupné online.

• HLAVATÝ, Petr. Základní informace o Železných horách [online]. Petr Hlavatý, [cit. 2016-08-26]. Dostupné online.

• HRUŠKA, Jiří. Geomorfologie a geoekologie Železných hor. Hlinsko : vlastní náklad, 2000. 80 s.

• Česká geologická služba. Geologická mapa: Železné hory [online]. [cit. 2017-04-25]. Mapa v měřítku 1:500 000 - přibližně centrální část Železných hor. Dostupné online.

• AOPK ČR. CHKO Železné hory [online]. AOPK ČR, [cit. 2016-08-26]. Dostupné online.

• Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky. Evropská úmluva o krajině [online]. [cit. 2017-05-01]. Sbírka mezinárodních smluv čá 6/2017. Dostupné online.

• Mikroregion: Centrum Železných hor [online]. [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.

• Mikroregion: Heřmanoměstecko [online]. [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.

• Mikroregion: Hlinecko [online]. [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.

• Mikroregion: Chrudimsko [online]. [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.

• Mikroregion: Podhůří Železných hor [online]. [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.

• Mikroregion: Skutečsko - Ležácko [online]. [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.

• Mikroregion: Svazek obcí Podoubraví [online]. [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.

• Mikroregion: Svazek obcí Týnecko [online]. [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.

• Mikroregion: Železné hory [online]. [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.

• MAS: Železnohorský region [online]. [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.

• MAS: Hlinecko [online]. [cit. 2017-05-17]. Dostupné online.

• MAS: Havlíčkův kraj [online]. [cit. 2017-05-17]. Dostupné online.

• MAS: Chrudimsko [online]. [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.

• MAS: Litomyšlsko [online]. [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.

• MAS: Podhůří Železných hor [online]. [cit. 2017-06-11]. Dostupné online.

• MAS: Poličsko [online]. [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.

• MAS: Skutečsko, Košumbersko a Chrastecko [online]. [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.

• MAS: Zálabí [online]. [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.

• Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky. Průvodce geologií Železných hor. [s.l.] : Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky. ISBN 978-80-87457-96-2. Vydání tiskoviny podpořil Operační program Životní prostředí.

• Povodí Labe, státní podnik. Povodí řek Labe a Chrudimky [online]. [cit. 2017-04-26]. Dostupné online.

• Klub českých turistů. Žďárské vrchy: Turistická mapa. 6. vyd. Praha : Trasa, 2013. ISBN 978-80-7324-370-8. Mapa v měřítku 1:50 000, list č. 48.

• Město Seč [online]. [cit. 2017-05-22]. Turistické informační centrum: tiskovina. Dostupné online.

• Česká televize. Česká televize: Kameny a voda z Železných hor [online]. [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.

• Regionální pracoviště Východní Čechy [online]. AOPK ČR, [cit. 2016-08-26]. Dostupné online.

• AOPK ČR. CHKO Žďárské vrchy [online]. AOPK ČR, [cit. 2016-08-26]. Dostupné online.

• Krajský úřad Pardubického kraje. Krajský úřad: dokumenty [online]. [cit. 2017-05-23]. Dostupné online.

• Týnec nad Labem: Lžovice [online]. [cit. 2017-05-21]. Dostupné online.

• Archeologický ústav Akademie věd České republiky. Archeologický atlas Čech: Hradiště - oppidum doby laténské [online]. [cit. 2017-05-21]. Dostupné online.

• MAROUNEK, Jiří. České Lhotice: keltské oppidum Hradiště [online]. [cit. 2017-05-21]. Projekt webových stránek + fotodokumentace objektu. Dostupné online.

• MAROUNEK, Jiří. Týnec nad Labem: Hradiště zvané „Kolo" [online]. [cit. 2017-05-21]. Projekt webových stránek + fotodokumentace objektu. Dostupné online.

• MAROUNEK, Jiří. Týnec nad Labem: tvrz Na Hradě [online]. [cit. 2017-05-21]. Projekt webových stránek + fotodokumentace objektu. Dostupné online.

• MAROUNEK, Jiří. Lichnice: zříceniny hradu [online]. [cit. 2017-05-21]. Projekt webových stránek + fotodokumentace objektu. Dostupné online.

• Archeologický ústav Akademie věd České republiky. Archeologická mapa ČR: Klášter u Vilémova [online]. [cit. 2017-05-19]. Projekt „Archeologická mapa ČR". Systém pro sběr, správu a prezentaci dat“ (program NAKI, financovaný prostřednictvím Ministerstva kultury ČR, 2012–2015). Dostupné online.

• Vysočina: historie obce [online]. [cit. 2017-05-21]. Dostupné online.

• Město Hlinsko: Osidlování krajiny [online]. [cit. 2017-04-25]. Turistické informační centrum: tiskovina. Dostupné online.

• Městské muzeum Skuteč [online]. [cit. 2017-05-21]. Dostupné online.

• Trhová Kamenice: Historie [online]. [cit. 2017-05-21]. Dostupné online.

• Památník Ležáky: pietní území [online]. [cit. 2017-04-30]. Ladislav Žák: pietní úprava území bývalé osady Ležáky. Dostupné online.

• Archeologický ústav Akademie věd České republiky. Archeologický atlas Čech: Zbyslavec - partyzánské zemljanky [online]. [cit. 2017-05-21]. Dostupné online.

• ŽÁK, Ladislav. Ničení samoty a rostlinstva v Železných horách. Krása našeho domova. 1944, roč. 36.

• MAROUNEK, Jiří. Žumberk: zříceniny hradu [online]. [cit. 2017-05-21]. Projekt webových stránek + fotodokumentace objektu. Dostupné online.

• Národní památkový ústav České republiky. Veselý Kopec: Soubor lidových staveb Vysočina [online]. [cit. 2016-10-16]. Dostupné online.

• Seznam.cz. Turistická mapa: Strážce brány Železných hor [online]. Mapy.cz, [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.

• Klub českých turistů. Železné hory: Turistická mapa. 6. vyd. Praha : Trasa, 2012. ISBN 978-80-7324-348-7. Mapa v měřítku 1:50 000 - list č. 45.

• Klub českých turistů. Havlíčkobrodsko: Turistická mapa. 2. vyd. Praha : Trasa, 1999. ISBN 80-85999-40-4. Mapa v měřítku 1:50 000 - list č. 46.

• Klub českých turistů. Vysokomýtsko a Skutečsko: Turistická mapa. 5. vyd. Praha : Trasa, 2012. ISBN 978-80-7324-339-5. Mapa v měřítku 1:50 000 - list č. 47.

• Seznam.cz. Turistická mapa [online]. Mapy.cz, [cit. 2016-08-26]. Dostupné online.

• Pardubický kraj. Naučné stezky Pardubického kraje. Pardubice : Destinační společnost Východní Čechy, 2011. Projekt Podpory rozvoje - tiskovina.

• Lesy České republiky, státní podnik. Naučné stezky: Borovice lánská [online]. [cit. 2017-06-10]. Dostupné online.

• Lesy České republiky. Naučné stezky: Hedvičino údolí [online]. [cit. 2017-05-22]. Popis + informační tabule. Dostupné online.

• Lesy České republiky. Naučné stezky: Jeřábka [online]. [cit. 2017-05-22]. Dostupné online.

• Lesy České republiky. Naučné stezky: Lichnice - Kaňkovy hory [online]. [cit. 2017-05-22]. Dostupné online.

• Lesy České republiky. Naučné stezky: Lovětínská rokle [online]. [cit. 2017-05-22]. Popis + informační tabule. Dostupné online.

• Lesy České republiky. Naučné stezky: Stezka mladého lesníka [online]. [cit. 2017-05-22]. Dostupné online.

• Lesy České republiky. Naučné stezky: Kolem Kochánovických rybníků [online]. [cit. 2017-05-22]. Dostupné online.

• Městské muzeum Skuteč: Žulová stezka Horkami [online]. [cit. 2017-05-24]. Dostupné online.

• Město Skuteč. Skutečské noviny: květen 2017 [online]. [cit. 2017-05-24]. Dostupné online.

• Správa železniční dopravní cesty, státní organizace. Železniční tratě České republiky [online]. [cit. 2017-04-27]. Dostupné online.
  

Literatura

• DOSTALÍK, Jan. Projevy environmentálního myšlení v české teorii architektury a urbanismu první poloviny 20. století. Brno, 2010. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně. Vedoucí práce Magdalena Hledíková. Dostupné online.
• DVOŘÁKOVÁ, Dita. Ladislav Žák (1900-1973). Praha, 2009. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze. Vedoucí práce Prof. PhDr. Rostislav Švácha, CSc.. Dostupné online.
• KAFKA, Josef, 1858–1929: Kafkův ilustrovaný průvodce po království českém. sv. 13, Železné a Žďárské hory. Praha: Grégr a syn, 1908. 143 s., příl. Zdigitalizováno v rámci služby Elektronické knihy na objednávku (EOD) Moravskou zemskou knihovnou v Brně. Dostupné on-line (čeština).
• VODIČKA, Jindřich. Železné hory očima geologa. Sborník prací. 1. vyd. Nasavrky : Společnost přátel Železných hor, 1997. ISBN 80-902052-5-9.

Související články

• Chvaletická pahorkatina (geomorfologický podcelek)
• Chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy
• Chráněná krajinná oblast Železné hory
• Kameničská vrchovina
• Národní geopark Železné hory
• Podhradská kotlina
• Sečská vrchovina (geomorfologický podcelek)
• Skutečská pahorkatina
• Stružinecká pahorkatina

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Železné hory ve Wikimedia Commons
• Správa CHKO Železné hory
• Správa CHKO Žďárské vrchy
• AOPK ČR. Geologie CHKO Železné hory
• AOPK ČR. Železné hory v aplikaci MapoMat : Přírodní poměry/Geomorfologie
• Česká geologická služba. Železné hory v geologické mapě 1:50 000