Zobrazují se příspěvky se štítkemGeologie České republiky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemGeologie České republiky. Zobrazit všechny příspěvky

Geologie České republiky - Třebíčský masív

Slabě navětralý porfyrický amfibol biotitický syenit - durbachit z Třebíče (délka vzorku činí cca 15 cm).
Třebíčský masív je magmatické těleso o ploše cca 500 km² rozkládající se přibližně mezi městy Jaroměřice nad Rokytnou, Polná a Velká Bíteš. Z pohledu regionální geologie náleží třebíčský masiv do oblasti moldanubika. Třebíčský masiv je tvořen specifickými horninami tzv. durbachity, které jsou charakteristické zvýšenými obsahy draslíku a hořčíku, což jsou prvky, které se běžně ve vyvřelých horninách nekoncentrují společně. Oproti běžným magmatickým horninám je pro durbachity charakteristické zvýšení zastoupení uranu a thoria, což společně s vysokým zastoupením draslíku přispívá k jejich radioaktivitě.
Mineralogicky jsou horniny třebíčského masivu tvořeny zejména alkalickými živci, křemenem doprovázenými v menší míře biotitem, plagioklasem a amfibolem. Horniny jsou většinou porfyrické méně často stejnoměrně zrnité. Petrograficky odpovídají durbachity třebíčského masivu nejčastěji melanokratním amfibol-biotitickým granitům až syenitům.
Horniny byly datovány pomocí radioaktivních izotopů a zjištěná stáří se pohybovala kolem 340 milionů let.
Durbachity byly poprvé popsány na lokalitě Durbach v jihozápadním Německu, od které vzešlo i jejich pojmenování. V České republice se tyto horniny vyskytují ve dvou severojižně protažených pásmech. Na Moravě se jedná o třebíčský masiv, jihlavský masiv a drobné masivy v okolí Nového Města na Moravě. V Čechách se naopak jedná o masiv Certova břemene, táborský masiv, netolický masiv a mehelnický masiv a masiv Želnava.
Štítky: ,

Geologie České republiky - Těžba v České republice

Těžba v České republice má historickou tradici, Česká republika má významné bohatství v oblasti nerostných surovin a fosilních paliv,[1] byť toto bohatství není pro ekonomiku České republiky zásadní.

Obsah

  • 1 Historie
  • 2 Obecně
    • 2.1 Suroviny
      • 2.1.1 Kaolin
      • 2.1.2 Jíl
    • 2.2 Nerostné suroviny
      • 2.2.1 Uran
    • 2.3 Fosilní paliva
      • 2.3.1 Hnědé uhlí
      • 2.3.2 Černé uhlí
      • 2.3.3 Ropa
      • 2.3.4 Lithium
    • 2.4 Ostatní
      • 2.4.1 Rašelina
  • 3 Reference

Historie

Mezi první těžené suroviny na území dnešních Čech patří měď, cín a stříbro a zlato.

Obecně

Suroviny

Kaolin

Podrobnější informace naleznete v článku Kaolin.
V České republice se velmi kvalitní kaolin nachází a těží v okolí Kadaně a Podbořan, Karlových Varů, Plzně, Znojma (Únanov).[2]
  • Karlovarský kaolin určuje mezinárodní normu pro kvalitu této horniny v průmyslovém využití (výroba porcelánu).

Jíl

Podrobnější informace naleznete v článku Jíl.
Výskyt jílu je vázán na sedimentární horniny, v České republice se těží jako doprovodná surovina při povrchovém dolování uhlí nebo kaolinu.

Nerostné suroviny

Uran

Podrobnější informace naleznete v článku Uranový důl.
Důl Hamr
V České republice se dosud uranová ruda těží poblíž Dolní Rožínky u Žďáru nad Sázavou, jde o jedinou probíhající těžbu v Evropské unii. Na konci roku 2017 se těžba ukončí z důvodu nerentability. [3][4][5] [6]

Fosilní paliva

Hnědé uhlí

Podrobnější informace naleznete v článku Hnědé uhlí.
Dnes je Česká republika známá především rozsáhlou povrchovou těžbou hnědého uhlí v sokolovské a mostecké pánvi. Uhlí vytěžené v těchto lomech zásobuje uhelné elektrárny, které jsou zdrojem přibližně 40 % elektrické energie vyrobené v České republice.
Společnosti těžící v těchto oblastech:
  • Sokolovská uhelná, právní nástupce a.s.
  • Severní energetická a.s.
  • Vršanská uhelná a.s.
  • Severočeské doly a.s.
Pohled do lomu Jiří u Sokolova

Černé uhlí

Podrobnější informace naleznete v článku Černé uhlí.
Černé uhlí se dobývá pouze dolováním z hlubin. Výskyt tohoto druhu uhlí je na Kladensku (již vytěženo), v Rosicko-Oslavanském revíru (vytěženo 61mil tun, zůstalo cca 27mil t) a na Ostravsku, kde báňská činnost neustále pokračuje.

Ropa

Podrobnější informace naleznete v článku Ropné zásoby České republiky.
Ropa se v České republice vyskytuje spíš okrajově a její získávání nepřináší žádné velké finanční zisky. Výskyt poblíž Hodonína v Jihomoravském kraji.

Lithium

Dle průzkumů z konce roku 2016 byla objevena velká ložiska lithia v Krušných horách v okolí Cínovce. Odhady činí 1,2 až 1,4 milionu tun této vzácné rudy a řadí tak Česká republika k zemím s nějvětší zásobou lithia na světě, která představuje 6% dosud známých světových zásob. V současné době (2017) se o těžbě jedná a připravuje se prvotní fáze povrchové těžby. Další možná naleziště se zkoumají na Sokolovsku.[7][8]

Ostatní

Rašelina

Podrobnější informace naleznete v článku Rašelina.
V historii probíhala v horských oblastech těžba rašeliny.[9]
Lokality těžby:

Reference

  • Česká republika má šest procent světových zásob lithia. Je to šance pro továrny na baterie. Novinky.cz. . Dostupné online [cit. 2017-04-11]. (cs-CZ)
  • Tady jsou největší naleziště lithia v Evropě. Pohled na Cínovec z podzemí i z dronu. Novinky.cz. . Dostupné online [cit. 2017-04-11]. (cs-CZ)
Štítky: ,

Geologie České republiky - Terciér na území dnešní České republiky

Terciér (třetihory) na území dnešní České republiky bylo období, kdy naposledy z našeho území odstoupilo moře, jednalo se o výběžek moře Tethys, které se označuje jako Paratethys. Následkem alpinského vrásnění vznikla v českém masivu řada sopek, jejichž činnost ustala až ve čtvrtohorách. V této době na našem území existovala řada jezer, v jejichž usazeninách vznikalo hnědé uhlí.
Většina třetihorních sedimentů a vulkanitů Českého masívu (ČM) patří neogénu, částečně je zastoupen i oligocén. Na SZ to byla kontinentální, převážně klastická sedimentace s výraznou vulkanickou činností platformního typu, mořské sedimenty jsou známy výhradně z V části, kde se pod ně masív noří (eocén a oligocén nesvačilského a vranovického příkopu). Usazeniny mořského neogénu náleží karpatské předhlubni, vyplňující se před sunoucími se příkrovy flyšových Karpat. Převážná část Českého masívu však byla rovinatou souší s omezenou sedimentací v mělkých prohlubních, vystavenou intenzívní erozi díky teplému a vlhkému klimatu. Tektonicky byl ČM po celý paleogén klidnou oblastí, zatímco v neogénu nastupuje vulkanická činnost Doupovských hor a Českého středohoří.

Obsah

  • 1 Podkrušnohorské pánve
  • 2 Jihočeské pánve
  • 3 Žitavská pánev
  • 4 Neovulkanity
  • 5 Mořský paleogén
  • 6 Mořský miocén karpatské předhlubně
  • 7 Externí odkazy

Podkrušnohorské pánve

Bahenní sopka v přírodní rezervaci Soos poblíž Chebu. Je to jeden z patrných dozvuků sopečné činnosti.
Staří výplně eocén-oligocén do pliocénu, dnes dochována ve třech dílčích pánvích - chebské, sokolovské a severočeské. Nejstaršími horninami (eocén-oligocén) jsou redeponované zvětraliny, říční písky a štěrky, výjimečně uhelná sedimentace. Po hiátu provázeného kernými pohyby dochází k rozpadu původní pánve na dvě deprese, které se dále vyvíjejí samostatně (1. = chebská + sokolovská, 2. = severočeská). Oligo-miocénní etapu reprezentují neovulkanity, říční a jezerní sedimenty a výrazná uhelná sedimentace. Pliocénní etapa zahrnuje jezerní sedimenty chebské pánve.

Jihočeské pánve

Rozlišujeme západnější (menší) českobudějovickou (od Vodňan k Českým Budějovicím) a východnější větší třeboňskou (Borovany - Vyšný, Soběslav - Šalmanovice) s výraznou sz. až ssz. orientací. Tvořeny jsou převážně říčními a jezerními sedimenty spočívajícími na svrchněkřídovém komplexu. Jsou však známy i doklady dočasných ingresí moře alpské předhlubně. Maximální mocnost je 200 m, nejstarší je lipnické souvrství, dále zlivské, mydlovarské, domanínské, ledenické a nejmladší vltavínonosné štěrky a písky pliocénu.

Žitavská pánev

Neogénní stáří, zasahuje do ČR u Hrádku nad Nisou s relikty u Frýdlantu, Chrastavy, Machnína a Rychnova n. Nisou. Nejstaršími jsou efuzíva a pyroklastika 1. neovulkanické fáze, následují jezerní sedimenty (400 m komplex u Hrádku) s uhelnými jíly a sloji lignitu (svrchní asi 15 m těžena lomem).

Neovulkanity

Platformní jednotka s převážně alkalickým chemismem. Rozlišeny tři fáze aktivity: 1. oligomiocénní 35-17 mil. let, 2. pliocénní 6 mil. let, 3. pliocén-pleistocenní 2,7-0,9 mil. let. Nejrozsáhlejší je 1. fáze, značně bazická (melilitity, nefelínity). Reprezentovány jsou podpovrchovými (pně, kupy, lakolity, žíly) tělesy, vypreparovaná tvoří morfologicky výrazné prvky (Velký a Malý Bezděz, Mariánská hora u Ústí nad Labem, Kunětická hora, Trosky, Linhorka) a povrchovými tělesy (lávové příkrovy, pyroklastika, stratovulkány - Doupovské hory, Vinařická hora u Kladna, Malý a Velký Roudný, Venušina sopka, Uhlířský vrch, vytlačené kupy - Říp, Bořeň, nasypané kužely - Komorní hůrka). Regionálně se rozlišují na neovulkanity Českého středohoří, Doupovských hor a ostatní neovulkanity.

Mořský paleogén

Znám z vrtů do ponořené části Českého masívu jižně a jv. od Brna, mocnost i přes 1 km, bazální slepence, jílovce, prachovce, pískovce nesvačilského souvrství. Jde o podmořské kaňony, z větší části však podlehly denudaci.

Mořský miocén karpatské předhlubně

Tvoří pruh od hranice s Rakouskem u Znojma k hranici s Polskem mezi Opavou a Karvinou. Na západě tvoří hranici výchozy ČM, na východě čelo karpatských příkrovů. Časově odpovídají egggenburgu až badenu. Sedimenty eggenburgu-ottnangu jsou bazální klastika, jíly, jílovce. Bazálními klastiky začíná i sedimentace karpatu, následuje tzv. „šlír“ (písčité vápnité jíly) a písky. U Choryně a Příboru na sv. Moravě s ložisky zemního plynu. Spodnobádenské transgresní sedimenty začínají bazálními klastiky, nad nimi jsou vyvinuty vápnité jíly (tzv. „tégl“), pískovce, vápence. Ve východní části ostravsko-karvinského revíru jsou známa ložiska plynu (H. Žukov, Stonava), u Měnína a Žatčan na j. Moravě ložiska těžké ropy.

Externí odkazy

Štítky: ,

Geologie České republiky - Moldanubikum


Moldanubikum na mapě hercynského systému Moldanubikum nebo moldanubická zóna je území mezi Vltavou a Dunajem. Je to geologická jednotka Českého masivu. Tvoří jeho jihozápadní a jižní část. Je považováno za staré prekambrické jádro obalené mladšími svrchnoproterozoickými jednotkami.[1]
Moldanubikum je geologická jednotka Českého masivu a evropských hercynid. Kromě Českého masivu vystupuje i v pohoří Schwarzwald a Vogézy. Představuje nejsilněji metamorfované horniny (amfibolity a granulity) celého hercynského orogénu, navíc intrudované rozsáhlými granitoidními tělesy.
Termín moldanubikum zavedl rakouský geolog Eduard Suess v roce 1901.[2]

Obsah

  • 1 Umístění
  • 2 Charakteristika
  • 3 Litostratigrafie
  • 4 Tektonostratigrafie
  • 5 Regionální členění
    • 5.1 Česká republika
  • 6 Reference

Umístění

Leží na území Čech, Moravy, Německa a Rakouska. Moldanubikum na východě hraničí s moravskoslezskou oblastí, na severu s kutnohorsko-svrateckou oblastí, která má mírně nižší metamorfní postih a západě se středočeskou oblastí. Na jihu na ní nasedá alpská prohlubeň — molasová pánev. Geomorfologicky zabírá Českomoravskou vrchovinu, Šumavu, Český les a Novohradské vrchy.

Charakteristika

Od okolních jednotek odlišují moldanubikum následující charakteristické rysy:

Litostratigrafie

Litostratigraficky se moldanubikum člení na 2 skupiny:

Tektonostratigrafie

Tektonostratigraficky je možno moldanubikum členit na tři, respektive čtyři jednotky:[5]

Regionální členění

Česká republika

Na území České republiky se moldanubikum člení na následující zóny:[6]
  • Moldanubikum Českého lesa a Šumavy: je tvořené monotónní skupinou s převahou pararul a se svorovými zónami, jichž jsou retrográdními metamorfity
  • Jihočeské moldanubikum: obsahuje serpentinity, granulity a pegmatity, u Písku jsou známá naleziště zlata
  • Moravské moldanubikum: tvořené monotónní i pestrou skupinou
  • Strážecké moldanubikum: tvořené pestrou skupinou
Granitoidní plutony v moldanubiku mají hercynské stáří, všechny starší horniny jsou přeměněny na ortoruly
  • moldanubický pluton: tvoří centrální část moldanubika, obklopuje jej více těles durbachitů, převahu mají granitoidy S-typu
  • středočeský pluton: tvoří jej granodiority až křemenné diority, durbachity
Samostatný celek tvoří tzv. ostrovní zóna, která je uzavřeninou středočeské oblasti v moldanubiku.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Moldanubikum na slovenské Wikipedii.
  • BENEŠ, K. a kol.. Geologická stavba šumavského moldanubika. Rozpravy ČSAV, řada MPV. 1983, roč. 93, čís. 7.
  • MÍSAŘ, Z.. Geologie ČSSR I, Český masív. Praha : SPN, 1983.
  • SVOBODA, J. a kol.. Regionální geologie ČSSR, I. Český masív, 1. Krystalinikum. Praha : ÚÚG, NČSAV, 1964. S. 380.
  • KOPECKÝ, A.. Neotektonický vývoj a stavba šumavské horské soustavy. Sborník geologických věd, Antropozoikum. 1983, čís. 15, s. 71 - 159.
  • Fuchs, G., 1976, Zur Entwicklung der Böhmischen Masse. Jahrb. Geol. Bundelsansalt, 129, s. 41–49
  • Dudek, A., Chlupč, I., Pouba, Z., Vejnar, Z., Zapletal, J., 1994, Report of the Working Group for Regional Geological Classification of the Bohemian Massif at the former Czechoslovak Stratigraphic Comission: Regional geological subdivison of the Bohemian massif on the territory of the Czech republic. Journal of the Czech Geological Society, 39, 1, s. 127 - 144

Štítky: ,

Geologie České republiky - Moldanubický pluton


Moldanubický pluton (německy Moldanubischer Pluton) je plutonický komplex v oblasti moldanubika. Zaujímá území podkovovitého tvaru o celkové rozloze 6000 km² (nejrozsáhlejší hercynský komplex vyvřelých hornin v Českém masívu), táhnoucí se od Regensburgu podél Dunaje a od něj stáčející se k severu až k Pelhřimovu a Jihlavě. Vznikl pravděpodobně v závěru hercynského vrásnění.[1] Je tvořen dvěma větvemi – česká větev (tzv. centrální moldanubický pluton) se rozprostírá na východě moldanubika na Českomoravské vrchovině a bavorská (šumavská) větev je na jihu oblasti, na Šumavě. Je tvořen několika typy granitu až granodioritu (rastenberský, weinsberský, eisgarnský, freistadtský, mauthausenský typ), dále křemenné diority, tonality a durbachity. V moldanubickém plutonu se nachází řada žilných ložisek barevných a vzácných kovů – četné jsou křemenné žíly se zlatem na Šumavě i v Pošumaví a rovněž žíly s křemeno-karbonátovou žilovinou a zrudněním Pb-Zn, v nichž se těžilo stříbro (např. Jihlavský rudní revír, Rudolfovský rudní revír, okolí Havlíčkova Brodu, Pelhřimova, Telče).

Obsah

  • 1 Moldanubický pluton v České republice
  • 2 Moldanubický pluton v Německu
  • 3 Moldanubický pluton v Rakousku
  • 4 Reference

Moldanubický pluton v České republice

Na českém území Šumavy jej tvoří několik masivů: prášilský, vyderský, masiv Plechého, masiv Želnavské hornatiny a lipenský. Dále vystupuje v Novohradských horách, na Českomoravské vrchovině a na Lišovském prahu (ševětínský typ).

Moldanubický pluton v Německu

Bavorským lesem probíhá 150 km dlouhá křemenná žíla Pfahl. Na dlouhé vzdálenosti se tento křemenný val zvedá díky odolnosti hornin až přibližně 30 metrů nad okolí. Podél této linie je celá řada menších granitoidních masivů weinsberského a eisgarnského typu.

Moldanubický pluton v Rakousku

Na území Rakouska je nejrozsáhlejší těleso granitu weinsberského typu (název podle lokality Weinsberg) ve Waldviertelu. Další velká tělesa jsou u Freistadtu a u Rastenbergu.

Reference

Štítky: ,

Geologie České republiky - Lužický zlom

Lužický zlom nebo lužická poruchová zóna[1] (německy Lausitzer Verwerfung) je tektonická linie dlouhá asi 110 km procházející územím Německa a České republiky - od Weinböhly u Drážďan po severní okraj Labských pískovců, dále podél severního okraje Lužických hor a Ještědského hřbetu až na Turnovsko, generálně ze severozápadu na jihovýchod.[2]
Lužický zlom tvoří rozhraní mezi lužickým žulovým plutonem na severovýchodě a pískovci české křídové pánve na jihozápadě. Zlom je saxonského věku. Saxonská tektogeneze byla v Českém masivu i ostatních hercynsky konsolidovaných platformních oblastech reakcí na alpsko-karpatskou orogenezi. V jejím průběhu došlo v Českém masivu k pohybu podél starších zlomů.[2] Ve starších třetihorách byla kra lužického plutonu podél této poruchy tektonicky vyzdvižena nad povrch české křídové pánve a spolu s ní byly z podloží křídy k povrchu vyvlečeny i malé kry hornin permského a jurského stáří. Tektonicky je nejednotný, protože jeho jihozápadní křídlo pokleslo na některých místech přes 1000 m, kde má charakter přesmyku.[1]

Odkazy

Reference

  • Mísař, Z., Dudek, A., Havlena, V., Weiss, J., 1983, Geologie ČSSR I Český masív. SPN, Praha, 333 s.

Související články

Štítky: ,

Geologie České republiky - Lužický pluton

Lužický pluton je rozsáhlý pluton rozkládající se mezi německým městem Drážďany a krystalinikem Jizerských hor.[1] Jedná se převážně o granitoidní komplex, který na území České republiky zasahuje jen částí ve Šluknovském a Frýdlantském výběžku.[2] V Německu se nachází zhruba na jižní polovině Horní Lužice – jeho severní okraj prochází severně za Kamencem, Budyšínem a Zhořelcem.

Odkazy


Reference

  • PETRÁNEK, Prof. Jan. On-line Geologická encyklopedie - lužický pluton [online]. Česká geologická služba, [cit. 2012-06-02]. Dostupné online.
  • Multimediální mineralogicko - petrografický exkurzní průvodce po území Čech - Lužický pluton [online]. [cit. 2012-06-02]. Dostupné online.
 

Externí odkazy

Štítky: ,

Geologie České republiky - Geologie Liberecka

Geologie Liberecka je velice různorodá. Na její tvorbě se projevily zejména tyto geologické éry, od nejstarších po nejmladší:
Starohory – zbytky přeměněných hornin
Starší prvohory
Mladší prvohory
Druhohory
Dolánky – Český Dub – rozptyl uranu
Třetihory
Čtvrtohory
  • sever a severozápad pevninský ledovec
  • drobnější usazeniny moreny – oblast Jitravského sedla směrem na Rynoltice.
Štítky: ,

Geologie České republiky - Klikovské souvrství

Klikovské souvrství představuje většinovou výplň českobudějovické a třeboňské pánve, reprezentovanou říčními a jezerními nepravidelně cyklickými sladkovodními sedimenty svrchnokřídového stáří (santon-campan).[1] Dříve bylo označováno jako zlivsko-gmündská série. Nasedá na zvětralé krystalinikum (vyvřeliny a metamorfity moldanubika), v nadloží se nachází lipnické souvrství.
Dosahuje maximální mocnosti 350 m, na bázi s hrubě písčitýmí sedimenty (slepence, hrubozrnné pískovce), následované pestrými jíly, jemně písčitými jílovci a kaolinickými až arkózovými pískovci. Spodní oddíl, zastoupený pouze v jižní části třeboňské pánvi, se vyznačuje přítomností rostlinné drti a makroflóry, zatímco svrchní oddíl, dosahující v jižní části mocnosti až 100 m, je tvořen bělošedými jílovci bez makroflóry. Vůdčí zkamenělinou je Geinitzia cretacea Ung., flóra je představována společenstvem Platanus - Aralia - Dewalquea, faunu zastupují škeblovky (Conchostraca).[2]
V minerálním složení převažuje křemen, živce, slídy, kaolinit, chlorit, sekundárně je zastoupen siderit. Akcesoricky se vyskytuje turmalín, zirkon, rutil a kyanit.
Průmyslově významná je těžba žáruvzdorných jílů a pórovinnových jílů - Klikov, Blana u Zlivi, okolí Bechyně a Veselí nad Lužnicí, Ledenice-Slavošovice [3]

Reference

  • MÍSAŘ, Zdeněk. Geologie ČSSR I, Český masív. Praha : SPN, 1983. 336 s. 14-403-83. S. 289-290.
  • SVOBODA, Josef. Encyklopedický slovník geologických věd, 1. svazek A-M. Praha : Academia, 1983. 920 s. 21-074-83. S. 656.
  • CHÁBERA, Stanislav. Geologické zajímavosti jižních Čech. České Budějovice : Jihočeská nakladatelství, 1982. 43-006-82. S. 26.
Štítky: ,

Geologie České republiky - Geotrasa sudetská


Informační tabule č. 1 je umístěna před nádražím v Hejnicích na Liberecku
Geotrasa sudetská, polsky Geostrada Sudecka, je společný česko - polský projekt, jehož výsledkem je vybudování geoturistické trasy podél horských hřbetů v oblasti Sudet, od polské Bogatyně na západě na hranicích s Německem, až po slezskou Opavu na východě.[1]

Obsah

  • 1 Historie projektu
  • 2 Popis geotrasy
    • 2.1 Tři úseky
    • 2.2 Turistický průvodce
  • 3 Některé méně známé lokality na geotrase
  • 4 Odkazy
    • 4.1 Reference
    • 4.2 Související články
    • 4.3 Externí odkazy

Historie projektu

Název "Geostrada Sudecka" navrhl v 2006 vratislavský geolog a kartograf Leszek Sawicki, jinak známý polský cestovatel a světoběžník.[2] Projekt byl v rámci Operačního programu přeshraniční spolupráce mezi Českou republikou a Polskou republikou připravován od roku 2007, přičemž jedním z hlavních cílů byla podpora cestovního ruchu v pohraničních oblastech mezi oběma zeměmi. Projekt s oficiálním názvem "Geotrasa sudetská, geologicko-turistický průvodce", spolufinancovaný z prostředků Evropského fondu regionálního rozvoje, byl realizován společně kolektivy autorů z Państwowego Instytutu Geologicznego – Państwowego Instytutu Badawczego, Oddziału Dolnośląskiego ve Wroclavi a České geologické služby v Praze.[3] Samotná realizace v terénu spolu s vytvořením příslušných internetových stránek, včetně map a průvodce, proběhla v době od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2013.[1][4]

Popis geotrasy

Tři úseky

Geologicko - turistická trasa má celkovou délku 602 km a prochází vesměs méně známými horskými oblastmi v českém a polském pohraničí. Trasa projektu byla rozdělena na tři úseky. Západosudetská měří 161 km a vede od Bogatyně přes Frýdlant a Hejnice až po Kowary a krkonošský hraniční přechod Przełęcz Okraj. Středosudetská trasa, která je dlouhá 237 km, začíná u hraničního přechodu Okraj - Pomezní Boudy a přes Trutnov, Adršpach a Teplice nad Metují vede do Broumova, kde přes hraniční přechod Tlumaczów přechází na polské území. Zde pokračuje přes Kudowu a Dlugopole až ke hraničnímu přechodu Ploszczyna. Východosudetská trasa začíná po návratu na české území ve Starém Městě pod Sněžníkem. Odtud vede do Branné, Jeseníku a přes Vidnavu do polských Glucholaz. Z tohoto lázeňského města se vrací opět na české území do Zlatých Hor. Přes Vrbno pod Pradědem a Bruntál míří do Budišova nad Budišovkou, někdejšího střediska těžby břidlice. Z Budišova se opět stáčí severovýchodním směrem a přes Vítkov pokračuje do Opavy, kde tento poslední, 204 km dlouhý úsek geotrasy končí.[1]

Turistický průvodce

Hlavním výsledkem realizace projektu je geologicko-turistický průvodce, který obsahuje popisy více než 300 lokalit na polské i české straně. Na konkrétních příkladech ukazuje různé typy hornin, vysvětluje historii jejich vzniku i procesy, kterým podléhaly v dlouhém geologickém vývoji Sudet. Jak v elektronickém průvodci, tak i na jednotlivých informačních tabulích v terénu jsou prezentována nejzajímavější místa, mezi nimž jsou nejen různé morfologické formy skalních útvarů, ale i četné pozůstatky po hornické činnosti a v neposlední řadě i vývěry minerálních vod, rašeliniště, místní vodní zdroje apod. Kromě průvodce jsou výsledkem prací na projektu také různé informační materiály a skládačky, internetová stránka www.geostrada.eu a 21 velkých dvojjazyčných informačních tabulí - 11 na českém území a 10 na polské straně.[2] První z těchto informačních tabulí se nachází v Hejnicích před železniční stanicí na železniční trati Raspenava – Bílý Potok pod Smrkem. Tato úvodní tabule obsahuje informace o 14 geologických lokalitách v okolí Frýdlantu, Hejnic a Jizerky.[1]

Některé méně známé lokality na geotrase

  • Zatáčka smrti ve Szklarské Porebě - skalní útvary rohovce, penetrované granity
  • Lom u jeskyní v Horních Albeřicích v Krkonošském národním parku
  • Pískovcové skalní město Błędne Skały u Karlowa východně od lázní Kudowa Zdrój
  • Rašeliniště "Torfowisko pod Zieleńcem", přírodní rezervace v Górách Bystrzických
  • Mrazové sruby na vrcholu Vozky (1377 m n. m.) v Jeseníkách severně od Koutů nad Desnou
  • Přírodní památka Vodopády Stříbrného potoka u Nýznerova - výchozy metagabra
  • Expozice u vstupu do Medvědí jeskyně v masívu Kralického Sněžníku u Kletna
  • Přírodní památka Otická sopka na Opavsku - bazické vulkanity miocénního stáří

Odkazy


Reference

  • MRÁZOVÁ, Štěpánka. Ukončení projektu Geotrasa sudetská, geologicko-turistický průvodce [online]. Praha: Česká geologická služba, 2013-11-12, [cit. 2016-09-19]. Dostupné online.
 

Související články

Externí odkazy

Štítky: ,
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)