Novověk

V roce 1526 nastoupila na český trůn dynastie Habsburků, která zemi postupně včlenila do habsburské monarchie. V letech 1547 a 1618 vypukla proti panovníkovi ozbrojená povstání českých protestantských stavů. Defenestrace císařských místodržících v roce 1618 se stala i počátkem třicetileté války. Vojsko českých stavů bylo roku 1620 v bitvě na Bílé hoře poraženo a stavové byli veřejně popraveni v Praze.
Začala násilná rekatolizace českých protestantů. Rozsáhlý majetek české šlechty a inteligence připadl věrným stoupencům Habsburků. Do poloviny 17. století klesla populace v Čechách a na Moravě z 2.6 milionu na zhruba 1.5 milionu obyvatel. Roku 1627 bylo pro Čechy vydáno Obnovené zřízení zemské, kterým Habsburkové získali Český královský titul dědičně, jediné povolené náboženství bylo prohlášeno Katolické a jazyk německý byl zrovnoprávněn s českým.
Správními reformami Marie Terezie v roce 1749 byly Země Koruny české de facto zrušeny, ale i nadále se však korunovali čeští králové v rámci Českého království. Během hladomoru v letech 1771-72 zemřelo nejméně 250 000 lidí,^[35] což vedlo k rozsáhlým nevolnickým nepokojům.^[36] Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od 17. až do počátku 19. století rovněž probíhala centralizace monarchie. Této centralizaci napomáhalo preferování německého jazyka ve státní i církevní správě. V odpověď na poněmčování kultury i jazyka se koncem 18. století začalo v českých zemích projevovat české národní obrození, tedy snaha o obnovu české kultury a jazyka a později i o získání politické moci stranami, zastupujícími zájmy českého etnika. Ve druhé polovině 19. století nastal v Česku i významný hospodářský a kulturní rozvoj. Většina (asi 70 %) průmyslu Rakouska-Uherska byla soustředěna v Českých zemích.