Zobrazují se příspěvky se štítkemDějiny českých zemí za vlády Lucemburků. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemDějiny českých zemí za vlády Lucemburků. Zobrazit všechny příspěvky

Majestas Carolina

Majestas Carolina (správněji Codex Carolinus[1]) je návrh zemského zákoníku připravený na pokyn Karla IV. v letech 1350–1351. Takto pojmenován byl ale později, ne před rokem 1617.
Jednalo se o zákoník, který měl postavit jakousi hráz rozpínavosti šlechty. Zákoníkem Majestas Carolina, který obsahoval 109 článků, zamýšlel císař zajistit majetek krále – vymezoval 29 královských měst a 13 hradů, které nesměly být dány do zástavy, dalších 13 měst a 14 hradů mohlo být zastaveno nejvýš na devět let. Karel se snažil omezit libovůli šlechty při stanovení trestů za různé přestupky. Šlechta však žádala jednat tak, jak bylo odedávna zvykem, nechtěla se dát spoutat žádným psaným zákonem.
Stát mělo posílit i ustanovení, že každá odúmrť (majetek, který nemá mužského dědice) – ať poddanská, nebo šlechtická – spadne na krále. Dosud platilo,že poddanskou odúmrť získávala šlechta. V královských lesích si někteří šlechtici postavili sídla a přivlastnili si část půdy. Na tu si nyní činil nárok císař, což také vzbudilo odpor. Šlechta měla dosti sil, aby se ustanovením, která pro ni byla nevýhodná, vzepřela a jejich prosazení zabránila. Projednávání tohoto zákoníku se táhlo až do poloviny 50. let 14. století, kdy si Karel IV. sám nakonec uvědomil, že tento zákoník nepůjde prosadit.
Roku 1355 šlechta tento zákoník na generálním sněmu definitivně zamítla, což byl pro Karla úplný konec nadějí na vydání zákoníku. Místo aby Karel nechal dojít k otevřeném konfliktu se šlechtou, od celého projektu nakonec raději odstoupil. Po stáhnutí tohoto návrhu zákona Karel dokonce nepravdivě prohlásil, že rukopis nešťastnou náhodou byl zničen – shořel. Významný zákoník se ale zachoval v rožmberském archivu, což prozrazuje, kdo se zákoníkem nesouhlasil.
V souvislosti s Majestas Carolinou vznikla ve 14. století právní kniha zemského práva Ordo iudicii terrae (staročeský překlad Řád práva zemského).
Text spolu s českým překladem vydal roku 1844 v rámci třetího dílu Archivu českého František Palacký.

Odkazy

Reference

  1. SPIRIT, Michal. Úvod do studia práva. [s.l.] : Grada Publishing a.s.. 186 s. Dostupné online. ISBN 9788024732909. (česky)

Externí odkazy

Text zákoníku latinsky a česky
Štítky: ,

Husitské tažení k Baltu

Hugo Schüllinger – Čechové u moře Baltského
Husitské tažení k Baltu v roce 1433 je jednou z nejznámějších spanilých jízd.[1] Sirotčí vojsko pod vedením hejtmana Jana Čapka ze Sán při této výpravě bojovalo na straně polského krále Vladislava II. Jagella proti Řádu německých rytířů. Husité se svými polskými spojenci protáhli Lužicemi, Novou markou a územím Řádu. Nedaleko dnešního Gdaňsku se dostali až k vodám Baltského moře.
Řád německých rytířů uzavřel kvůli tlaku plenících sirotků a Poláků s králem Vladislavem II. příměří a husité s vyplaceným žoldem a značnou kořistí se úspěšně vrátili zpátky do Čech, kde se zapojili do probíhajícího obléhání katolické Plzně.
Toto tažení se stalo inspirací mnoha českých spisovatelů. Mezi nejznámější literární díla patří báseň Svatopluka Čecha Husita na Baltu a historická povídka Aloise Jiráska Tčevská hranice.

Obsah

  • 1 Důvody k výpravě
  • 2 Průběh tažení
  • 3 Důsledky
  • 4 Odkaz v literatuře
  • 5 Odkazy
    • 5.1 Reference
    • 5.2 Literatura
    • 5.3 Související články
    • 5.4 Externí odkazy

Důvody k výpravě

Vzájemná spolupráce mezi jednotlivými husitskými svazy vedla v letech 1427 až 1431 k nastolení mocenské stability v Čechách. Husité pod vedením Prokopa Holého v této době přešli do ofenzívy a začali podnikat rejsy na nepřátelská území, především pak do vedlejších zemí Koruny české, Rakous, německých částí Říše a Horních Uher. Hlavními cíli těchto tažení bylo šíření husitských myšlenek v zahraničí a především pak získání kořisti na stále nákladnější obživu polních vojsk. Husitští boží bojovníci se s postupem času začali měnit na obyčejné žoldnéře, kteří již nebojovali za původní ideály, nýbrž za žold.
Špatné počasí a následná katastrofální neúroda v celých Čechách na počátku třicátých let 15. století ještě zvýšila potřebu polních vojsk zajistit si obživu a žold mimo území českého království. Jako nejlepší se jevila varianta opustit zemi a vypravit se na spanilou jízdu mimo území zemí koruny české.[2]
V létě 1432 proto došlo v polských Pabianicích k uzavření dohody mezi zástupci polského krále, Sirotky a Tábory. Husité přislíbili Polákům vojenskou pomoc proti Řádu německých rytířů. Polský král Vladislav II. Jagello, který si od polních vojsk oprávněně sliboval kvalitní bojovou sílu, se zavázal platit husitům žold a zajistit potřebnou výstroj a výživu. Navíc nechal do Čech dopravit na 400 párů bot a přislíbil ručit za případné ztráty polních vojsk na jejich koních.
Proti původnímu předpokladu krále Vladislava vstoupilo nakonec do jeho služeb pouze vojsko sirotků vedené Janem Čapkem ze Sán. Táboři pod velením Jana Parduse a Bedřicha ze Střážnice dali přednost plenění ve Slezsku a na území Spiše. V září 1432 schválil znění pabianických dohod sněm v Kutné Hoře.[3]

Průběh tažení

Vůdce sirotčího tažení k Baltu Jan Čapek ze Sán na malbě od Mikoláše Alše
Sirotčí vojsko na konci dubna 1433 ve dvou proudech opustilo Čechy a vydalo se na postup do Horní Lužice. První proud postupoval od Českého Dubu přes Frýdlantsko a dál podél toku Lužické Nisy k městu Penzig (Pieńsk). To uvedlo do pohotovosti hornolužická města, kterým se však husité vyhnuli. Druhá část sirotků postoupila z východních Čech okolo Hirschbergu (Jelenia Góra). Ke spojení obou skupin došlo u vesnice Bobrowice.[4] Spojená husitská armáda prý čítala na 7000 pěšáků, 700 jezdců a 350 vozů. Po problematickém přebrodění rozvodněné Odry v Hlohově se k Sirotkům s dvěma sty muži připojil Petr Šafraněc. Spojená armáda táhla dál Velkopolskem k hraničnímu Santoku, načež zamířila na území Nové marky.[5]
Zde se Sirotci okolo 10. června zmocnili města Friedeberg (Strzelce Krajeńskie), načež ve městě upálili tři katolické duchovní ve smolných sudech. Po této popravě se postupujícímu vojsku v Nové marce postupně vzdalo dvanáct měst. Mezi nimi také město Woldenberg (Dobiegniew). U dobře opevněného Landsbergu (Gorzów Wielkopolski) se k Sirotkům připojilo silné vojsko poznaňského hejtmana Sudivoje z Ostrorógu. Ani spojená vojska však neměla dost sil aby město, bráněné zhruba tisícem obránců, dobyla. Husité se svými spojenci proto pokračovali dál k moři. Obsadili opuštěný Soldin (Myślibórz) a pokračovali k silně opevněnému městu Königsberg (Chojna) a dál k Arnswalde (Choszczno).[5][6]
K výpravě se v polovině června přidal pomořanský vévoda Bohuslav ze Slupce podporovaný městem Starogard (Starogard Gdański) a několika dalšími pomořanskými šlechtici. Sirotci se svými polskými spojenci poté vstoupili na území Řádu, přitáhli k Schlochau (Człuchów) a vzápětí společně s hlavní polskou armádou vedenou Mikulášem z Michalówa oblehli 6. července mocnou řádovou pevnost Konitz (Chojnice).[6] Obléhání dobře opevněné a předzásobené pevnosti, jejímž velitelem byl Erasmus Fischborn, trvalo šest týdnů. Husité nemohli při dobývání města využít těžkých palných zbraní, které s sebou na tažení nevzali. Odražený útok a problémy se zásobováním zaseli mezi veliteli oblehatelů rozpory. Jan Čapek nesouhlasil s postojem polských vojevůdců požadujících bezpodmínečné dobytí města a doporučoval vyjednávat s velitelem posádky Fischbornem. Polští velitelé si však vymohli útok. Ten rozhodující, kteří Poláci s husity uskutečnili 22. července, však obránci snadno odrazili. Při tomto útoku zapadlo mnoho útočníků v bahně příkopu a několik z nich zachránili až obránci Chojnice. Ti poté zajatce vyměnili za své zajaté druhy. Výprava od dalšího obléhání upustila a sirotci s Poláky zamířili na východ, k jádru Řádového území.[7]
Po vyplenění cisterciáckého opatství v Pelplinu se spojenci rozhodli zaútočit na pevnost Tczew. Město bylo díky silnému větru zapáleno a dobyto hned po prvním útoku 29. srpna. V obsazeném Tczewě padlo do rukou husitů množství zajatců a dobyvatelé zde získali velkou kořist. Husité zde nechali na hranici upálit zajaté české žoldnéře bojující ve velmistrových službách.[8] Poté již husité postupovali k moři, načež 1. září 1433 stanuli před opevněným přístavním městem Danzig (Gdaňsk). Výprava rozložila svůj tábor na Biskupské hoře nedaleko města, avšak dobře opevněný Danzig se Sirotci ani nepokoušeli déle obléhat. Po čtyřech dnech se vydali na cestu k nedalekému moři, přičemž vypálili blízký klášter v Oliwě. 4. září pak stanuli na břehu Baltského moře. Dle kronikářů si husité u moře hráli jako malé děti a plnili své čutory mořskou vodou.[9] Část sirotků byla u mořského břehu pasována na rytíře.[10]
„ Hle bratří, přiznávám se vám, že dosáhnuv v těchto místech konce světa, nemohu dále postupovati, protože mi v tom brání mořské vody! “
— Jan Čapek ze Sán[9]
Od Danzigu ustoupilo husitské vojsko zpátky k Starogardu a zatímco mezi Řádem a polskou stranou probíhala mírová jednání, stahovali se sirotci dál na jih. Postoupili kolem Bydgoszczi a zmocnili se pohraničního hradu Jasieniece. Zde bylo 13. září dojednáno příměří. Sirotci nevyčkali následných mírových jednání, která se táhla až do konce roku 1433. Definitivně byl mír mezi Řádem a polským králem dojednán až v polovině prosince v Leczyci. Mezitím se sirotčí vojsko vrátilo přes Kujavsko a Velkopolsko zpátky do Čech. Sirotci v čele s Janem Čapkem navštívili dvůr polského krále, který výpravě vyplatil tučný žold a husitské velitele bohatě odměnil. Jako dar navíc věnoval veliteli Janu Čapkovi trofejního velblouda. Husité se tak domů do Čech vraceli s obrovskou kořistí.[11]

Důsledky

Znak města Plzeň s ukořistěným velbloudem v pravém dolním čtverci
Tato rejsa je nejznámějším a pravděpodobně také vůbec nejúspěšnějším tažením husitů za hranice Českého království. Sirotčí výprava Jana Čapka ze Sán k Baltu, která zajistila sirotčímu polnímu vojsku velikou kořist, uzavřela období spanilých jízd.[10] Sirotci ani táboři však ze svých kořistnických výprav nepřivezli do Čech dostatečné množství zásob a další vydržování polních vojsk v Čechách, kde po další katastrofální neúrodě v roce 1433 reálně hrozil velký hladomor, bylo již téměř nemožné.[12]
Většina navrátivšího se sirotčího vojska se po svém příchodu domů zapojila do probíhajícího obléhání katolické Plzně. Velblouda, kterého si s sebou husité přivedli, jim však plzeňští obránci při jednom ze svých výpadů ukořistili a velblouda proto dodnes můžeme vidět i na plzeňském městském znaku.

Odkaz v literatuře

Tažení husitů k Baltu inspirovalo Svatopluka Čecha k napsání básně Husita na Baltu. Události spojené s výpravou rovněž inspirovaly Aloise Jiráska k vytvoření historické povídky Tčevská hranice.

Odkazy

Reference

  • Čornej, Petr. Tajemství českých kronik Praha: 1987. Str. 218. [dále jen Čornej (1987)]
  • Čornej (1987), Str. 217.
  • Čornej (1987), Str. 217–218.
  • Šmahel, František. Husitská revoluce. Kronika válečných let Praha: 1993. Str. 267 – 268. [dále jen Šmahel (1993)]
  • Macek, Josef. Husité na Baltu a ve Velkopolsku Praha: 1952. Str. 59–60. [dále jen Macek (1952)]
  • Šmahel (1993), Str. 238.
  • Macek (1952), Str. 63–66.
  • Macek (1952), Str. 66–67.
  • Macek (1952), Str. 71.
  • Šmahel (1993), Str. 269.
  • Macek (1952), Str. 72–73.
  • Čornej (1987), Str. 219.

Literatura

  • PETR, Čornej. Tajemství českých kronik. Praha : Vyšehrad, 1987. 352 s.
  • MACEK, Josef. Husité na Baltu a ve Velkopolsku. Praha : Rovnost, 1952. 172 s.
  • PAPAJÍK, David. Jan Čapek ze Sán. Jezdec na konec světa, vojevůdce, kondotiér a zbohatlík 15. století. České Budějovice : Veduta, 2011. 361 s. ISBN 978-80-86829-63-0.
  • ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. díl. Kronika válečných let. Praha : Historický ústav AV ČR, 1993. 419 s. ISBN 80-85268-27-2.

Související články

Externí odkazy

Štítky:

Jednota bratrská

Jednota bratrská
Kostel Ochranovského seniorátu v Potštejně
Kostel Ochranovského seniorátu v Potštejně
Registrace v ČR
Datum 1. září 1880
Statutární orgán
Název Rada Jednoty bratrské
Sídlo Boženy Němcové 54/9, Liberec V - Kristiánov, 460 05
Člen Mgr. Evald Rucký, Th.D. (předseda Rady Jednoty bratrské, biskup, od 25. června 2008)
Odkazy
Rejstřík církví a náboženských společností
Jednota bratrská (latinsky Unitas Fratrum) je jedna z protestantských (evangelických) církví působících v České republice. Jedná se o církev s presbyterně-synodním zřízením s nadsborovou službou vedoucí sbory k samostatnosti při zachování jednoty církve.[1]
Jedná se o církev vzešlou z české reformace. Původní jednota bratrská byla založena roku 1457 a časem se stala významnou složkou české předbělohorské společnosti. Úpadek jednoty nastal po porážce protihabsburského povstání českých stavů v roce 1620. V pobělohorských českých zemích byla její činnost prakticky znemožněna. Ve dvacátých letech 18. století byla skomírající jednota bratrská obnovena moravskými exulanty na panství hraběte Zinzendorfa v saské Horní Lužici a jejím centrem se stala nově založená obec Herrnhut (Ochranov). Obnovená jednota bratrská proslula zejména svými misiemi, díky nimž se značně rozrostla a stala se světově významnou denominací, známou též jako Moravská církev (Moravian Church). V Čechách a na Moravě mohla znovu začít veřejně působit až od druhé poloviny 19. století.

Obsah

  • 1 Organizace
  • 2 Historie
    • 2.1 Původní jednota
    • 2.2 Obnovená jednota
      • 2.2.1 Obnovená jednota v českých zemích
  • 3 Současnost
  • 4 Odkazy
    • 4.1 Reference
    • 4.2 Literatura
    • 4.3 Související články
    • 4.4 Externí odkazy

Organizace

Základní organizační jednotkou je sbor, který má presbyterní uspořádání: v jeho čele stojí „správce sboru“ (nazývaný také kazatel, pastor) a Rada starších neboli staršovstvo. Správce sboru je povoláván Úzkou radou, rada starších je jmenována správcem sboru a uvedena do služby členským shromážděním.[2] Nejvyšším ústavodárným orgánem je synod, který se skládá ze správců sborů a delegátů zastupujících jednotlivé sbory. Synod je svoláván každoročně. Nejvyšším duchovním orgánem církve je nejméně tříčlenná Úzká rada, která je volena synodem. Nejvyšším výkonným orgánem církve je Výkonná rada, která spolu s Úzkou radou tvoří Radu Jednoty bratrské.
Světová Jednota bratrská (Unitas fratrum nebo též Moravian Church) sestává z 23 samosprávných a pěti misijních provincií. Synod světové Unitas fratrum je svoláván jednou za sedm let. V mezidobí se několikrát schází Rada světové Jednoty (Unity board), kterou tvoří předsedové rad samosprávných provincií.
Česká provincie jednoty bratrské má v současnosti celkem asi 3000 členů v 29 sborech a dalších misijních místech. Provozuje tři základní školy, biblickou školu a sociální a klubovou činnost při některých sborech.[3]

Historie

Původní jednota

Bývalý kostel jednoty bratrské v Lešně
Jednota bratrská vznikla v Čechách v období husitských válek, těsně před nástupem Jiřího z Poděbrad na český trůn. Bylo to období, kdy radikální „táborské“ husitství bylo poraženo a umírněná církev podobojí vedená Janem Rokycanou hledala cestu kompromisu s katolickou církví. Ovlivněna učením Petra Chelčického, byla založena Bratrem Řehořem v Kunvaldu v roce 1457. Bratr Řehoř tam odešel z Prahy, kde byl svědkem vnitřních krizí a zápasů o další směřování husitské církve. V Emauzském klášteře, kde působil jako hospodářský správce, se spřátelil s Petrem Paynem, který zde v ústraní dožíval. Byl v kontaktu s Martinem Lupáčem, který byl Jiřím z Poděbrad a Rokycanou odstaven na „druhou kolej“. Tito dva představitelé radikálního husitství ho podpořili v jeho záměru odejít z Prahy. Lupáč radil prvním Bratřím, že pokud chtějí zůstat věrni reformaci, musí opustit představu, že církev je závislá na posloupnosti biskupského svěcení. Což ve svém důsledku znamenalo volbu vlastního duchovenstva a úplné oddělení od katolické církve. Jednota bratrská tak vznikla z velkého zklamání nad zmarem husitské revoluce, s tím, že zavrhla program obrany víry mečem.
Domek Na sboru v Kunvaldu
Členové jednoty bratrské zdůrazňovali trojí ideál víry, lásky a naděje, se silnějším důrazem na praktický křesťanský život než na učení nebo církevní tradici. Od části Chelčického nauky, která kritizovala formální vzdělávání, se ale postupně vzdálila. Jednota bratrská se od počátku své existence dostala do konfliktního vztahu nejen s katolíky, ale i s kališníky. Na rozdíl od kališníků nezachovávala žádnou formální spojitost se všeobecnou církví (tj. s katolickou), což komplikovalo její postavení na domácí i zahraniční půdě. První členové jednoty byli jako sektáři pronásledováni husity, až později se církev dokázala v českých zemích obecněji etablovat. Církev se rozrůstala a šířila po Čechách a na Moravě. Mezi nejvýznačnější představitele patřili Tůma Přeloučský, Lukáš Pražský, Jan Roh, Jan Augusta, Jan Blahoslav, Jiří Strejc, Jan Amos Komenský. K čelným podporovatelům a pomocníkům církve patřili Petr Vok z Rožmberka, Karel starší ze Žerotína a Václav Budovec z Budova.
Prudké zhoršení postavení církve nastalo během protireformace po bitvě na Bílé Hoře, kdy došlo ke znemožnění její existence, stejně jako všech ostatních protestantských církví. Mnoho protestantů opustilo vlast jako exulanti, jen menšina z těch, kteří zůstali doma, se snažila v tajnosti svou víru uchovat. Měla kontakty se zahraničím a konala tajná setkání. Tímto způsobem přežila celé století. Valná většina členů jednoty však konvertovala ke katolicismu.
K odkazu původní jednoty bratrské se kromě dnešní církve stejného názvu hlásí i další protestantské církve, především Českobratrská církev evangelická, Církev bratrská a Bratrská jednota baptistů.

Obnovená jednota

Kostel Jednota bratrská v Genadendalu v Jihoafrické republice
Začátkem 18. století došlo k náboženskému probuzení v oblasti Fulneku, kde se do jisté míry zachovaly tradice původní jednoty (šlo o oblast, kde před odchodem ze země působil Jan Amos Komenský). Skupina věřících pod vedením Kristiána Davida se roku 1722 před hrozícím pronásledováním uchýlila do Saska na panství Mikuláše Ludvíka hraběte Zinzendorfa, kde našla útočiště. Tito věřící tam vystavěli osadu, kterou nazvali Herrnhut („místo, které střeží Bůh“), česky Ochranov. K prvním přistěhovalcům přicházeli mnozí další – z Moravy, z Čech i odjinud.
Budování jednotné nové (resp. obnovené) církve bylo s různorodými prvky, přicházejícími z různých míst a prostředí, velmi komplikované. V květnu 1727 proto byla přijata smlouva po vzoru staré jednoty. Rozhodující okamžik jednoty nastal dle církevní tradice při vylití Ducha svatého během slavení sv. Večeře Páně dne 13. srpna 1727.
V roce 1732 vyslalo toto křesťanské společenství první misionáře k otrokům na ostrov sv. Tomáše v Karibském moři (jedním z nich byl David Nitchmann, původem ze Suchdola nad Odrou). A brzy následovaly další misie: do Grónska, Severní Ameriky, Jižní Afriky, Surinamu atd. V dnešní době je světově rozšířená jednota bratrská – Unitas Fratrum, někde zvaná Moravská církev (Moravian Church)[4] rozdělena do čtyř regionů: africký, evropský, karibský a severoamerický, které se skládají ze 23 provincií a 5 misijních provincií.
Roku 1734 vydal saský král edikt, že v Ochranově smějí bratři zůstat, jen pokud nebudou působit žádný rozruch. Naprostá svoboda se jim naopak nabízela v Severní Americe, a navíc i velké misijní pole mezi Indiány. Mnozí se tam vydali, pod vedením Augusta Gottlieba Spangenberga; v následujících 25 letech tam založili nové osady. Zároveň misijně působili mezi Čerokézy, Delawary, Mohykány, Irokézy, a dalšími Indiány. Indiáni, kteří skrze bratry přijali misijní poselství, byli zváni Moravští indiáni. Mezi významné misionáře mezi Indiány patřil David Zeisberger, původem z Moravy.
Mezitím pokračoval proud exulantů z Čech. Po roce 1737 přesídlili někteří usedlíci do nově založené berlínské osady Český Rixdorf, v r. 1744 do nově založené severoanglické osady Fulneck.

Obnovená jednota v českých zemích

Ve své vlasti, v „zemi otců“, mohla jednota bratrská zapustit kořeny až po protestantském patentu z roku 1861. První sbor obnovené jednoty bratrské byl založen roku 1870 v Potštejně, roku 1872 následoval sbor v Dubé; před první světovou válkou vzniklo dalších osm sborů. Jednota bratrská pracovala v českých zemích jak mezi Čechy, tak mezi Němci. Rozvíjela práci sociální (sirotčince v Čermné a v Dubé) a misijní (práce mezi domorodci v jižní Africe).
Státního uznání se jednotě bratrské dostalo v Předlitavsku roku 1880 nařízením rakouského ministra kultu a vyučování č. 40/1880 říšského zákoníku. Na území dnešní ČR užívala jednota bratrská zpočátku názvy Evangelická církev bratrská nebo Ochranovská církev bratrská. Název „Jednota bratrská“ byl zaveden vedle těchto starších názvů roku 1921 na základě vyhlášky č. 319/1921 Sb. z. a n. Ve třicátých letech měla jednota bratrská 10 sborů českých a pět sborů německých. Roku 1935 byla jednota bratrská rozdělena na dvě autonomní části – okrsek český a německý. Po druhé světové válce a vysídlení sudetských Němců německý okrsek zaniká.
Od roku 1946 má jednota bratrská v českých zemích opět vlastní biskupy, prvním byl Václav Vančura. Roku 1957 se jednota bratrská v zemi otců stává samostatnou provincií ve svazku Unitas fratrum. Začátkem 60. let měla česká jednota bratrská osmnáct sborů a další dvě desítky misijních míst. Pod státním dohledem komunistického režimu však neuměla řešit mnoho různých teologických a eklesiologických otázek a uvnitř církve postupně narůstaly spory.
Po pádu totalitního režimu v roce 1989 se jednotě bratrské otevřely nové možnosti. V 90. letech 20. století jednota bratrská založila po dlouhé době svou první církevní základní školu (při příležitosti 400. výročí narození Jana Amose Komenského, po němž byla pojmenována). Vznikla též škola – nynější Akademie Jana Blahoslava – na níž jsou vzděláváni noví pracovníci církve. Misijní činností vzniklo několik nových sborů, nově se také začala rozvíjet sociální péče o staré občany.
Současně ale také začaly gradovat spory o další směřování České provincie jednoty bratrské, které vyvrcholily v letech 1998–1999. Došlo ke konfliktu, jenž vyústil v připojení menšinové skupiny k Českobratrské církvi evangelické, jež ji umožnila v rámci své církevní struktury vytvořit vlastní Ochranovský seniorát, který se také hlásí k historickému odkazu obnovené jednoty bratrské.

Současnost

Jednota bratrská v návaznosti na původní i obnovenou jednotu klade důraz na autoritu Písma svatého, podobně jak se k tomu hlásí i další církve evangelikálního typu. Zakládá a rozvíjí sbory z věřících lidí, kteří se osobně rozhodli následovat výzvu Ježíše Krista – vydat svůj život plně k dispozici živému Bohu. Od členů se očekává, že se budou podílet na křesťanské výchově svých dětí a na duchovní a praktické službě ve svém domácím sboru. Důraz je kladen na duchovní dospělost v Kristu. Jednota bratrská též zakládá po vzoru svých otců při sborech mateřské a základní školy a další organizace praktické služby (dětské a mládežnické kluby, diakonie, rodinná a mateřská centra, programy prevence, seniorská centra), které jsou zastřešeny asociací Comeniana. V souvislosti s přechodem k finanční soběstačnosti jednota bratrská též zakládá společnosti, které budou pomáhat tuto soběstačnost rozvíjet a podepírat.
Hlavní způsob misie vidí jednota bratrská v současné době ve způsobu života svých členů, v jejich opravdovosti a proměněném charakteru.[1] Jednota bratrská v České republice zakládá sbory také v zahraničí (Polsko) nebo úzce spolupracuje se sbory a církvemi, které se rovněž hlásí k odkazům staré i obnovené jednoty bratrské.
  • Věková struktura Jednoty bratrské v České republice, 2011

Odkazy

Reference

  • V anglicky mluvících zemích se nazývá Moravian Church, ve španělsky mluvících Iglesia Morava, v německy mluvících Brüder-Unität, v nizozemsky mluvících Broeder Gemeente.

Literatura

  • Obrazy z dějin Jednoty Bratrské : [II. Jednota Bratrská obnovená]. Praha : Bratrské listy : Reichl, 1911. 186 s.
  • BIDLO, Jaroslav. O konfesi bratrské z r. 1573. In Gustav Friedrich; Kamil Krofta; Jaroslav Bidlo. Sborník prací historických : k šedesátým narozeninám dvor. rady prof. dra Jaroslava Golla. Praha : Hist. klub, 1906. Dostupné online. S. 246 - 278.
  • DENIS, Ernest. Konec samostatnosti české, díl I., kn. II. hl. III.
  • GREENFIELD, John. Moc s výsosti : čili dvousetleté výročí velkého probuzení moravských bratří – bratrské jednoty. Praha : Dr. Josef Dobeš, 1936. 108 s.
  • LANDOVÁ, Tabita. Liturgie Jednoty bratrské (1457-1620). Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2014.
  • LARANGÉ, Daniel S. La Parole de Dieu en Bohême et Moravie. La tradition de la prédication dans l’Unité des Frères de Jan Hus à Jan Amos Comenius. Paris : L'Harmattan, 2008. 512 s.
  • ŘÍČAN, Rudolf. Dějiny Jednoty bratrské : s kapitolou o bratrské theologii od ThDr Amadea Molnára. 1. vyd. Praha : Kalich, 1957. 518 s.
  • MÜLLER, Josef Theodor. Dějiny Jednoty Bratrské. 1. vyd. Praha : Jednota bratrská, 1923. 368 s.
  • MOLNÁR, Amedeo. Boleslavští bratři. 1. vyd. Praha : Komenského evangelická fakulta bohoslovecká, 1952. 291 s.
  • NOVÁK, Jan Václav. Jan Amos Komenský, jeho život a spisy. Praha : Dědictví Komenského, 1932. Dostupné online. S. 722.
  • RUCKÝ, Evald. 555 let Jednoty bratrské v datech. Liberec: Jednota bratrská, 2015.
  • VACOVSKÝ, Adolf. Obnovení Jednoty bratrské v zemi otců. 2. vyd. Nová Paka: Úzká rada Jednoty bratrské, 1996.
  • VYTLAČIL, Lukáš M. Jan Augusta: Nové texty - perspektivy. Hudební věda 53 (2016), č. 4, s. 417-419. (dostupné on-line)

Související články

Externí odkazy

Štítky:

Taras

Taras se nazývala ochrana mezery mezi husitskými bojovými vozy.
Věnceslav Černý: Bitva u Lipan - rozražení hradby

Obsah

  • 1 Popis
  • 2 Odkazy
    • 2.1 Reference
    • 2.2 Související články

Popis

Taras byl dřevěný štít, „prkno zpředu zostřené a železem pobité“[1], používaný k vykrytí mezery mezi husitskými bojovými vozy. Taras s berlů a děrů (s dřevěnou opěrou a otvorem) byl standardní výbavou bojového vozu.[2]

Odkazy

Reference

  • DURDÍK, Jan. Husitské vojenství. Praha : Naše vojsko, 1954.

Související články

Štítky:

Basilejsko-ferrarsko-florentský koncil

Basilejsko-ferrarsko-florentský koncil
Kdy 1431–1445
Uznávají jej katolická církev
Předchozí koncil Kostnický koncil
Následující koncil pátý lateránský koncil
Svolal jej Evžen IV.
Diskutované otázky Husitství, konciliarismus, sjednocení s východními církvemi
Dokumenty a prohlášení buly o sjednocení s Kopty, Řeky, Armény, Syřany a Chaldejci
Přehled ekumenických koncilů
Basilejský koncil, podle dalších měst jednání označovaný také jako basilejsko-ferrarsko-florentský koncil (přičemž termín basilejský koncil může pak úžeji označovat pouze jednání konaná v Basileji) byl podle počítání římskokatolické církve 17. ekumenický koncil, konaný v letech 1431–1445. Vedle jednání dodnes uznávaných katolíky za právoplatná došlo během koncilu také k vydělení skupiny církevních hodnostářů, jejíž rokování bylo později církví označeno za heretické.
Katedrála Santa Maria del Fiore ve Florencii, jedno z míst konání koncilu
Koncil byl svolán papežem Evženem IV. do švýcarské Basileje, což odráželo přání řady účastníků jednat mimo území některé z tehdejších evropských velmocí či papežského státu. Jednání bylo roku 1438 papežem přeneseno do italské Ferrary a roku 1439 pro nebezpečí moru do Florencie. Někteří účastníci, odpůrci Evžena IV. a zastánci konciliarismu, ovšem zůstali v Basileji a považovali se za legitimní pokračování koncilu. Zde roku 1439 zvolili vzdoropapeže Felixe V., který ovšem rezignoval roku 1449, čímž ukončil poslední velké papežské schizma. Mezitím byla opoziční část koncilu vypuzena z Basileje do Lausanne, kde se po rezignaci Felixe V. sama rozpustila.
Basilejský koncil dojednal sjednocení s některými východními církvemi; unie s řeckým pravoslavím však nepřežila dobytí Konstantinopole. Koncil znamenal definitivní vítězství papalismu nad konciliarismem v římskokatolické církvi, tedy porážku představy, že koncil je nadřazen papeži.
Basilejská kompaktáta, smlouva koncilu s husity, pomohla kompromisně vyřešit nábožensko-politickou situaci v českých zemích, nebyla však později církví potvrzena. I když koncil vykonal některé reformní kroky, základní problémy katolické církve té doby vyřešeny nebyly, jak ukázal vznik reformace o půl století později.

Obsah

Bibliografie

Primární prameny

  • Mansi, vol. xxix.-xxxi.
  • Aeneas Sylvius, De rebus Basileae gestis (Fetmo, 1803)
  • Monumenta Conciliorum generalium seculi xv., Scriptorum, vol. i., ii. and iii. (Vienna, 1857-1895)
  • Sylvester Syropoulos, Mémoires, ed. and trans. V. Laurent, Concilium Florentinum: Documenta et Scriptores 9 (Rome, 1971)
  • Ducas, Historia turco-bizantina 1341-1462, a cura di Michele Puglia, 2008, il Cerchio, Rimini, ISBN 88-8474-164-5

Sekundární literatura

  • Alberigo Giuseppe, La chiesa conciliare. Identità e significato del conciliarismo, Brescia 1981 (Testi e ricerche per le Scienze religiose di Bologna 19).
  • Black A., Council and Commune: The Conciliar Mouvement and the Council of Basle, London 1979.
  • Brandmüller Walter, Papst und Konzil im grossen Schisma (1378-1431), Paderborn 1990.
  • Cecconi E., Studi storici sul concilio di Firenze, 1-2, Firenze 1869.
  • Diehl Charles, Figure bizantine, introduzione di Silvia Ronchey, 2007 (1927 originale), Einaudi, ISBN 978-88-06-19077-4
  • Geanakoplos Deno J., The Council of Florence (1438-9) and the problem of Union between the Byzantine and Latin churches, Church History 24 (1955), 324-46 reprint in D.J. Geanakoplos, Constantinople and the West (Madison, Wisconsin, 1989), pp. 224–54
  • Gieseler J. C. L., Ecclesiastical History, IV, 312nn., Edinburgh, 1853.
  • Gill Joseph, Constance et Bâle-Florence, Paris 1965.
  • Gill Joseph, Personalities of the Council of Florence and other Essays, Oxford 1964.
  • Gill Joseph, The Council of Florence, Cambridge, 1959, it. Il Concilio di Firenze, Firenze 1959.
  • Haller J., Concilium Basiliense, vol. i.-v., Basel 1896-1904.
  • Harris Jonathan, Greek Emigres in the West c.1400-1520, Camberley 1995, 72–84.
  • Harvey M., Rome and the Papacy, 1417-1464, Manchester 1993.
  • Hefele, Conciliengeschichte VII., Freiburg-im-Breisgau 1874.
  • Helmrath Johannes, Das Basler Konzil 1431 - 1449, Köln-Wien 1987.
  • Helmrath Johannes, Das Basler Konzil. 1431 – 1449. Forschungsstand und Probleme, Köln 1978.
  • (česky) Hlaváčová Anna A., Florentský koncil a liturgická hudba, TT 19(2008)/4, 217-218. http://www.teologicketexty.cz/casopis/2008-4/Florentsky-koncil-a-liturgicka-hudba.html
  • Hlaváčová, Anna A.: Prečo si mysleli, že vidia...: Adventus Græcorum v Gozzoliho Klaňaní troch kráľov. In: Ostium, roč. 7, 2011, č. 2, URL: http://www.ostium.sk/index.php?mod=magazine&act=show&aid=346
  • Hlaváčová, Anna A.: Siľvestr Siropul, VOSPOMINANIJA O FERRARO-FLORENTIJSKOM SOBORE. In: Teologické texty, 2012, č. 3, URL: http://www.teologicketexty.cz/casopis/2012-3/Silvestr-Siropul-VOSPOMINANIJA-O-FERRARO-FLORENTIJSKOM-SOBORE.html
  • Hlaváčová, Anna A.: Ruténia a florentská únia, URL: http://www.rusin.sk/index.php?ID=7025&l=sk
  • Hlaváčová, Anna A.: Godunovské úvahy. In: Slovenské divadlo. Revue dramatických umení, roč. 60, 2012, č. 3, s. 287 – 304, URL: http://www.sav.sk/journals/uploads/01111302divadlo%2003-12.pdf (po rusky: http://sias.ru/publications/magazines/voprosyteatra/
  • Hofmann G., Charakter der Sitzungen im Konzil von Florenz, Orientalia Christiana Periodica 16 (1950) 358-376
  • Hofmann G., Die Konzilsarbeit in Ferrara... in Florenz... in Rom, Orientalia Christiana Periodica 3 (1937) 110-140, 403-455; 4 (1938) 157-188, 372-422; 15 (1949) 71-84.
  • (česky) Jedin Hubert, Malé dějiny koncilů, Praha, ČKCh 1990, 47-61. Dostupné online: Basilejsko-ferrarsko-florentský koncil (1431-1449) na stránkách Revue Theophil.
  • Krämer W., Konsens und Rezepzion. Verfassungsprinzipien der Kirche im Basler Konziliarismus, Münster 1980.
  • (česky) Krchňák Alois, Čechové na basilejském sněmu, Řím, Křesťanská akademie 19671 a Svitavy, Trinitas 19972 ISBN 80-86036-01-4
  • (česky) Kubalík Josef, Zápas o pojetí církve, Praha, Zvon 1991. ISBN 80-7113-048-6
  • (slovensky) Kumor Boleslav, Cirkevné dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku, Levoča, Polypress 2002, 93-97.201-208. ISBN 80-88704-49-9
  • McManus Stuart M., Byzantines in the Florentine polis: Ideology, Statecraft and ritual during the Council of Florence, Journal of the Oxford University History Society, 6 (Michaelmas 2008/Hilary 2009).
  • Müller Heribert, Die Franzosen, Frankreich und das Basler Konzil (1431-1449), 1-2, Paderborn 1990.
  • Nicol Donald M., The Last Centuries of Byzantium, 1261-1453, Cambridge 19932, 306–317, 339-368.
  • Ourliac P., Sociologie du Concile de Bâle, RHE 56 (1961) 5-32.
  • Perouse G., Le Cardinal Louis Aleman, président du concile de Bâle, Paris 1904.
  • (česky) Rapp Francis, Církev a náboženský život Západu na sklonku středověku, Brno, CDK 1996.
  • Richter O., Die Organisation and Geschäftsordnung des Basler Konzils, Leipzig 1877.
  • (slovensky) Šafin Ján, Posledný zápas Byzance : na ceste k Florentskému koncilu, Pravoslávny teologický zborník/Acta facultatis orthodoxae universitatis prešoviensis 23 /8 (2000) 187-234.
  • Sfranze Giorgio, Paleologo Grandezza e caduta di Bisanzio, Palermo, Sallerio 2008, ISBN 88-389-2226-8.
  • Sieben H., Die Konzilsidee des lateinischen Mittelalters, Paderborn 1984.
  • Sieben H., Traktate und Theorien zum Konzil, von Beginn des grossen Schismas bis zum Voirabend der Reformation (1378-1431), Paderborn 1990.
  • Stieber Joachim W., Pope Eugenius IV, the Council of Basle and the secular and ecclesiastical Authorities in the Empire. The Conflict over supreme Authority and Power in the Church, Leiden 1978 (Studies in the History of Christian Thought 13).
  • Sudmann Stefan, Das Basler Konzil: Synodale Praxis zwischen Routine und Revolution, Frankfurt, Peter-Lang-Verlag 2005 (Tradition - Reform - Innovation, t. 8).
  • Valois N., Le Pape et le Concile (1418-50), 1-2, Paris 1909.
  • Wohlmuth J., Verständigung in der Kirche. Untersucht an der Sprache des Konzil von Basel, Mainz 1983.

Externí odkazy

Štítky:
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)