Zobrazují se příspěvky se štítkemEtnografické oblasti České republiky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemEtnografické oblasti České republiky. Zobrazit všechny příspěvky

Etnografické oblasti České republiky - Zbudovská Blata

Rozkvetlé louky v přírodní rezervaci Mokřiny u Vomáčků představující poslední zbytek zachovalých Zbudovských Blat
Zbudovská Blata jsou krajinou převážně v nivě Soudného potoka, mezi Netolicemi a Hlubokou nad Vltavou. Šlo o podmáčenou půdu, která se využívala převážně jako pastviny. Z etnografického hlediska jsou jihozápadní částí etnografického subregionu Blatsko.

Obsah

Vymezení

Do Zbudovských Blat se počítají vesnice Plástovice, Zbudov, Hlavatce, Sedlec, Česká Lhota (dříve Prášivá Lhota), Novosedly, Pašice, Pištín a Mydlovary. Mydlovary jsou ale dnes od Blat odděleny železniční tratí. V širším smyslu do Blat patří i okolní vesnice, např. Vlhlavy, Malé Chrášťany, Češnovice a město Zliv.

Historie

Kubatův pomník
Za vlády krále Vladislava získali poddaní sedláci Zbudovských Blat za to, že obdělávali nepříliš úrodnou, kyselou a podmáčenou půdu, zvláštní práva. Od té doby se území o rozloze 434 jiter 1310 čtverečních sáhů (přibližně 245 hektarů), říkalo též Vladislavská blata. Mezi udělené svobody patřila správa sirotčích peněz. V 2. polovině 16. století vedl svazek devíti blatských vesnic spor s tehdejším majitelem hlubockého panství Adamem z Hradce o užívání blat. Podstatou sporu byly sirotčí peníze - Adam sedláky a ti zase jeho obviňovali ze zpronevěry. Po marných protestech i u císaře Rudolfa II. vyvrcholil spor v dubnu 1581 otevřenou rebelií, která byla ukončena několika popravami. Jedním z popravených byl i zbudovský rychtář Jakub Kubata. V 19. století vznikla na základě těchto historických skutečností poněkud zkreslená pověst o Kubatovi, ve které je zbudovský rychtář líčen jako lidový hrdina - „Kubata dal hlavu za Blata“. V roce 1904 byl odhalen Kubatův pomník a zbudovský rodák Jan Dvořák, kněz řádu křižovnického, složil k této příležitosti "selskou dumku jihočeskou", která se stala oblíbenou písničkou.

Architektura

Z hlediska architektury jsou Blata velice významná, tvoří centrum tzv. selského baroka a ovlivnily spoustu vesnic v širokém okolí, i poměrně vzdálené Holašovice. Nejvýznamnějšími vesnicemi selského baroka jsou vesnická památková rezervace Plástovice a vesnická památková zóna Zbudov.

Zbudovská Blata v literatuře a ve filmu

O Blatech napsal svůj román Mlhy na Blatech spisovatel Karel Klostermann, který počátkem 20. století několikrát pobýval ve Zlivi. Román byl v roce 1943 režisérem Františkem Čápem zfilmován.
Štítky: ,

Etnografické oblasti České republiky - Záhoří

Záhoří nebo také Hostýnské Záhoří je národopisná oblast na východní Moravě, která se nachází na pomezí Valašska a Hané v podhůří Hostýnských vrchů. V této přechodné oblasti se mísí vlivy jak hanácké tak valašské. Záhoří se však od těchto oblastí liší krojem, nářečím i lidovým domem. Na rozdíl od Valachů jsou obyvatelé orientování spíše na rostlinnou výrobu. Kraj je typicky vesnický. Tvoří ho více než 30 obcí. Zeměpisně se jedná o Kelčskou pahorkatinu.

Území

Vymezení území, na kterém Záhoří leží, je komplikované a nejednotné, vychází především z vymezení hranic oblastí okolních. Záhoří bývá zhruba ohraničeno Komárnem, Bystřicí pod Hostýnem, Lipovou, Žákovicemi, Malhoticemi, Rouským u Kelče, Němeticemi a Policemi. V širším smyslu se jedná o oblast mezi městy Valašské Meziříčí, Lipník nad Bečvou, Přerov a Bystřice pod Hostýnem. Centrem Záhoří je Historické město Kelč. V prvním čísle Záhorské kroniky se můžeme o oblasti Záhoří dočíst: "Od úpatí sv. Hostýna a Javorníka rozkládá se na sever až k Bečvě pahorkatina, posetá zámožnými osadami, a říká se jí - Záhoří. - Je to před síň Valašska."
Štítky: ,

Etnografické oblasti České republiky - Valašsko


Valach od Vsetína a Brumova, 1787

Valašsko je hornatá oblast v nejvýchodnější části Moravy, v České republice v blízkosti hranic se Slovenskem.
Jde o svébytný národopisný a kulturní region, sousedící na jihu s Moravským Slováckem a na západě s Hanou. Lze ho vymezit přibližně územím okresu Vsetín a severní, severovýchodní a východní částí okresu Zlín (severní Lukovsko, Vizovsko, Klobucko). V Rožnově pod Radhoštěm se nachází skanzen Valašské muzeum v přírodě, v němž byly soustředěny předměty regionální valašské lidové kultury a řemesel, včetně zachovaných domů ze zdejších měst a vesnic.
Pojmenování Valach je slovanskými jazyky přejaté slovo Walhs původně germánského původu, používané starověkými Góty pro pojmenování Keltů, romanizovaných Keltů a románskými jazyky mluvících národů.
Valaši nejsou na Moravě původními obyvateli.[1] Na Moravu se Valaši dostali při valašské kolonizaci probíhající od 14. do 17. století. Valašské pastýřské kmeny migrovaly z oblasti dnešního jižního Rumunska podél karpatského oblouku směrem na západ. Valaši jsou někdy považováni za potomky romanizovaných (paleo-balkánských) národů jako Thrákové (vč. Dáků) a Ilyrové, nejedná se však o všeobecně přijímaný názor.[zdroj?]
Na své migrační cestě Valaši postupně ztratili svůj původní jazyk, s výjimkou některých rumunských slov (bača, bryndza, geleta, strunga, atd.), která používají ve svém nářečí, ale zachovali si hodně ze své kultury (zejména folklór, písně a kroje) a hospodářské zvyky, zejména chovu ovcí. Z etnického hlediska šlo původně o rusínsko-rumunské obyvatelstvo. V původních písemných pramenech je nazývají Coloni Valachales nebo Valach seu Ruthéni (Valaši čili Rusíni).

Obsah

Dějiny


Dřevěná plastika Valacha na Soláni
Severovýchodní Morava má oproti jiným oblastem značně odlišnou historii. Tradičně bylo toto neúrodné území řídce osídleno. Ve 13. století došlo k osídlování nížin. Tehdy se na kolonizaci podíleli především mnišské řády. K výraznějšímu vzestupu počtu obyvatel došlo až v souvislosti s dějinným procesem zvaným valašská kolonizace. Na sklonku středověku, ale zejména po roce 1500 přišel pastevecký lid zvaný Valaši a osídlil hospodářsky nevyužité kopcovité oblasti. Nejprve se Valaši objevili na území Hukvaldského panství. Toto území se dnes řadí do regionu Lašsko. Postupně se cílem kolonizace stala celá severovýchodní Morava.[2]
Zpočátku byli Valaši-pastevci poměrně svobodným lidem a měli s vrchností dobré vztahy. Platili zvláštní valašskou daň - desátý kus dobytka, a jejich postavení zaručovalo valašské právo. Původ nově příchozích pasteveckých kolonistů není zcela jednoznačně vyjasněn. Historici vedou již od poloviny 19. století spory o to, jestli se jednalo více o lid původu rumunského či rusínského. Obecně převažuje názor, že kolonisté byli etnicky nejednotní. V Rumunsku má valašské pastevectví a salašnictví svůj původ. Z hospodářských důvodu osídlovali rumunští pastevci horské oblasti na různých slovanských územích - nejprve na Ukrajině, a později v Polsku, Slovensku i jinde. Severovýchodní Morava byla posledním regionem osídleným v souvislosti procesem známým jako valašská kolonizace. Všude ve slovanských oblastech Rumuni etnicky splynuli s původním obyvatelstvem.
V počátcích valašské kolonizace byla severovýchodní Morava osídlena dvojím lidem. Nížiny obývali původní Moravané - horští zemědělci a kopce nově příchozí pastevci - Valaši. Brzy obojí lid splynul v jeden celek. Na Valašsku se mísila kultura moravská a karpatská.
Pojem Valašsko se vžil pozvolna a s časovým odstupem. K jeho rozšíření přispěla také třicetiletá válka a valašské povstání.[3] Již koncem roku 1620 se Valaši vzbouřili proti Habsburkům. Valašské povstání trvalo s přestávkami až do roku 1644, kdy bylo krvavě potlačeno. Ve Vsetíně bylo 15. února 1644 popraveno na 200 Valachů a další byli popraveni v Brně.[4] V souvislosti s událostmi té doby se více vžil pojem Valašsko. V terminologii vrchnosti slovo Valach znamenalo totéž co rebel či nespokojený živel.[zdroj?]
6. října 1663 zahynulo dve stě Valachů při obraně Hrozenkovského průsmyku proti mnohonásobné přesile Osmanských Turků a jejich krymsko-tatarských spojenců, kteří následně vpadli na Valašsko, zpustošili území až po Uherský Brod a odvlekli tisíce lidí do otroctví.[5]
Neklidným obdobím bylo i 18. století, kdy se lid bouřil proti náboženskému a sociálnímu útlaku. Na Valašsku přežívala tajně evangelická víra. Náboženský útlak částečně odstranil toleranční patent, který vydal císař Josef II. v roce 1781.
V době druhé světové války na Valašsku působili partyzáni. Němečtí nacisté tehdy vypálili několik osad a vyvraždili tamní obyvatele. Nejznámější z těchto osad jsou Prlov a Ploština.
Po válce proběhla industrializace a Valašsko získalo výraznější průmyslový charakter.
Mapování dějin Valašska a života jeho lidu se od roku 1925 věnuje Valašské muzeum v přírodě [6] v Rožnově pod Radhoštěm. Toto živé muzeum pořádá každý rok i mnoho nejrůznějších akcí inspirovaných folklorem,[7] lidovými zvyky[8] a tradičními řemesly. Současně organizuje výstavy[9] a tematické vzdělávací pořady.

Území Valašska


Pohled na část obce Bystřička a typickou valašskou krajinu

Kostel z Větřkovic u Příbora v Dřevěném městečku, součást Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm

Soutok Rožnovské (vlevo) a Vsetínské Bečvy u Valašského Meziříčí
Územní rozsah není možné vymezit jednoznačně (kromě východní hranice, která je dána státní hranicí se Slovenskem). Navíc existují různá hlediska, podle nichž se region vymezuje - typ krajiny, bývalý způsob života, kroje, nářečí. Dříve hlavní roli hrálo hospodářství. Valašsko bylo tam, kde se provozovalo karpatské salašnictví. Později, kdy salašnictví upadalo, se region vymezoval podle kroje a nářečí. Dnes hraje hlavní roli identita obyvatel - Valašsko je tam, kde se lidé považují za Valachy.
Dále se Valašsko rozděluje na jádro regionu, okraj a přechodné oblasti. Za jádro je obvykle považováno Horní Vsacko, Vsetínsko, Rožnovsko a oblasti kolem Valašského Meziříčí na severu, Lukovsko na jihozápadě, Vizovsko a Valašské Klobouky na jihu. Na okraji leží např. Vizovice, Slavičín. Přechodné oblasti jsou Podřevnicko (oblast kolem Zlína) - přechod mezi Slováckem, Hanou a Valašskem, avšak s výrazně převažujícím valašským vlivem, obvykle se řadí k Valašsku. Dále Luhačovské Zálesí mezi Slováckem a Valašskem (bývá střídavě řazeno k oběma regionům), Hostýnské Záhoří na západě na hranicích s Hanou a severní úpatí Beskyd (např. Frenštát pod Radhoštěm a okolí). Oblast kolem Frýdku-Místku se z důvodu zdejšího nářečí nazývá Lašsko, ale od Valašska se jinak příliš neliší. Podobně Nový Jičín s okolím, tzv. Kravařsko, se řadí k Lašsku i Valašsku.

Významná města

Řeky

Vodní plochy

Osobnosti


Prezentace Valašska na veletrhu Regiontour 2010

Znak Valašského velvyslanectví v Karlových Varech

Reference

Literatura

  • Baletka, Ladislav: Růžďka, pohled do historie obce na Valašsku, Vsetín 1998
  • Baletka, Ladislav - Zapletal, Ladislav: Okres Vsetín, Ostrava 1987
  • Burian, Ilja - Burian, Bohuslav: Dějiny protestantismu na Vsetínsku, Vsetín 1993, ISBN 80-900025-4-4
  • Dostál, František: Valašská povstání za třicetileté války, Praha 1956
  • Janoška, Martin: Valašsko očima geologa, Olomouc 2000
  • kolektiv autorů: Okres Vsetín, Brno - Vsetín, 2002, ISBN 80-86298-09-4
  • kolektiv autorů: Přírodou a historií Valašskomeziříčska po naučných stezkách, Valašské Meziříčí 2004
  • kolektiv autorů: Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska, Valašské Meziříčí, 2000, ISBN 80-238-5704-5
  • Pavelka Jan, Trezner Jiří (eds.): Příroda Valašska, Vsetín 2001, ISBN 80-238-7892-1
  • Winnifruth,T.J.: Badlands-Borderland: A History of Southern Albania/Northern Epirus, 2003, page 44, "Romanized Illyrians, the ancestors of the modern Vlachs", ISBN 0-7156-3201-9

Externí odkazy

Štítky: ,

Etnografické oblasti České republiky - Soběslavská Blata

Náves v Záluží u Vlastiboře
Soběslavská Blata jsou unikátní architektonickou lokalitou, která se nachází v Jihočeském kraji mezi Soběslaví a Veselím nad Lužnicí. Patří k nejvýznamnějším a nejcennějším oblastem lidové architektury v Čechách. Charakteristickým rysem je bohatá výzdoba štítů většiny budov, jež dokazuje někdejší bohatství obyvatel tohoto kraje. Zachovalo se zde mnoho památek tzv. selského baroka, většinou jen málo narušených pozdějšími přestavbami.
Na jihu tato oblast plynule přechází do Pšeničných Blat, často se tyto oblasti vůbec nerozlišují. Nejjižnějším výskytem tohoto typu výzdoby budov je oblast Lišovského prahu - tedy vesnice Vitín, Kolný, Velechvín.
Na rozdíl od Zbudovských Blat, kde většinou stavitele jmenovitě neznáme, zde pracovalo několik známých zednických rodů, zvl. Patáků z Vlastiboře a Šochů ze Zálší.

Etnografie

Se Soběslavskými Blaty je nerozlučně také spojeno jméno významné etnografky, sběratelky a zachránkyně mnoha cenných památek - učitelky Emilie Fryšové

Vesnice spadající do Soběslavských Blat

Externí odkazy

Štítky: ,

Etnografické oblasti České republiky - Slovácko

Tento článek pojednává o národopisné oblasti jihovýchodní Moravy. O fotbalovém týmu pojednává článek 1. FC Slovácko.
Drobná vinařská stavba „búda“ v Uherském Brodě-Havřicích
Kaplička v Uherském Brodě-Havřicích, lokalita „Vinohrady“
Slovácko (též zastarale moravské Slovensko či etnograficky nesprávně moravské Slovácko)[1][2] je národopisná oblast na jihovýchodě Moravy, geograficky ohraničená na severu a severozápadě pohořími Ždánický les a Chřiby, na jihovýchodě hřebenem Bílých Karpat na moravsko-slovenském pomezí a na jihu tokem řeky Dyje.[3] Rozkládá se tedy na území dnešních okresů Uherské Hradiště a Hodonín, ve východní části okresu Břeclav a zasahuje i do okresu Zlín.

Obsah

  • 1 Etnografické vymezení
  • 2 Obyvatelé a jazyk
  • 3 Kultura a tradice
  • 4 Podoblasti Slovácka
  • 5 Snahy o připojení Slovácka ke Slovensku
  • 6 Fotogalerie
  • 7 Odkazy
    • 7.1 Reference
    • 7.2 Literatura
    • 7.3 Související články
    • 7.4 Externí odkazy

Etnografické vymezení

Podkladem pro etnografické vymezení Slovácka, které bylo dokončeno teprve ve 20. století, byly zejména analýzy místně používaného dialektu,[4] který je spjat zejména se slovenštinou a staročeštinou. Čím blíže k hranicím dnešního Slovenska, tím více převažoval v dialektu vliv uherský. Přirozenou vnitřní dialektickou hranici představovala řeka Morava, která je historickou hranicí nárazníkového pásma oddělujícího v oblasti Bílých Karpat Moravu od Uher (tzv. Lucká provincie či Zámoraví), které mělo v mnoha ohledech velmi odlišný historický vývoj od zbytku Moravy. Obyvatelé Zámoraví byli ještě začátkem 20. století hojně nazýváni jako Zámoravčíci, přičemž jim dialekticky příbuzné lokality se v závislosti zejména na rozložení a přesunem obyvatel panství či na kolonizačním procesu a původu osedlých vyskytovaly i v historicky trvale moravské části Slovácka, tj. na pravém břehu řeky Moravy a dále k vnitrozemí (např. Milotice či Halenkovice).
Za součást Slovácka bývají považovány i oblasti přesahující do příhraniční oblasti dnešního Slovenska (tzv. uherské Slovácko) a historicky k němu patří i některá území nacházející se dnes v Rakousku (germanizované obce jako např. Cáhnov – dnešní Hohenau an der March).

Obyvatelé a jazyk

Obyvateli Slovácka jsou moravští Slováci, v částech s převažujícím vlivem Hané pak slovenští Hanáci, eventuálně Zálešáci (oblast se silným valašským vlivem). Jazyková identita obyvatel Slovácka se však postupně vytrácí a od konce 20. století stále více splývá s identitou ostatních Moravanů a Čechů. Jednou z příčin je postupná bohemizace moravských Slováků. Jejich původní řeč i díky vzdělávání ve spisovné češtině a vlivu médií postupně ztrácí původní dialektickou formu a sbližuje se se spisovným jazykem (tak dochází např. k vymizení tzv. obalovaného ł na Ostrožsku). Tento jev je typický zejména pro městské aglomerace Slovácka, kde již převažuje spisovná čeština a které se již jazykově vůbec nepodobají původnímu slováckému prostředí. Systematickému výzkumu vývoje dialektu na Slovácku se věnuje například Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně.

Kultura a tradice

Slovácko je bohaté na řadu lidových zvyků a tradic, které jsou často charakteristické pro jeho etnografické podregiony. Jde jak o řadu mikroregionálně typických písní a tanců (sedlácké na Horňácku, vrťěná či hošije na Podluží, sedlcké na Uherskobrodsku apod.), tak událostí (hody, fašank, jízda králů, svaté poutě ad.), či o lidovou architekturu (viz Skanzen lidové architektury jihovýchodní Moravy ve Strážnici). Studiem tradic, zvyků a architektury Slovácka se zabývá Národní ústav lidové kultury ve Strážnici.
Rovněž hudební projevy vynikají na Slovácku vlastní originalitou a patří k nejtypičtějším formám folklóru na území České republiky. Z hudeckých uskupení či tzv. štrajchů, doložených v řadě obcí Slovácka již v 19. století, se postupně vyvinuly dnešní formy cimbálových muzik či dechovek. Dnes typický cimbál jako hudební nastroj však na Slovácko pronikl až v průběhu 20. století ze sousedního Slovenska a Maďarska.
Dosud nejzachovalejší projevy lidového umění si zachoval mikroregion Horňácka, jehož hudecká tradice prokazatelně sahá až do poloviny 19. století a patří i díky jeho zaostalosti a značnému uherskému vlivu mezi nejvýraznější. Teprve až v pozdější době byly v městských aglomeracích Slovácka zakládány folklórní uskupení, které čerpaly z hodnot okolních mikroregionů (Hradišťan, Břeclavan a další). Častým pomocníkem se stala rovněž sběratelská činnost v mikroregionech. Mezi přední sběratele lidových písní na Slovácku patřil například Leoš Janáček, František Bartoš, František Sušil a další.
Silná je na většině území Slovácka i vinařská a ovocnářská tradice. Výroba vína a pálenek na Slovácku prokazatelně probíhá po staletí. Příznivé klimatické podmínky jsou této dlouhé tradici nakloněny. Ve výrobě vína je pak region Slovácka nejproduktivnějším v rámci České republiky. I tato tradice se silně prolíná s lidovou architekturu Slovácka. Vinné sklepy, v některých mikroregionech nazývané "búdy", patří k nejčastějším cílům návštěvníků Slovácka.
Slovácko disponuje i částečně specifickou kuchyní, ovlivněnou často kuchyní slovenskou či maďarskou (báleše, pagáče ad.).
Slovácku, jeho obyvatelům a zvykům věnovalo pozornost řada umělců. K nevýznamnějším a nejstarším patří malíři Joža Úprka či Antoš Frolka či německý fotograf Erwin Raupp. Později život moravských Slováků mediálně proslavilo i humoristické dílo Zdeňka Galušky, které se ještě za jeho života dočkalo filmového zpracování.

Podoblasti Slovácka

Prezentace Slovácka na Regiontouru 2010
Systematické členění Slovácka do etnografických podregionů sice nemá dlouhé tradice (počátky lze najít v polovině 20. století), sběru národopisných poznatků na Slovácku je však na Slovácku věnována pozornost již od druhé poloviny 19. století (práce Františka Bartoše ad.). Rozdělení Slovácka do podoblasti je založeno na odlišnostech typu krajiny, bývalého způsobu života, zemědělství, původu obyvatel, nářečí, lidové hudby, původní lidové architektury apod. Významným prvkem je i tradiční lidový oděv.
Hlavní slovácké podregiony jsou tyto (řazeno dle rozlohy):
V současné době některé komerční zdroje uvádí chybně jako součást Slovácka i oblast kolem Mikulova. Nejedná se ovšem o tradiční slováckou oblast, nýbrž o území do konce druhé světové války osídlené německy mluvícím obyvatelstvem a v menší míře moravskými Chorvaty. Folklórní nadšenci z řad novoosídleneckého obyvatelstva zde později vytvořili novou lidovou kulturu, přičemž často čerpali z folklorního odkazu moravských Chorvatů, v minulosti žijících v Jevišovce, Novém Přerově a Dobrém Poli. Někdy bývá tato oblast nazývána jako Charvatsko, Podpálaví nebo Mikulovsko.

Snahy o připojení Slovácka ke Slovensku

Podrobnější informace naleznete v článku Velké Slovensko.
V období počátku okupace Československa nacistickým Německem a vzniku Protektorátu Čechy a Morava vyvíjela skupina aktivistů blízká nacionálně laděnému sdružení Národopisná Morava snahy o připojení Slovácka („Slovenska“) ke Slovenskému státu. „Moravští Slováci z kraje hodonínského, strážnického, kyjovského, hradišťského i uherskobrodského se počítají ke slovenskému národu a vítají vytvoření samostatné suverénní Slovenské republiky, jejíž suverenitu uznávají i nad krajem moravských Slováků,“ znělo v prohlášení Moravsko-slovenské společnosti. Apel byl kladen na údajný dominantní etnický původ obyvatelstva Slovácka.
V roce 1940 napsal premiér Slovenského státu Vojtech Tuka memorandum Adolfu Hitlerovi, že „na hranicích protektorátu žije půl milionu moravských Slováků bez menšinových práv a většina z nich žádá připojení ke Slovensku“. Ke Slovensku se podle memoranda měla připojit oblast s městy Hodonín, Kyjov, Strážnice, Veselí nad Moravou, Uherský Brod, Uherské Hradiště, Otrokovice, Zlín, Hranice, Valašské Meziříčí, Vsetín a Bylnice. Podle druhé mapy připojené k žádosti by hranice vedla po trase Valtice-Poštorná-Chorvatská Nová Ves-Podivín-Šakvice, následně shodně s první mapou až k městu Kroměříž a odtud přes Holešov, Bystřici pod Hostýnem, Teplice nad Bečvou, Spálov, Odry.
Žádný z návrhů se však nedočkal potřebné podpory a oba byly odmítnuty. [5][6][7]

Fotogalerie

  • Slovácká búda v Uherském Hradišti – postavena u příležitosti výstavy „Slovácko 1937“
  • Slovácká búda v Uherském Hradišti – detail žudra zdobeného ornamentem
  • Vstup do sklepa v Kyjově s tradičním slováckým ornamentem

Odkazy

Reference

  • SEČKOVÁ, Ludmila. Slovácko a moravští Slováci : Pokus o vymezení pojmu. Olomouc, 2007 [cit. 2015-08-21]. 69 s. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta, Katedra geografie. Vedoucí práce Miloš Fňukal. s. 29. „Název Moravské Slovensko, užívaný převážně ve starší národopisné literatuře, vznikl jako protějšek uherského Slovenska tedy součásti Rakouska-Uherska. Vycházel z nepodloženého předpokladu, že zdejší lid byl slovenského původu[.] […] Pojem Slovácko […] postupně vytlačoval původní název Moravské Slovensko. Pojem Moravské Slovácko je etnografy považován za nesprávný.“. Dostupné online.

Literatura

Související články

Externí odkazy



Štítky: ,

Etnografické oblasti České republiky - Severní Moravské Horácko


Obsah

Vymezení regionu

Severní Moravské Horácko je jednou z podoblastí Moravského Horácka. Počítáme sem Žďársko, Novoměstsko, Bystřicko, Jimramovsko, Svratecko a Velkomeziříčsko. Oblast má výrazně horský charakter, je zde množství lesů a poměrně hodně rybníků. V minulosti zde bylo typické pěstování lnu a brambor. Mezi typická zaměstnání patřilo tkalcovsví nebo sklářství. Na přelomu XX. století se rozšířilo síťování, tzv. „necování“.

Lidová architektura

Severohorácká lidová architektura využívá hlavně dřevo, kámen, v menší míře nepálené cihly, pálené cihly jsou zde novějšího data. Převážně štítová zástavba tvoří obvykle nepravidelnou náves, která využívá nerovnostech terénu. Návesní prostor na středu obce, vzniklý z původního obecního pastviště, je nezřídka zčásti nebo úplně vyplněn rybníkem.
Vzácné nejsou ani typy tzv. horské kolonizace s rozptýlenou zástavbou. Poměrně často se dodnes setkáme se dřevěnými roubenými chalupami, někdy olíčenými vápnem, se složitě zdobenými štíty. Novějším typem je zděný dům z kamene s plastickou výzdobou na omítce. Staré domy jsou kryté šindelem, novější plechem, eternitem, dehtovou lepenkou.
Z menších staveb jsou typické tzv. „haltýře“, roubené, deskové nebo zděné přístřešky nad pramenem, sloužící na chlazení potravin, zvl. mléka nebo technické stavby jako „pazderky“ a „běliska“, které sovisely s rozvinutým zpracováním lnu.

Kroj

Pro lidový oděv na Horácku ( horácký kroj ) je typické užívání doma vyráběných látek: jednak pláten různých kvalit, jednak „konofasů“, určených na sukně, živůtky a ložní prádlo a v neposlední řadě „šarek“, z nichž se šily sukně jak pro všední tak i sváteční příležitosti. Široké uplatnění v oděvu i interiéru našel modrotisk. Horácký kroj dosáhl svého vrcholu po polovině XIX. století. Jako rezidua se některé součástky udržely až hluboko do století XX.
Pro Horácko je typická bílá dírková výšivka na plátně s výplněmi a pavoučky, povětšinou s rostlinným a květinovým vzorem, pouze v okolí Radostína nad Oslavou nacházíme i figurální motivy. Převážně mužskou záležitostí bylo vyšívání na vlně a kůži. Nejkrásnějšími příklady je barevná výšivka na bílých kožiších, která se soustřeďovala na zádech, menší motivy byl u kapes. Aplikace z jemné bílé kůže byly prošívány jednoduchými ozdobnými stehy.
Koutní plachty, tzv. „boudnice“ byly vyšívány barevně s převahou červené barvy. Sloužily jako ochrana kolem postele šestinedělky a jejího dítěte a představovaly obřadní součást vybavení domácnosti. Kolem Velkého Meziříčí se vyslytovaly i boudnice s vodorovnou vložkou, v jiných částech regionu povětšinou s vložkou svislou.

Řemesla

Nejdůležitějším hrnčířským střediskem oblasti je Svratka, kamnářským střediskem je Nové Veselí u Žďáru nad Sázavou. Známé sklárny byly v minulosti v Křižánkách nebo ve Vříšti, dodnes působí skláři ve Škrdlovicích a ve Žďáru nad Sázavou
Na činnost železáren v Polničce, které produkovaly litinu, navázal žďárský podnik ŽĎAS . Dalšími železářskými středisky byly Kadov nebo Milovy, na které navazovaly další na české straně Českomoravské vrchoviny.

Lidové zvyky

Ze zvykosloví je pro tuto podoblast typické slavení tzv. „vostatků“, masopustní obchůzky s maškarami, u niž byly v minulosti leckdy přesně dané funkce. Zvláště na Žďársku se pořádaly tzv. „voračky“, ostatková zábava se sóly pro děvčata, při nichž se každá musela vyplatit. Dalším typickým zvykem je Otvírání studánek, konané každý rok u studánek Vitulka a Barborka na Třech Studních. Pro Bystřicko jsou dodnes typické hody se „stínáním berana“, jakýmsi lidovým divadlem, v němž se mísí staré obřadní prvky s žertovnými proslovy na téma „beránkových hříchů“.

Lidová hudba a tanec

Starou lidovou hudbu ve složení cimbál, housle a např. lesní roh nebo i gajdy (dudy) vystřídaly v polovině XIX. století sestavy s houslemi, kontrabasem a klarinetem. Později se začaly přidávat i plechové hudební nástroje a jako tzv. „štrajchy“ doprovázely lidové písně na Horácku až do zániku lidového repertoáru ve XX. století. Následně jejich místo zaujaly dechovky, které jen zřídka navazují na místní tradiční písňový a taneční repertoár.
Typickými tanci severního Moravského Horácka jsou tzv. směsky neboli tance přes nohu, tedy tance s proměnným rytmem - mateníky. Společně s východočeskou oblastí tvoří mateníky hlavní ohnisko výskytu. Společně s Jižními Čechami a Brněnskem se zde tančí kola. Ty byly tančeny o přestávce u muziky bez doprovodu. Podle charakteru písní byl volen taneční krok.
Dalšími oblíbenými tanci byly tance kolové, jako tajče, lendlery, šotyše, kvapíky, mazurky nebo třasláky. Časté jsou figurální tance, při nichž je jednomu hudebnímu tématu odpovídá pevná pohybová skladba. Zvláště často byly tančeny řemeslnické tance jako ševcovská, řeznická, tesařská nebo mlynářská. Mezi obřadní tance patřil svatební tanec vdaných žen s cimbálem nebo mládětem, tedy buchtou s několika náplněmi a upečenými symboly plodnosti a štěstí nebo skákání na len během ostatkové zábavy.

Literatura

  • J. Dufek: Naše Horácko jindy a nyní, Velké Meziříčí 1893.
  • M. Marková: Lidové stavitelství v oblasti Žďárských vrchů, Nové Město na Moravě, 1973.
  • V. Pittnerová: Rokem a životem, Třebíč 2002.
  • J. F. Svoboda: Horácká osada, Nové Město na Moravě 1928.
  • J. F. Svoboda: Zvoničky na moravském Horácku, Praha 1932.
  • V.Kovářů, J.Kuča: Venkovské stavby na Moravském Horácku. Sursum Tišnov, 2009.
Štítky: ,
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)