Zobrazují se příspěvky se štítkemDějiny českých zemí za vlády Jagellonců. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemDějiny českých zemí za vlády Jagellonců. Zobrazit všechny příspěvky

Bitva u Moháče

Bitva u Moháče
Konflikt: Osmansko-uherské války
Bitva u Moháče, osmanská miniatura
Bitva u Moháče, osmanská miniatura
Trvání: 29. srpen 1526
Místo: Moháč, jižně od Budapešti
Výsledek: Drtivé vítězství Osmanů
Strany
Osmanská říše Osmanská říše znak Uherského království Uherské království znak Svaté říše římské Svatá říše římská
znak Papežského státu Papežský stát
znak Polského království Polské království
Velitelé
Osmanská říše Süleyman I.
Osmanská říše Pargali Ibrahim Paša
Osmanská říše Behram Paša
Osmanská říše Gazi Husrev-beg
vlajka Krymského chanátu Devlet I. Girej		 znak Uherského královstvíznak Českého královstvíznak Chorvatského království Ludvík Jagellonský †
znak Uherského království Pál Tomori †
znak Uherského království György Zápolský †
Síla
~ cca 55 000 mužů[1]
~ minimálně 160 děl[2]		 ~ cca 25 000 mužů[1]
~ 80 děl[1]
Ztráty
~ neznámé Odhad historiků:
~ cca 14–15 000 mužů[3]
– 28 uherských magnátů[4]
– 500 urozených mužů[4]
– 2500 zajatců[5]
Odhad Osmanů:[6]
~ 20 000 pěchota
~ 4000 těžkooděnců
Bitva u Moháče se odehrála 29. srpna 1526 na planině vzdálené přibližně 6 km jižně od dolnouherského města Moháč, nedaleko dnešní srbsko-chorvatsko-maďarské hranice. Početně silnější vojsko osmanského sultána Süleymana I. zde během necelých dvou hodin drtivě porazilo oddíly shromážděné pod korouhví dvacetiletého uherského, českého a chorvatského krále Ludvíka Jagellonského, jenž při útěku z bojiště utonul v říčce Csele. Kvůli maximálně riskantnímu plánu vrchního velitele uherských sil Pála Tomoryho, jenž se ve velké míře spoléhal na válečné štěstí,[7] zahynulo na straně křesťanů zhruba dalších 15 000 vojáků a výsledek střetnutí předznamenal tureckou expanzi do Uher. Smrtí Jagellonského panovníka se uvolnily trůny českého a uherského království, čehož ke svému prospěchu využili rakouští Habsburkové.[8]

Obsah

Předehra

Hans Krell: král Ludvík Jagellonský
Tizian: sultán Süleyman I.
Počátky expanze Osmanů směrem přes Černé moře na Balkán se datují k polovině 14. století. Jako první pocítili důsledky této rozpínavosti Bulhaři a po bitvě na Kosově poli také Srbové.[9] V dalších desetiletích se terčem osmanských nájezdů stalo pohraničí jižních Uher, jejichž panovníci zde proti stávajícímu ohrožení postupem času vybudovali nárazníkové pásmo, které se skládalo ze dvou souběžných pevnostních linií stojících v prostoru od Sedmihradska po Jaderské moře. První pás fortifikací reprezentovaly Srijem, Bělehrad, Srebrenický banát, Šabac, Banja Luka, Jajce a Knin, druhá linie se opírala o pevnosti Temešvár, Dubica, Krupa, Bihač a Senj.[10] Systém se osvědčil jako velmi odolná ochrana před vpády tureckých oddílů z příhraničních sandžaků, nicméně výdaje na udržování bojeschopnosti této protiturecké bariéry v průměru dosahovaly částky až 140 000 zlatých ročně, což byla zhruba polovina ročního příjmu Uherské koruny.[11] Vysoké náklady v kombinaci s agresivní zahraniční politikou Matyáše Korvína nakonec přivedly zemi k vyčerpání. Po roce 1490, kdy na uherský trůn dosedl český panovník Vladislav II. Jagellonský, se proto panovnický dvůr v Budíně rozhodl finanční tíseň vyřešit tím, že náklady na udržování balkánských pevností razantně sníží. Jako první bylo rozpuštěno stálé polní vojsko, došlo k zešťíhlení početního stavu posádek a stále méně peněz bylo vynakládáno na opravu hradeb a udržování dělostřeleckého vybavení.[12] I přes tuto nepříznivou situaci si král a jeho rada uvědomovali hrozbu z turecké strany a pokoušeli se zajistit alespoň nejnutnější výdaje. Zároveň účelově prodlužovali mírovou smlouvu s osmanskými sultány, jejichž zájmy byly počátkem 16. století obráceny k výbojům v Asii a severní Africe. Dohoda byla o tři roky prodloužena i v březnu 1519 na počátku panování Ludvíka Jagellonského, nicméně zůstávalo jen otázkou času, než muslimský soused změní priority ve své zahraniční politice.[13] K tomuto obratu došlo za panování sultána Süleymana I., který se po vzoru svých předků považoval za dědice odkazu Alexandra Velikého a cítil se zavázán k dobytí Uher, které pokládal za součást starověké Makedonie.[14] Svou útočnou mezinárodní strategii začal naplňovat již v prvním roce panování, kdy nařídil oblehnout chorvatskou pevnost Jajcu a zároveň vypravil do Budína posla Behrama, jenž přivážel nový návrh prodloužení mírové smlouvy. Ačkoli se uherským ozbrojencům podařilo fortifikaci ubránit, mocnáři v Budíně vyhodnotili sultánův postup jako nepřijatelný, uvrhli Behrama do vězení a začali hledat pomoc v cizině.[15] Toto jednání ovšem osmanskému panovníkovi umožnilo casus belli prezentovat jako pomstu za urážky a křivdy, kterých se proti němu dopustila uherská královská vláda, jež pyšně odmítla návrh nové mírové smlouvy a vsadila do vězení jeho posla. Přesto se jednalo o cílenou propagandu, která byla určena nejen pro muslimskou veřejnost, ale i evropským protivníkům a pouze maskovala Süleymanovy dobyvatelské tendence.[16]
K dalším útočným akcím za severní hranice dal osmanský sultán povel na jaře 1521. Využil tristního stavu balkánského obranného systému i chaotických poměrů v Jagellonské monarchii a v rámci bojových operací se mu podařilo dobýt pevnosti Šabac a Bělehrad. Posléze nechal většinu svých vojáků odtáhnout zpět na domovské území a všeobecně očekávalo, že příštího roku bude ofenzíva opět obnovena. K druhému tažení do Uher však došlo až o pět let později, neboť Süleymanovu pozornost si nejprve vyžádalo povstání v Sýrii (1521), posléze půlroční obléhání Rhodosu (1522) a nakonec rebelie v Egyptě (1524–1525).[17] Přípravy ke vpádu do Evropy byly zahájeny v prosinci 1525, z tábora v Edirne vytáhl osmanský sultán na začátku května následujícího roku.[18] Vojsko postupovalo směrem k Plovdivu na Sofii, odkud se vojáci po několikadenním odpočinku vydali k Niši.[19] 30. června dorazily prvosledové oddíly pod velením sultánova přítele velkovezíra Ibrahima Paši k Bělehradu a 12. července se již turecká armáda nacházela před Petrovaradínem, který byl bez boje obsazen 28. července.[20]
Signály o reálném nebezpečí z muslimské strany přicházely do Uher již od podzimu 1525. Ludvík Jagellonský i jeho rada si dobře uvědomovali, že nejsou schopni lépe vyzbrojené a početnější turecké armádě vzdorovat, začali proto usilovat o uzavření míru. Současně také zahájili přípravy na válku, přičemž doufali ve výraznou podporu ze zahraničí. Zde se však z velkým ohlasem nesetkali, neboť Poláci uzavřeli s Osmany roční mír, rakouský arcivévoda Ferdinand dal přednost svým zájmům v Itálii a středomořská velmoc Benátky pokládala Turky za obchodního a politického partnera.[20] Výzvy k pomoci dosáhly výrazného podpory pouze ve Vatikánu, kde bylo pro boj s pohany vyčleněno 25 000 dukátů, za něž se však podařilo najmout pouze 1300 moravských žoldnéřů. Na domácí frontě byla situace také kritická, neboť na shromaždišti vojska u Tolny ještě 2. července netábořil ani jediný ozbrojenec. První váhající šlechtici se ke králi začali připojovat teprve až po pádu Petrovaradína.[20] Z Tolny, kde byli při velitelských poradách vrchními hejtmany vojska jmenovaní Pál Tomory a György Zápolský, se uherské oddíly ve dnech 14.–19. srpna pomalým pochodem přesunuly k městečku Moháč.[21] V řadách zúčastněných kontingentů však citelně chybělo 15 000 vojáků sedmihradského vévody Jana Zápolského, setrvávajících v ležení u řeky Tisy, vojáci shromáždění z prostředků zemí Koruny české a početný odřad velmože Kryštofa Frangepána stojící u Záhřebu.[20]

Vojska

Uherské království

Daniel Hopfer: němečtí lancknechti na rytině z roku 1530
O početních stavech uherského vojska zanechali soudobí kronikáři poměrně shodné údaje. Kancléř Brodarić hovoří o 24 000 mužích, papežský legát Burgi o 25–30 000. Pokud bude opomenuta srpnová zpráva ze Záhřebu do Benátek hovořící až o 109 000 vojácích,[2] přidržují se těchto odhadů i současní odborníci, kteří předpokládají, že Ludvík Jagellonský u Moháče velel maximálně 25 000 ozbrojencům. Z tohoto počtu asi 8000 bojovníků pocházelo ze zahraničí, zejména pak z Čech, Moravy a Slezska,[3] bitvy se však účastnilo i 1500 polských jezdců v čele s Leonardem Gnojenským, papežská pěchota vedená Hannibalem z Cypru[22] a žoldnéři ze Španělska, Itálie, Německa a Chorvatska.[2] Zbytek vojska tvořily družiny jednotlivých uherských magnátů a další příslušníci šlechtické hotovosti. K nejkvalitnějším vojákům patřili především příslušníci těžké jízdy a žoldnéři, kteří měli jak vojenský výcvik, tak zkušenosti z předešlých bojů.[23] Sám Ludvík Jagellonský opustil Budínský hrad s družinou, jejíž předvoj tvořilo asi 600 českých, moravských a slezských žoldnéřů na válečných vozech. Za nimi postupovalo 2500 příslušníků uherské a polské lehké jízdy, které následovalo 600 těžkooděných jezdců pod velením Ambrože Sarkányho a kancléře Brodariće. Za tímto oddílem se přesouvala panovníkova pěší garda a samotného krále obklopovalo padesát vybraných německých lancknechtů.[24] Celkově lze předpokládat, že se Uherské vojsko skládalo z 10 000 pěšáků a 15 000 jezdců[25] a podporovalo jej 80–85 děl. Kázeň tohoto uskupení nebyla valná a oddílům chyběla vzájemná souhra i secvičenost.[26]

Osmanská říše

Johann Christoph Weigel: janičár
Podle reálných odhadů se uherského tažení účastnilo kolem 100 000 osmanských vojáků, nicméně 29. srpna jich měl sultán Süleyman k dispozici zhruba 55 000.[3] Jádro těchto ozbrojených sil tvořili janičáři. Příslušníci tohoto uzavřeného elitního sboru pocházeli z Balkánských oblastí, odkud byli odváděni od svých křesťanských rodičů v rámci zvláštní daně (devširme) ještě dětském věku. Výcvik mladíci prodělali ve speciálních islámských učilištích, kde jim byla tuhou kázní vštěpena fanatická oddanost sultánovi.[27] V době moháčské kampaně v řadách janičárů sloužilo zhruba 10–12 000 mužů[28], výhradně pěšáků. Do boje se vyzbrojovali především mušketami s doutnákovým zámkem, šavlemi a jatagany. Nepoužívali žádnou zbroj, na hlavě nosili vysokou čepici z velbloudí srsti, jejíž špice nebyla sešita, ale materiál jim ve volném pruhu přepadával až na záda.[29] Podle tureckých pramenů v této době Süleyman I. disponoval také asi 50 000 příslušníky svého osobního vojska, z nichž většinu tvořili dvorští sipáhiové, kteří svou službu vykonávali v posádkách osmanské metropole a byli placeni ze sultánových finančních zdrojů.[30] Hlavu si tito vojáci chránili špičatými přilbami kónického tvaru, vyzbrojovali se reflexními luky, dlouhými kopími, šavlemi, palcáty a malými kruhovými štíty.[31] Číslo, které by stanovilo, kolik z těchto vojáků se účastnilo samotné bitvy, není známo. Neznámý podíl muslimské armády tvořily také nepravidelné jednotky najaté v průběhu tažení na Balkáně, spojenečtí Tataři a oddíly vyslané z dalších evropských a asijských provincií Osmanské říše (azábové).[30]
Svou úlohu v událostech u Moháče sehrálo také Süleymanovo dělostřelectvo. Základem jeho artilerie byly lehčí modely tzv. zarbuzanů, které svou konstrukcí vycházely ze středoevropských falkonetů a kulverinů.[32] Nejmenší z těchto děl se daly rozložit na dva kusy a bylo možno je převážet na jednom oslovi nebo velbloudovi. K přesunům větších kusů bylo zapotřebí koňských spřežení, jejich obsluhu zajišťovali až tři muži. Jako munice byly do hlavní nabíjeny olověné nebo kamenné projektily o váze mezi jedním až třemi kilogramy.[33] Odhaduje se, že na straně osmanské armády bylo do střetnutí zapojeno minimálně 160 děl.[2]

Bojiště

V současnosti se pláň, na níž se odehrály události z 29. srpna 1526, na západní hranici táhne k osadě Nagynyárád u železniční tratě z Moháče do Pětikostelí, na východě se pak opírá o silnici E 73, která vede z Moháče do chorvatského Osijeku. V době střetnutí tuto oblast vymezovaly břehy Dunaje, jenž se rozmáchlým meandrem zařezával hluboko k západu. Břehy řeky lemoval souvislý pás bažin a močálů, porostlý hustou vegetací rákosu.[34] Z jihu se nad bojištěm vypínal hřeben, který převyšoval okolní terén asi o 30–40 metrů. Ukončoval 6,5 km širokou plošinou a prudce se svažoval k severu. Půda nasáklá deštěm z předchozích dní byla v těchto místech značně kluzká a velmi znesnadňovala příchozím osmanským jednotkám sestup. Zhruba uprostřed hřebene byl položen záhyb, v jehož středu ležela již zaniklá osada Földvár.[35] Povrch bojiště, který pokrývaly nepravidelně rozmístěné prohlubně a nízké hřebeny, tvořila sypká půda z nánosů hlíny, písku a kamení. Po vytrvalých srpnových deštích se většina přítoků Dunaje vylila z břehů a mnoho cest v širokém okolí se proměnilo v těžko překročitelné mokřiny.[34]

Příchod Osmanů

Sultán Süleyman v bitvě u Moháče (turecká miniatura)
Hlavní tábor turecké armády se ráno 29. srpna 1526 nacházel na severním břehu říčky Karašica, v místech dnešních osad Branjina a Branjin Vrch, ležících zhruba deset kilometrů od budoucího bojiště. Po předchozím celodenním odpočinku dostali vojáci rozkaz být připraveni vyrazit proti nepříteli již v pět hodin ráno. Na sever směrem k Moháči postupovali v bojové sestavě, jejich pochod byl ovšem značně namáhavý, neboť deště z předchozích dní rozmáčely všechny cesty a voda z blízkých řek a potoků se vylila z břehů.[34] Do bláta se tak bořily nejen nohy vojáků a koní, ale také kola na lafetách zhruba tří set děl. Na nejvýraznější potíže však narazily jednotky na pravém křídle, kde byl dislokován třicetitisícový anatolský sbor pod velením anatolského beglerbega Behrama Paši, kterému cestu zablokovaly rozsáhlé úseky zaplavené rozvodněným Dunajem. Celé uskupení nakonec muselo počkat, než kolem něj projdou středové formace, pak odbočilo západním směrem a opět se snažilo dosáhnou určených pozic. Komplikace při přesunu se nevyhnuly ani předvoji tvořenému rumelijskými jednotkami[pozn. 1] pod velením sultánova přítele velkovezíra Ibrahima Paši, který na výšinu nad Földvárem dorazil krátce před polednem. Hlavní síly Süleymanova vojska, janičáři a sipahiové, dosáhly stejné pozice asi s dvouhodinovým zpožděním a Anatolci až kolem třetí hodiny odpolední.[36]
Vzhledem k tomu, že si sultán Süleyman nebyl jist úmysly protivníka, krátce po příjezdu na výšinu svolal své vezíry k válečné poradě. Z obavy, že by celá armáda mohla být obrácena na ústup přímým nájezdem těžkého jezdectva, bylo nakonec rozhodnuto, že rumelijské jednotky podpořené čtyřmi tisícovkami janičářů pomalu sejdou ze svahu a začnou s výstavbou ležení. Úkolem Ibrahima Paši bylo osobně prozkoumat planinu před vojskem křesťanů. Nakonec asi deset tisíc vojáků nepravidelného jezdectva rozdělených do dvou částí, kterým veleli smedeverský beglerbeg Ghazi Bali (Bali Beg) a jeho spolurodák Ghazi Chosrev, obdrželo rozkaz v širokém oblouku objet pravé křídlo protivníkova postavení. Jejich úkolem bylo udeřit do pravého boku křesťanů ve chvíli, kdy budou ustupovat, atakovat jejich tábor a zabránit příchodu případných uherských posil ze západu.[37]

Manévry uherského vojska

Mapa bojiště a bojových operací
Duel před bitvou (turecká miniatura)
Vojsko Ludvíka Jagellonského se začalo řadit k bitvě již brzy po rozbřesku a ranní modlitbě. Krátce na to mladý král spolu s palatinem (uherským místokrálem) Štěpánem Báthorym provedl přehlídku vojáků, kteří mladému panovníkovi nadšeně složili slavnostní slib, že budou odhodláni podstoupit krajní nebezpečí i smrt pro vlast, víru a své rodiny a svobodu.[38] Tento spontánní projev odhodlání vyjadřující mimořádnou obětavost a ochotu bojovat až do krajnosti zcela korespondoval s plánem, jenž vypracoval vrchní hejtman vojska Pál Tomory, který si dobře uvědomoval slabiny shromážděných sborů, nicméně zůstával věrný názoru, že povinností křesťana je bojovat proti pohanům bez ohledu na okolnosti.[1] Vzhledem k početnímu přečíslení protivníka mu ani nezbylo než počítat s naprostým odhodláním svých mužů a vše nasvědčuje tomu, že připravený záměr ve značné míře spoléhal na šťastnou náhodu.[39]
Před zahájením střetnutí bylo vojsko českého a uherského panovníka rozděleno do dvou sledů. Pravé křídlo první linie tvořila jízda pod velením chorvatského bána Františka Batthyányho a Jana Tahy hraběte z Tahváru a Tarkö. Ve středu formace bylo umístěno asi 10 000 příslušníků pěchoty; velením jezdectva, které tvořilo křídlo levé, byl pověřen správce temešské župy Petr Peréni ze Siklósu. Uskupení vojáků v druhém sledu se skládalo z velmi dobře vyzbrojené těžké jízdy, v jejíchž řadách se nacházel i Ludvík Jagellonský se svým ozbrojeným doprovodem. Asi 80 nebo 85 děl křesťanského vojska pod velením Jana hraběte z Hardeggu bylo dislokováno před čelní řadou pěchoty.[40] Celé toto uskupení se během dopoledne přesunulo zhruba šest kilometrů směrem na jih a zastavilo se teprve po překonání strmých břehů říčky Borzy, kde po uspořádání narušených řad vyčkalo příchodu nepřítele. Jelikož se vrchní velitelé obávali obchvatu, byla celá přední linie roztažena do délky čtyř kilometrů. Oba sledy, podle svědectví jednoho z účastníků bitvy, dělila vzdálenost, sotva co by kamenem dohodil.[41]
Hlavní vojenské síly osmanského sultána se začaly na hřebenu nad Földvárem objevovat v prvních odpoledních hodinách. Ačkoliv se Pál Tomory pokoušel volbou postavení získat nad protivníkem východu, v této chvíli se projevila slabina jeho pozice. Reálné předpoklady, že se řady útočících nepřátel pochodem přes těžký terén značně naruší, znevažovala skutečnost, že osmanské vojsko na výšině mělo o rozmístění křesťanských oddílů dokonalý přehled, zatímco uherskému velení se o dění za jižním zenitem nedostávalo žádných informací.[1] Pokud jde o konkrétní podobu dispozic pro bitvu, záměrem kaločského arcibiskupa bylo vylákat osmanské předsunuté jednotky k neuváženému výpadu a posléze je rozdrtit jedním rozhodným úderem. Spoléhal se zejména na okolnost, že prchající vojáci způsobí paniku v celém protivníkově vojsku, avšak jednotky z Rumelie, které se na bojišti objevily jako první, se k útoku strhnout nedaly. Pálu Tomorymu proto nezbylo než vyčkat, dokud na planinu před ním nesestoupí uskupení právě tolika nepřátel, jež by jeho oddíly dokázaly spolehlivě rozprášit, aniž by Süleyman I. dokázal uplatnit početní převahu.[42]
Vzhledem k tomu, že ani po poledni nezačali Osmané vyvíjet výraznější aktivitu, rozhodl se znuděný Ludvík Jagellonský, že se i s doprovodem vrátí zpět do tábora u Moháče. V tu chvíli se daleko na pravém křídle uherského vojska objevilo poměrně velké uskupení protivníkovy jízdy, které se zanedlouho ztratilo směrem na severozápad. Arcibiskup Pál Tomory došel k závěru, že jde o další z klamných výpadů, jakých vojsko zažilo v předchozích dnech několik, vyslal proto 600 husarů a několik desítek lehkých jezdců, aby se záměr protivníkova taktického manévru pokusili odhalit. Velení nad oddílem bylo svěřeno Kašparu Ráskayovi, Valentinu Törokovi a Janu Kállayovi, šlechticům, kteří byli již dříve pověření přímou ochranou krále.[pozn. 2] Ačkoliv nebylo vyloučeno, že cílem turecké aktivity je uherské ležení, král se nevzdal svého původního záměru a zamířil k Moháči. Když se o odjezdu Ludvíka Jagellonského dozvěděl Pál Tomory, okamžitě spolu s Györgem Zápolským vyrazil v jeho stopách. V tu chvíli začaly z výšiny nad Földvárem sestupovat formace osmanské jízdy a pěchoty.[43] Velitelé křesťanského vojska se v první chvíli domnívali, že zanedlouho budou nuceni čelit hlavnímu úderu, protivník však namísto šikování k bitvě začal ihned po příchodu na planinu budovat opevněný tábor a rozmisťovat svá děla, která jejich obsluhy vzájemně pospojovaly řetězy.[44]
Mezitím Pál Tomory a Györg Zápolský pokračovali v cestě s královskou družinou, kterou zastihli odpočívat na stanovišti zhruba dva kilometry od výšiny. Kaločský arcibiskup se neprodleně panovníka pokusili přemluvit o nutnosti přejít do ofenzivy, dokud protivník neshromáždil všechny své vojáky u Földváru, avšak Ludvík Jagellonský zprvu váhal. Zanedlouho ovšem ke všem třem velitelům dorazila zpráva, že se Osmané k útoku nepřipravují a budují polní opevnění, což krále přesvědčilo, aby uznal Tomoryho argumenty a dal povel vyrazit. Arcibiskup proto neprodleně zamířil na své místo v čele vojska, kde zjistil, že nejlepší chvíli k útoku patrně promarnil. Na nížině se již shromáždily značné protivníkovy síly a další Süleymanovi vojáci přicházeli. Přesto krátce před čtvrtou hodinou odpolední poprvé vystřelila uherská děla a vojáci začali po třikrát vzývat Kristovo jméno, jak poručil vykonat před zahájením útoku král.[45]

Bitva

Bitva u Moháče na turecké miniatuře
Jako první sled Turků zaútočily asi hodinu po poledni nepravidelné rumélijské jednotky. Uherské pravé křídlo útok odvrátilo a vydalo se do protiútoku. Rumélijci se dali na útěk a zbytek osmanské armády ustoupil. Uhři a další křesťané vyrazili za nimi v porušené sestavě - jízda se vzdálila pěchotě. Na jejich pravé křídlo v těch chvílích zaútočila lehká islámská jízda a uherský protiútok byl zastaven jednotkami druhého sledu. Bojovaly už i uherské jízdní zálohy. V tuto chvíli probíhal tvrdý nerozhodný boj a také vyrazil třetí sled složený ze Sulejmanovy osobní gardy - zkušených a kvalitních janičářů. Bitva probíhala už asi hodinu. Příchod janičárů znamenal obrat bitvy. Uherské oddíly se začaly rozpadat a z nejvytíženějšího pravého křídla křesťanské armády začali utíkat první vojáci. Na bojiště navíc ještě dorazila skupina, která uherskou armádu obešla. Uherské vojsko bylo poraženo, rozehnáno, bojovaly už jen jeho zbytky. Král Ludvík při útěku utonul v bažinách. Na obou stranách byly ztráty skoro stejné - 16 000 mužů, pro uherskou armádu to znamenalo drtivou porážku. Tato velmi důležitá bitva trvala sotva tři hodiny.

Důsledky

Objev mrtvého krále Ludvíka II.
Ludvíkovi hodně uškodilo, že třetina jeho armády (zemská hotovost), v čele s Janem Zápolským (8000 Uhrů a 5000 Chorvatů), zůstala u Segedína a nestihla se dostavit na bojiště včas. Výsledkem bitvy nebyl jen počátek hegemonie Turků v Uhersku (kteří rychle postupovali směrem na sever až k dnešnímu Slovensku), ale i vymření českouherské větve Jagellonců.
Turci zanedlouho poté obsadili Budín, hlavní uherské město, od té doby je bitva u Moháče symbolem porážky maďarského národa. Uherským i českým králem se stal Habsburk Ferdinand I. a Habsburkové vstoupili s konečnou platností do Evropské politiky, a na čas se stali nejmocnějším evropským rodem. Prakticky bitvou u Moháče začal jejich vzestup v evropské politice 16. století.

Druhá bitva u Moháče

Jako druhá bitva u Moháče se někdy označuje bitva u Nagyharsány, která proběhla 12. srpna 1687 s opačným výsledkem. Pojmenování je ovšem silně poplatné propagandistickému názoru o odvetě, neboť od Moháče dělilo v tomto případě bitevní pole přes 40 km.

Odkazy

Poznámky

  • Vojáci z území evropské části osmanské říše rozkládající se zhruba na území dnešního Řecka a Makedonie.[36]
  • Kašpar Ráskay se z prestižních důvodů odmítal této akce zúčastnit, učinil tak až na přímý pokyn krále.[43]

Reference

  • Čornej, Bělina, s. 117.
  • VYBÍRAL, Zdeněk. Bitva u Moháče. Krvavá porážka uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského v boji s Osmany 29. srpna 1526. Praha : Havran, 2008. ISBN 978-80-86515-87-8. S. 68. [Dále jen: Vybíral].
  • Vybíral, s. 70.
  • KOLEKTIV AUTORŮ. Vojenské dějiny Československa I. díl. Praha : Naše vojsko, 1986. S. 342. [Dále jen: Vojenské dějiny Československa].
  • Čornej, Bělina, s. 111.
  • Vybíral, s. 119.
  • Vybíral, s. 121.
  • Vybíral, s. 121–123.
  • Vybíral, s. 122.
  • Vybíral, s. 122–124.
  • Vybíral, s. 127.
  • Vybíral, s. 128.
  • Vybíral, s. 125 a 128.
  • Vybíral, s. 163.
  • Vybíral, s. 166.
  • Vybíral, s. 164.
  • Čornej, Bělina, s. 113.
  • Čornej, Bělina, s. 113–116.
  • Vybíral, s. 169.
  • Vojenské dějiny Československa, s. 331.
  • Vybíral, s. 168.
  • Vojenské dějiny Československa, s. 341.
  • Pernes, Fučík, Havel, s. 10.
  • VOGELTANZ, Jan. Malý slovník starého vojenského názvosloví. Praha a Litomyšl : [s.n.], 2008. ISBN 978-80-7185-928-4. S. 55–56.
  • Vybíral, s. 189–190.
  • Vybíral, s. 18.
  • Vybíral, s. 190.
  • Vybíral, s. 18–19.
  • Vybíral, s. 40.
  • Vybíral, s. 41.
  • Vybíral, s. 16.
  • Vybíral, s. 17–18.
  • Vybíral, s. 17.
  • Vybíral, s. 20.
  • Vybíral, s. 22–23.
  • Vybíral, s. 203.
  • Vybíral, s. 26.
  • Vybíral, s. 29.
  • Vybíral, s. 30.
  • Vybíral, s. 31.
  • Vybíral, s. 32 a 43.
  • Vybíral, s. 33.

Literatura

Externí odkazy

Štítky:

Svatováclavská smlouva

Svatováclavská smlouva je nazýván dokument uzavřený mezi šlechtou a královskými městy roku 1517. Jeho uzavření předcházelo přijetí nového zemského zákoníku roku 1500 zvaném jako Vladislavské zřízení zemské, v němž se šlechtě podařilo zformulovat své výsadní postavení v Českém království. Následně mezi oběma tábory propukl otevřený boj. Až nové ohrožení šlechty i měst selským povstáním přivedlo obě strany k jednacímu stolu a nakonec po mnohaletých jednáních se roku 1517 obě znepřátelené strany dohodly na narovnání.
Šlechta přiznala zástupcům měst právo třetího hlasu na zemských sněmech. Města zase musela přiznat šlechtě právo na vaření piva a jinou hospodářskou činnost. Tak si sice měšťanstvo udrželo své politické pozice, ale za cenu podstatných ústupků v hospodářské oblasti. Smlouva také upravovala osobní příslušnost zemských a městských soudů a s tím související soustavu kolizních norem. Byla potvrzena zásada, že každý má být souzen příslušníky svého stavu jen s několika výjimkami. Měšťan mohl být pohnán před zemský nebo krajský soud, jen byl-li polapen při „horkém skutku na právě cizím“, či provinil-li se proti králi a nebo týkala-li se věc zemských statků. Naopak šlechta se příslušela před městské soudy, jen když o to sama požádala, nebo jednalo-li se o městské nemovitosti.
Svatováclavská smlouva byla tedy reakcí na stále větší narušování stavovského principu personality práva. Neustále se rozvíjející společenský a hospodářský život přiváděl jak šlechtice tak měšťany do čilého obchodního styku, k účasti na úvěrových obchodech a v neposlední řadě i do kontaktů, které nezřídka končily trestními aférami, což vedlo ke zpochybnění uzavřenosti v právu jednotlivých stavů. Právní řád na to z nezbytnosti reagoval soustavou kolizních norem, které měly umožnit činnost soudů a řešení otázek soudní příslušnosti jak šlechty, tak i měšťanů.
Většina ustanovení Svatováclavské smlouvy však měla význam toliko formální, zejména pokud jde o sporné otázky hospodářské, proto boj mezi stavy nebyl smlouvou zdaleka uzavřen a dále ještě docházelo nejenom k politickým, ale dokonce ozbrojeným střetům. Smlouva svatováclavská přes jisté ústupky šlechty byla ve skutečnosti prvou velkou porážkou královských měst a jakási malá předehra k mocenskému pádu měst, spojeném s porážkou Stavovského odboje v roce 1547.

Edice a tisky

  • Smlúwa wssech trzij stawuo Swatowáczláwskeho sňemu we dsky wložená. Létha Bosýho etc Sedmnáczteého. W Starém Miestie Pražském na Luži : Mikuláss Konač wytiskl, [1517]. on-line na Manuscriptoriu
  • Codex iuris Bohemici IV/1, s. 91–103 (Smlúva Svatováclavská). [1]

Literatura

Štítky:

Svatojakubský mandát

Svatojakubský mandát bylo opatření krále Vladislava Jagellonského proti Jednotě bratrské. Původně bylo vyhlášeno na svatojakubském sněmu 25. července 1508 a následně jej 10. srpna král vydal mandátem. Přikazoval uzavření českobratrských sborů, pálení jejich knih a převod učitelů ke katolíkům. Habsburští panovníci potom mandát často obnovovali. Naposledy tak učinil roku 1602 Rudolf II., patrně na nátlak české katolické šlechty[1].

Text mandátu

1. Nejprve, aby všickni sborové a schodové pikhartští, zjevní i tajní, zastaveni a zkaženi byli a osazeni lidmi věrnými; a jsú-li kostelové nebo klášterové, ježto by se v nich scházeli, aby zavřeni byli, tak aby všichni schodové zjevní, buď v těch místech, kdež se obyčej mají scházeti, ani také v nižádných domích a městech dopúštěni býti nemají na nižádném místě.
2. Všecka učení a psaní jejich bludóv, zjevná i tajná, mají zastavena býti a zkažena, knihy jeich všecky spáleny, tištěné i psané, a žádný pán, rytířský člověk i města těch kněh takových, traktátuov, psáti ani tisknúti pod sebú dopustiti nemá ani prodávati; a ktož by je přinesl kde a u něho by nalezeny byly, má skutečně trestán býti vedle uznání pánuov soudcí zemských.
3. Po tento den jim všecko posluhování a rozdávání, jakž je vedú, křtové i také oddávání zastavena býti mají a nikdež nemají dopúštěna býti; než s knězem se to říditi má s oboêi strany, kterúž by sobě oblíbili.
4. Všickni jejich učitelé a správce, ktož jim káží a ty bludy vedú a učí, ti také postaveni býti mají k nápravě před kněžstvem obojí strany. A ku kterékoli stran. přistúpí, té strany kněžstvem se zpravte a napravte, skutečně se toho hned dotýkajíc. Pakli by se tú nápravú zpraviti nechtěli, kteráž jim dána bude, tehdy v moc a trestání nejvyššímu panu purkrabí pražskému v královskú moc dáni býti mají a pan purkrabie se k nim zachovej podle naučení pánuov a vladyk soudu zemského jako o jinú věc, pokudž o tom krále jeho milosti zřízení ukazuje…
7. Obecný lid pikhartský ze všéch stavuov mají k nápravě a k přestání takového bludu vedeni knežstvem z obojí strany býti rozumně; a páni, vladyky, Pražané a jiná města mají fary kněžími osaditi a užitky od far kněžím pustiti; nemohú-li míti k kosteluom všem farářuo, nechť jeden farář drží far šest i více i méně, jak se to zřidetiti muož, a kté každé faře měj osadní své sepsány, a oni choďte na kázání a do kosteluo a kněžími se víře učte.
Podle MOLNÁR, Slovem obnovená[2].

Externí odkazy

Reference

  • Josef Janáček — Valdštejn a jeho doba; Nakladatelství Epocha, Praha 2003, str. 42
  • MOLNÁR, Amedeo. Slovem obnovená. Praha : Kalich, 1977. S. 139-140.
Štítky:

Vladislavské zřízení zemské

Vladislavské zřízení zemské
Zemská zřízení království českého
Předpis státu
Druh předpisu zemské zřízení
Údaje
Autor Albrecht Rendl z Oušavy
Schváleno 1500
Účinnost 1502
Zrušeno 1627
Oblast úpravy
zemské právo
ústavní právo, trestní právo, procesní právo
Vladislavské zřízení zemské je zemský zákoník či jinak zemské zřízení vydaný roku 1500 – oficiálně jako Zemská zřízení království českého. Jde o první kodifikaci českého zemského práva. Při jeho vytvoření měla silné slovo šlechta, které se podařilo zformulovat své výsadní postavení v Českém království na úkor panovníka a měšťanstva.

Obsah

  • 1 Charakteristika
  • 2 Pozdější vývoj
  • 3 Odkazy
    • 3.1 Související články
    • 3.2 Edice
    • 3.3 Literatura
    • 3.4 Externí odkazy

Charakteristika

Vladislavské zřízení zemské vzniklo za vlády Vladislava II. Jagelonského (1456–1516) a tradičně bývá uváděno jako důkaz slabosti panovníka, neboť důsledkem tohoto zřízení je významné omezení královské moci.
Autorem a tvůrcem ducha zákona byl odpůrce politického vzestupu městského stavu královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy. V zákoníku byla rozvinuta koncepce, že královská města jsou poddanými krále a nejsou tudíž rovnocenným partnerem šlechty. Zřízení mělo 554 článků, bylo v něm obsaženo mnoho ustanovení starobylého rázu, aby šlechta vyvolala dojem, že jen kodifikuje dávno nabytá práva. Rozhodující pro výběr právních předpisů, které byly do Vladislavského zřízení zařazeny, byly především potřeby politické, tedy právní zakotvení ústavních vztahů mezi králem a stavy a mezi stavy navzájem.
Vydání zákoníku umožnilo šlechtě, aby v dalším politickém boji s městským stavem vystupovala jako obhájce zákonnosti a starých práv, za jejichž shrnutí nový zákoník prohlašovala. Nově vzniklá situace po roce 1500 dává převahu šlechtě a města musí těžce bojovat o dosažení ztracených pozic. Nejde jim však o výsadní postavení, jejich politika je defenzivní a pasivní, snaží se zejména udržet svá hospodářská práva, právo třetího hlasu na sněmech a výlučnou soudní pravomoc městských soudů nad měšťany.
Zákoník se svým způsobem přijetí lišil od obdobných zemských zřízení sousedních zemí. Zatímco v sousedních zemích vydával zemské zřízení zeměpán, který do jisté míry vzal v úvahu zájmy stavů své země, v Čechách tomu bylo naopak. Zde rozhodovaly o zemském zřízení privilegované stavy, které podle vlastního uvážení zohlednily zájmy svého panovníka. Stavovská formulace královské moci byla samozřejmě ve své podstatě převážně limitující a přinášela zásadní omezení moci panovníka.

Pozdější vývoj

Pro potřeby nového krále Ferdinanda I. byl pořízen latinský překlad pod názvem Constitutiones terrae od Racka Doubravského. Zemské bylo vydáno ještě třikrát a to v roce 1530, kdy byla vydána jen část, ale již nově uspořádána. Dále v roce 1549, kdy došlo k celkovému formálnímu přepracování. Články byly očíslovány a k zemskému zřízení byl připojen obsah a věcný rejstřík. Obsah se změnil pod vlivem neúspěšného stavovského povstání proti Ferdinandu I. Byla posílena instituce panovníka, nedotknutelnost jeho práv a naopak bylo oslabeno postavení stavů. Poslední redakce vyšla v roce 1564 a nepřinesla zásadnější změnu. Platila až do roku 1627, kdy bylo vydáno Obnovené zřízení zemské.
Vedle toho byly v průběhu času do zemského zřízení začleňovány další doplňky. První takový byla v roce 1517 tzv. Svatováclavská smlouva, která řešila spory mezi šlechtou a městy. Roku 1524 to byla Smlouva o ručnicích, která řešila ozbrojování, především užívání střelných zbraní a byla namířena proti volnému ozbrojování poddaných. V roce 1534 bylo připojeno Narovnání o hory a kovy, které upravovalo panovníkův horní regál. Posledním připojeným textem byl traktát královského prokurátora Jakuba Menšíka z Menštejna z roku 1600 O mezích, hranicích, soudu a rozepři mezní, který upravoval spory o hranice pozemků.

Odkazy

Související články

Edice

  • KREUZ, Petr; MARTINOVSKÝ, Ivan. Vladislavské zřízení zemské : a navazující prameny (Svatováclavská smlouva a Zřízení o ručnicích). Praha : Scriptorium, 2007. ISBN 978-80-86197-91-3.
  • PALACKÝ, František. Archiv český. Svazek V. Praha : Fridrich Tempský, 1862. Dostupné online. Kapitola Zřízení zemské králowství českého, s. 5–266.

Literatura

  • MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha : Linde, 1999. ISBN 80-7201-167-7. S. 87–89.
  • MALÝ, Karel. Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500–1619). Praha : Historický ústav Akademie věd České republiky, 2001. ISBN 80-7286035-6.

Externí odkazy

Štítky:
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)