| Čechy | |||
|
|||
 |
|||
| Rozloha k roku 1948: | 52 065 km² | ||
| Počet obyvatel: | asi 6,5 milionů | ||
| Úřední jazyk: | čeština | ||
| Národnosti obyvatelstva k roku 2011: | česká, moravská, slovenská, ukrajinská, polská, vietnamská, ruská, německá, maďarská, romská, aj.[1] | ||
| Náboženství: | Římskokatolické; Evangelické aj. | ||
| Nejvyšší bod: | Sněžka (1603 m n. m.) | ||
| Historické hlavní město: | Praha | ||
| Nadřazený celek: | Česká republika | ||
| Druh celku: | historická země | ||
| Časové pásmo: | UTC +1 / UTC +2 (letní čas) | ||
| Mapy | |||
|---|---|---|---|
území Západního Vitorazska připojeného k Čechám roku 1920
|
|||
Čechy se staly po zániku Velkomoravské říše (~907) politickým centrem česko-moravsko-slezského prostoru a právě od jejich panovníků vycházely státotvorné a expanzivní impulsy. Po r. 1019 (či 1029) byly natrvalo spojeny s Moravou – do konce 12. století jako jedna země (terra Bohemiae, ducatus Bohemiae), poté jako svého druhu diarchie (králové x markrabata) chápaná nicméně stále jako jedno panství, Království české (regnum Bohemiae).[3] Postupně připojovaná území Slezska, obojí Lužice a později i dalších teritorií (Nové Čechy, Braniborsko) byla nakonec Karlem IV. 7. dubna 1348 scelena do vyššího útvaru nové kvality: zemí Koruny české. Paradoxně se tak vliv i územní rozsah Čech zmenšil, protože ostatní území, i když připoutána lenními svazky, nebyla už pouhými částmi Českého království, ale autonomními členy Koruny. Nicméně Čechám bylo v rámci České koruny vyhrazeno ústřední postavení „hlavy“.
V rámci České koruny pak země zůstala přes různé peripetie až do r. 1749, kdy byla správními reformami Marie Terezie Koruna de facto zrušena a nadále už byla v podstatě teoretickým pojmem. Habsburská vláda navíc dále programově oslabovala vazby mezi českými zeměmi, takže v 19. století vlastně byly Království české, Markrabství moravské a zbytkové Vévodství slezské jen navzájem si rovnými Kronländer Rakouské říše a jejich politicko-správní jednota byla spíše nárokovaná.
Se zánikem Rakousko-Uherska zaniklo i království, ale Čechy zůstaly jako země Česká i nadále správním celkem v rámci nově vzniklého Československa a to až do roku 1948. Od roku 1949 se území dělí na kraje, jejichž hranice se s původními zemskými hranicemi nekryjí. Dodnes jsou však Čechy obyvateli České republiky vnímány jako kulturní celek a existence zemí trvá v dialektologii češtiny i v přívlastcích mnoha místních názvů měst, obcí, katastrálních území či železničních stanic. Tři české země jsou vyjmenovány už v preambuli Ústavy České republiky, ostatně tato ústava až do roku 1997 nechala otevřenou otázku, zda vyššími územně-samosprávnými celky, které zmiňuje, budou historické země, jak preferoval například tehdejší předseda vlády a pozdější předseda senátu Petr Pithart, či nějaká forma samosprávných krajů.
Obsah
- 1 Používání výrazu Čechy pro celé území České republiky
- 2 Území
- 3 Geografie
- 3.1 Přírodní podmínky
- 3.2 Významná města
- 4 Dějiny
- 4.1 Přemyslovský stát (10.–14. století)
- 4.2 V rámci České koruny (14.–19. století)
- 4.2.1 Pobělohorské období
- 4.3 Po vzniku ČSR
- 5 Územní správa
- 6 Obyvatelstvo
- 7 Náboženství
- 8 Znak a vlajka
- 9 Odkazy
- 9.1 Reference
- 9.2 Literatura
- 9.3 Související články
- 9.4 Externí odkazy
Používání výrazu Čechy pro celé území České republiky
Po zániku Československa vznikl problém, jaký je jednoslovný obecný název státu Česká republika. Použití názvu Čechy pro celý stát bývá vnímáno jako nevhodné či nesprávné.[4] Problém vyvolal živou veřejnou diskusi, věnoval se mu i Senát ve svém 7. veřejném slyšení roku 2004.[5]Jako věcně i jazykovědně správné pojmenování (tvoření názvů státních útvarů sufixem -sko – viz Polsko, Německo aj.) celého státu je jedněmi odborníky doporučen tvar Česko. Toto označení mělo a má řadu odpůrců, mnozí jej považují za ošklivý novotvar (přestože bylo pro území Čech používáno před vznikem Československa), něco nepatřičného či cizorodého, na Moravě byl výraz Česko odmítán mezi inteligencí už na počátku svého vzniku v roce 1918[zdroj?] jako příliš podobný výrazu Čechy, což je. V historii se používalo pro území Čech více výrazů jako Bohemie, Čechie atd. Pro Moravu a Slezsko existoval výraz pouze jeden, Morava, Slezsko. V posledních letech se označení Česko přes určité skupiny (např. někteří politici) postupně prosazuje, zvláště v hromadných sdělovacích prostředcích. Do povědomí vstoupilo Česko i díky mediálnímu heslu bývalého ředitele TV Nova Vladimíra Železného: „Čechy, Morava a Slezsko, to je naše Česko.“, který si v době, kdy na něj byl kvůli TV Nova pořádán hon, zajistil úspěšnou kampaní a zvolením do senátu ČR (Znojemský obvod) na nějakou dobu imunitu.
Používání nesprávného názvu Čechy lidmi inteligentními (i těmi, kterým jsou slova o inteligenci jedno) pro celé území dnešní České republiky je ovšem staršího data. Někteří historikové publikující ještě před vznikem ČSR jej tak používali z různých důvodů (zvláště politických), kupř. jednoty české myšlenky. Později byl podobně používán termín Československo a Čechoslovák.[6][7] Podobně uvažoval i Jan Amos Komenský, který mluvil o Moravanech jako o Češích na Moravě, z důvodu sjednocení české a moravské reformace. Ten se však podepisoval jako "Moravský". V průběhu existence Československa byli také Slováci často označováni termínem Češi, převážně v zahraničí. Karel Havlíček Borovský mluvil o Moravanech jako o Hanácích („Hanák-panák“). Naopak obyvatelé Moravského Slovácka byli ještě v 19. stol. označováni termínem Slováci či moravští Slováci, který se dnes používá již jen pro obyvatele Slovenska. Moravští Slováci se dnes považují za Čechy či Moravany. Proti spojení Moravy a Čech existovalo na Moravě i ve Slezsku v 19. stol. silné hnutí (viz rok 1848 a tehdejší pražská petice do Vídně), které bylo posilováno také tamějšími německými kruhy, převážně ve Slezsku a na jižní Moravě.
Území
Od roku 2000 jsou Čechy rozděleny mezi kraje Jihočeský (většina území kraje), Karlovarský (celé území kraje), Královéhradecký (s výjimkou pozemků patřících původně k polské části Slezska v katastru města Pec pod Sněžkou, celé území kraje), Liberecký (s výjimkou pozemků patřících původně k polské části Slezska v katastru města Harrachova a obce Kořenova, celé území kraje), Pardubický (většina území kraje), Plzeňský (celé území kraje), Středočeský (celé území kraje), Ústecký (celé území kraje), Hlavní město Prahu, Vysočinu (necelá polovina území kraje), a Jihomoravský (pouze Jobova Lhota).Historické území Čech na severozápadě sousedí s německou spolkovou zemí Svobodným státem Sasko (zabírajícím i většinu Horní Lužice); na severu se Slezskem (resp. s tou jeho částí, která dnes patří Polsku, do roku 1945 Prusku, tedy Německu a do vlády Marie Terezie Rakousku, resp. zemím Koruny české, na východě s Moravou, na jihu s rakouskými spolkovými zeměmi Dolní a Horní Rakousy, na jihozápadě s německou spolkovou zemí Svobodný stát Bavorsko.
Do r. 1742 k Čechám patřící Kladsko, hraničící na severovýchodě, je dnes také součást Polska. Kladsko bylo až do 70. let 20. století součástí Arcidiecése pražské.
Geografie
Přírodní podmínky
Pravčická brána v severních Čechách
Víceméně celé území Čech spadá do povodí Labe a úmoří Severního moře. Nejdelší českou řekou nicméně není Labe, ale Vltava (430 km; Labe má na českém území 364 km, z toho od pramene k soutoku s Vltavou 255 km). K dalším důležitým řekám patří Berounka, Otava, Malše, Lužnice, Sázava (částečně na Moravě), Úpa, Orlice, Jizera a Ohře (částečně v Německu, resp. Bavorsku).
Největším jezerem je Černé jezero na Šumavě.
Významná města
Deset nejvýznamnějších měst podle počtu obyvatel (k 1. 1. 2012[8]):- Praha (1 241 664) – hlavní město
- Plzeň (167 302) – krajské
- Liberec (102 113) – krajské
- Ústí nad Labem (94 258) – krajské
- České Budějovice (93 620) – krajské
- Hradec Králové (93 490) – krajské
- Pardubice (89 552) – krajské
- Kladno (68 682)
- Most (67 058)
- Karlovy Vary (50 594) – krajské
Dějiny
- Související informace naleznete také v článku Dějiny českých zemí.
Přemyslovský stát (10.–14. století)
- Související informace naleznete také v článku České knížectví.
Morava (pravděpodobně jen její severní část) byla k Čechám poprvé připojena Boleslavem I. kolem roku 965; do té doby byla ve sféře vlivu Maďarů. Po rozpadu říše Boleslavů koncem 10. století připadla pod svrchovanost nově vzniklého polského státu. Nakonec byla připojena k Čechám v roce 1019 (či 1029) Oldřichem. Obě země se dále vyvíjely společně a až do konce 12. stol. byly chápány (a nazývány) jako jedno panství (terra Bohemiae, regnum Bohemiae). V roce 1002 připadly pod svrchovanost Říše římské (později nazývané „Svatá“); v jejím rámci si ale uchovaly mimořádné postavení.
Přes velké úsilí se nezdařilo až do r. 1198 získat pro Čechy královský titul (dva panovníci, Vratislav II. a Vladislav II., jej obdrželi od císařů Říše jen pro svou osobu); zřízení arcibiskupství (jeden ze znaků středověké státnosti) se dokonce povedlo až r. 1344.
V rámci České koruny (14.–19. století)
- Související informace naleznete také v článku České království.
Pobělohorské období
Erbenova mapa Čech z roku 1883
Po vzniku ČSR
- Související informace naleznete také v článku Země Česká.
Po únoru 1948 byla v Československu schválena radikální správní reforma a k 1. lednu 1949 přestaly Čechy existovat jako územně správní celek. Území Čech bylo rozděleno mezi nově vytvořené centralisticky spravované kraje, které již nerespektovaly původní zemské hranice s Moravou. Tento stav byl konzervován i ve správní reformě zavedené od 1. července 1960 a v roce 2000.
Územní správa
- Související informace naleznete také v článku Kraje v České republice.
- kouřimský (pražský)
- slánský – neměl poprávce
- žatecký
- bechyňský
- prácheňský (písecký) – v Písku sídlil kmet; byl spojen s vltavským děkanátem a podbrdskou cúdou
- plzeňský
- rakovnický – neměl poprávce
- litoměřický
- boleslavský
- hradecký
- chrudimský – byl spojen s mýtským děkanátem
- čáslavský
Zvláštní správní jednotkou bylo také (až do 18. století) Chebsko, s Čechami svázané pouze personální unií.
V roce 1714 byla provedena územní reforma:
- slánský kraj zanikl připojením k rakovnickému kraji a do Slaného bylo přeloženo sídelní město,
- k žateckému kraji bylo připojeno Loketsko a Chebsko,
- berounský kraj vznikl vydělením Vltavska a Podbrdska z píseckého kraje,
- z litoměřického kraje bylo odděleno mělnické panství,
- k boleslavskému kraji byla připojena část brandýského panství a celé mělnické panství.
V roce 1849 byla provedena radikální reforma, kdy zůstalo pouze 7 krajů (krajských vlád) a 13 zemských (tj. krajských) soudů. V roce 1854 byla provedena nová reforma: bylo zřízeno 13 krajů a 15 krajských soudů. V roce 1862 bylo krajské zřízení zrušeno.
1. ledna 1949 bylo zavedeno členění na kraje, které však již nemělo s historickými kraji nic společného rozsahem krajů, ani jejich postavením či pravomocemi. K 1. červenci 1960 pak vstoupila v platnost další správní reforma, kterou byly hranice krajů i počet krajů změněny. V roce 1990 byly zrušeny krajské národní výbory, které byly obecnými správními úřady, avšak kraje jako takové zrušeny nebyly. V nové podobě byly kraje vytvořeny roku 2000 na základě zákona z roku 1997, přičemž se nové kraje do určité míry kryjí s kraji existujícími v letech 1949–1960. Členění na kraje z roku 1960 dodnes existuje ve vymezení územních obvodů soudů a správních obvodů pro zvláštní státní správu (např. daňovou).
Obyvatelstvo
Podobně jako v rozloze, i v počtu obyvatel představují Čechy přibližně 2/3 dnešní České republiky. Etnicky jsou Čechy poměrně jednolité, ale do roku 1945 tomu bylo jinak. Od 11. století se datuje židovské osídlení (zpočátku výlučně v Praze, v dalších staletích rozrostlé i do jiných měst a vesnic). Již od 2. čtvrtiny 13. století byly neobydlené pohraniční hvozdy na pozvání českých panovníků kolonizovány německým obyvatelstvem. Před 2. světovou válkou tvořili velmi významnou menšinu, po válce však byla většina z nich odsunuta. Pohraničí osiřelo, místo Němců tam částečně zaujali např. Slováci, slovenští a maďarští Romové, Maďaři, repatriovaní Volyňští Češi, Rumuni, Řekové a další obyvatelé Východní Evropy. Stovky měst a obcí byly úplně zbořeny, nebo zůstaly opuštěnými místy a spolu s rozsáhlými polnostmi, loukami a rekreačními centry zarostly lesem. U hranic se západním Německem a s Rakouskem bylo vytvořeno nepřístupné pohraniční pásmo.Náboženství
Mapa ČR s vyznačením římskokatolických diecésí – Česká církevní provincie je vyznačena modře
V římskokatolické církvi patří celé Čechy (jako historická zem) do české církevní provincie a dělí se na arcidiecési pražskou, diecési českobudějovickou, královéhradeckou, plzeňskou a litoměřickou. Dříve též existovala diecése litomyšlská. Hlavou katolické církve v Čechách (primasem českým) je J.Em. Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský.
Znak a vlajka
Poprvé se znamení lva (či lvice) objevilo na pečeti moravského markraběte Vladislava Jindřicha z r. 1213. Roku 1247 přijal Přemysl Otakar II. ve stejné funkci tento znak znovu, když se stal králem erb si ponechal. Po jeho smrti si dvouocasého lva přivlastnila česká zemská šlechtická obec. Později se nový symbol státu prosadil definitivně. Od roku 1918 se český lev stal hlavním znakem Československa (v malé, střední i velké verzi), což bylo z právního hlediska výslovně potvrzeno zákonem č. 252/1920 Sb.
Stříbrný český lev je dnes součástí velkého státního znaku České republiky, jakož i znaků krajů Jihočeského, Plzeňského, Karlovarského, Ústeckého, Libereckého, Královéhradeckého, Pardubického, Vysočiny a Středočeského (ten má ve svém znaku i starší znak Čech, plaménkovou orlici umístěnou ve 2. poli). Dvouocasý lev je zobrazen v městských znacích mnoha českých a také několika moravských (Slavkov u Brna, Jihlava, Rousínov, Tišnov, Rožnov pod Radhoštěm) měst. Objevuje se i ve znacích řady jiných měst v sousedních státech, které kdysi náležely pod moc českých králů (např. Žitava, Zhořelec, Kamenec v Německu; Kladsko, Vratislav, Hlubčice v Polsku).
Vlajka Čech byla obdélníkového tvaru s poměry délky a šířky 3:2 s dvěma stejně širokými vodorovnými pruhy. Horní pruh byl bílý a dolní červený. Na rozdíl od moravské a slezské je podstatně starobylejší – praporec těchto barev byl používán už v polovině 12. století, za dob krále Vladislava II.; možná ještě dříve (to ale nejspíše v celočerveném provedení).[13] Používala se do konce 1. sv. války. Československá republika vlajku Čech používala jako provizorní státní vlajku do r. 1920; k této vlajce se v rámci ČSFR na krátkou dobu vrátila Česká republika (1990–92). Převratné události a neklidný politický vývoj závěrečné fáze federace však způsobil, že vlajka se téměř neužívala a řada občanů ani nevěděla že bíločervená vlajka je nyní symbolem České republiky.
Vlajka Čech je barvami, uspořádáním (ale nikoli poměrem stran) totožná s nynější vlajkou Polské republiky. Také je velmi podobná vlajce slovenské Bratislavy.
Odkazy
Reference
-
Jaromír Spal: Původ jména Čech, Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 9-10
-
Morava se bouří: Proč říkáte této zemi Čechy? – článek z února 2010 na stránkách Lidovky.cz
-
Počet obyvatel v obcích České republiky k 1. 1. 2012 [online]. Český statistický úřad, 31.5.2012, [cit. 2012-06-04]. Dostupné online.
-
Historik Dušan Třeštík však dovozuje, že tak malé kmeny by byly naprostou historickou výjimkou; na území Čech měl tedy sídlit pouze jeden kmen.
-
Dějiny Moravy 4. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2004. ISBN 80-7275-044-5. Kapitola Život v protektorátu, s. 185. (čeština)
-
Zajímavou pověst, mající vysvětlit vznik této zvláštní verze znaku podává ve své rýmované kronice tzv. Dalimil
-
Blíže k problematice viz
KREJČÍK,
Tomáš. Státní symbolika. In SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan;
ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci:
budování českého státu.
Praha : NLN, 2009. ISBN
978-80-7106-352-0.
S. 438–440.
Literatura
- K. Adamová – P. Mates, České dějiny v datech, 1945–1999. Praha: Linde, 2000 – 107 s. ISBN 80-7201-216-9
- Z. Beneš – J. Petráň, České dějiny 1. Praha: SPL – Práce, 2001 – 239 s. : obr., mapky. ISBN 80-86287-36-X
- KLANICA, Zdeněk. Počátky slovanského osídlení našich zemí. Praha : Academia, 1986. 259 s.
- R. Kvaček, České dějiny 2. Praha: Albra, 2002 – 243 s. : mapky, obr. ISBN 80-86287-48-3
- České dějiny. Praha: Laichter 1912–1948. (V. Novotný, J. Šusta, R. Urbánek aj.)
- K. Hoch, Čechy na prahu moderního hospodářství. Praha: Neubert 1936 – 288 s.
- Ottův slovník naučný, heslo Čechy. Sv. 6, str. 1–562
- E. Poche (red.), Umělecké památky Čech 1.–4. Praha: Academia 1977 a n.
- F. A. Šubert – F. A. Borovský (red.), Čechy. Ilustrovaná encyklopedie I.-XII. Praha: Otto 1890–1908. Reprint prvních tří dílů Praha: Tok 2000. ISBN 80-86177-10-6
- R. Turek, Čechy na úsvitě dějin. Praha: Academia, 2000 – 335 s.: obr. ISBN 80-200-0709-1
- Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. NLN, Praha 1999, 660 pp., ISBN 80-7106-138-7
Související články
- Morava
- České Slezsko
- Sudety
- Lužice
- Kladsko
- Království české
- Československo
- Protektorát Čechy a Morava
- Česká církevní provincie
- Seznam představitelů českého státu
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Čechy ve Wikimedia Commons
Slovníkové heslo Čechy ve Wikislovníku- Vlajky a znaky českých zemí
- http://www.libri.cz/databaze/dejiny – F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech, encyklopedická databáze na serveru nakladatelství Libri
Encyklopedické heslo 