Obsah
Počátky české šlechty
Počátky naší šlechty v 10.-12. století úzce souvisí s rodem Přemyslovců a jejich vojenskými družinami. Ty byly tvořeny schopnými jedinci, kteří za své služby dostávali výsluhy v podobě pozemků, správcovství hradu atd. Ačkoli tyto výsluhy byly zpočátku pouze osobní povahy - do smrti nabyvatele - a bylo je možno odejmout, dochází k jejich postupné přeměně v dědičné vlastnictví.Otázka možného podílu předpřemyslovské rodové aristokracie na zformování nejstarší české šlechty zůstává nevyjasněna.
Mezi nejstarší zakladatelské rody (v počtu okolo dvaceti) české a moravské šlechty patří Buzici (z nich pak například Zajícové z Házmburka, ze Šelmberka), Benešovici (z Dubé, z Kravař, z Bechyně), Drslavici (Švihovští z Rýzmberka, Černínové z Chudenic), Hrabišici, Hroznatovci, Janovici (páni z Klenové), Markvartici (Lemberkové, Vartenberkové, Valdštejnové), Ronovci (Lichtenburkové, páni z Klinštejna, páni z Lipé, páni z Dubé), Vítkovci (páni z Hradce, páni z Krumlova, Rožmberkové, páni z Landštejna, páni ze Stráže), Žerotínové a jiní[1].
Šlechtický systém před rokem 1620
Šlechtický stav ani v českých zemích nebyl homogenní, ale dělil se do stupňů, úrovní. Od 12. století se česká šlechta dělila na dva stavy, nižší stav – vladycký, zemanský a rytířský (původně páni první hotovosti) a vyšší stav – panský (původně páni druhé hotovosti, někdy korouhevní páni). V průběhu dějin se ustálil systém, který platil až do doby stavovského povstání.Předstupeň šlechtictví tvořily tzv. erbovní rodiny, což byl prakticky mezistupeň mezi městským a šlechtickým stavem. Patřilo k němu právo používat erbu a predikátu, ale ne stavovská práva, tj. nešlo o šlechtice.
Vladyctví bylo uznáváno za nejnižší šlechtický stav. Do tohoto byly často povyšovány nové rody. Ale staré a úspěšné vladycké rody byly povyšovány (nobilitovány) do rytířského či panského stavu. Také zchudlé panské rody mohly ponížit do stavu vladyků a zchudlé rody, jejichž členové přijali nešlechtická povolání, automaticky svůj status ztrácely. Mezi vladyckými rody často nalézáme vedlejší větve známých šlechtických rodů, jako byli například vladykové z Chlumu, Křemže, Nečtin u rodu Bavorů ze Strakonic[zdroj?]. Členům rodu náležel titul vladyka či pokud vlastnil zemi (tj. půdu), pak se nazýval zeman.
Rytířství je další ze stupňů nižší šlechty. Rytířské předky ve třech generacích musel prokázat uchazeč o přijetí do panského stavu. Jedná se vlastně o pozůstatek třídy šlechticů, kteří získali titul na válečném poli. Často (na zemském sněmu nikdy) nebyl od vladyctví rozlišován a tvořily spolu jednu kategorii, někdy nazývanou vladyctvo, jindy rytířstvo.
Některé rytířské rody nashromáždily velký majetek, kterému se nevyrovnal ani majetek leckterých panských rodů, a patřily k nejbohatším v zemi. Tyto rody byly pak velmi často po nabytí takového majetku přijati, povýšili do panského stavu, např. Trčkové z Lípy. Obecně povyšování, adopce a podobně byly často spojené s nemalými poplatky a byly tak také významným zdrojem příjmů vládců.
Panský stav byl do poloviny 17. století v Českých zemích jediným stavem vyšší šlechty. Vyvinul se jako systém vyšší šlechty (tzv. páni druhé hotovosti), tj. nejvýznamnějších rodů. V průběhu času se panské rody snažily omezit příliv dalších rodů, což se jim roku 1501 povedlo, když si vymohly, že: „... nechce žádného za pána přijíti leč by stav svůj vladyčí do čtvrtého kolena provedl“ (tj. prokázal). V roce 1502 pak král Vladislav Jagellonský potvrdil panským rodům právo přijímat do panského stavu. Bylo rozlišováno mezi pány „novoštítnými“ a pány „starožitnými“ (po třech generacích v panském stavu).
Uzavírání panského a rytířského stavu
V souvislosti s určením práva, kdo se smí stát přísedícím většího zemského soudu, došlo v druhé polovině 15. století k uzavření panského stavu. Byla stanovena pravidla pro přijímání dalších rodů. Členové těchto rodů měli právo zastávat zemské úřady. Páni do panského stavu nově přijímali, už nepostačovalo panovnické povýšení.[2] Dříve se uzavření panského stavu událo na Moravě, a sice v letech 1479–1480. Podle Tovačovské knihy panský stav tehdy tvořilo- 15 starých rodů:
- páni z Cimburka (1), páni z Lipé (2), páni z Lomnice (3), páni z Hradce (4), Pernštejnové (5), Šternberkové (6), Lichtenštejnové (7), páni z Boskovic (8), páni z Kunštátu (9), páni z Lichtenburka (10), Valdštejnové (11), páni z Pezinku[3] (12), z Vlašimi (13), páni ze Sovince (14), Krajířové z Krajku (15)[4]
- alespoň sedm z nich mělo český původ, byli v Čechách usedlí nebo přišli přes Čechy (z Hradce, Krajířové, Lichtenburkové, z Lipé, ze Šternberka, z Valdštejna, z Vlašimi)[5]
- a 8 mladších rodů.
- A/ český původ - 33 rodů reprezentovalo starobylou českou aristokracii
- Ronovci: páni z Lipé (1), Adršpachové a Berkové z Dubé (2), Krušinové z Lichtenburka (3), Křinečtí z Ronova (4), Míčanové z Klinštejna (5);
- Kounici: Bořitové z Martinic (6), Černčičtí z Kácova (7), Rychnovští z Rychnova (8), Stošové z Kounic (9), páni z Talmberka (10);
- Vítkovci: páni z Hradce (11), z Landštejna (12), z Rožmberka (13) a Sezimové z Ústí (14);
- Buzici: Lvové z Rožmitálu (15), páni ze Šelmberka (16), Zajícové z Házmburka (17), Medkové a Vranovští z Valdeka (18);
- Markvarticové: páni z Valdštejna (19), páni z Vartenberka (20);
- Hrabišicové: páni z Oseka a Rýzmburka (21), Kostkové z Postupic (22);
- Janovicové: páni z Janovic (23), páni z Kolovrat (24);
- páni z Cimburka (25), páni z Gutštejna (26), Plánští ze Žeberka (27), páni z Říčan (28), Slavatové z Chlumu (29), páni ze Šternberka (30), páni ze Švamberka (31), Švihovští z Rýzmberka (32), Žampachové z Potštejna (33)
- B/ moravský původ
- páni z Boskovic (34), páni z Kunštátu (35), z Pernštejna (36)
- C/ míšeňský původ
- páni z Koldic (37) – v Čechách od poloviny 14. století
- z Ilburka (38) – od počátku 15. století
- D/ saský původ
- purkrabí z Donína (39) a páni z Plavna (40) – obojí se v Čechách připomínají již od 13. století
- E/ švýcarský původ
- páni z Bibrštejna (41) – od 13. století
- F/ kraňský původ
- Krajířové z Krajku (42) – od konce 14. století
- G/ pětice rodů, které se stali panskými v 2. polovině 15. století
- Lickové z Rýzmburka (43), páni z Veitmile (44) – opírali se o privilegium Karla IV., Lobkovicové (45) (Hasištejnští i Popelové), Smiřičtí ze Smiřic (46), páni z Ronšperka (47).[6]
Nejbohatší česká šlechta v předbělohorském období[9]
Šlechta po Bílé hoře
Po porážce stavovského povstání byl stav vyšší šlechty dále rozčleněn zavedením některých původem říšských titulů, což bylo potvrzeno Obnoveným zřízením zemským. Mezi tyto tituly patřil i kníže. Všechny tituly byly tyto:Do šlechtického stavu centralizovaně povyšoval pouze panovník.
Události třicetileté války a pobělohorský exil přivedly do českých zemí velký počet cizích, především italských, španělských, německých a skotských rodů (např. Eggenbergové, Buquoyové, Gallasové, Piccolominiové a další). Ještě po Vestfálském míru v 50. letech 17. století v Čechách výrazně převyšoval počet starých panských rodin ty nově příchozí. České vrchnosti ovládaly tři pětiny všech poddaných.[11] Na Moravě již převažovaly rody cizí. V roce 1683 připadlo v Čechách na 58 domácích rodů již 95 cizích, na Moravě stálo vedle sebe 48 domácích a 70 cizích rodů.[11] V druhé polovině 17. století byli nejbohatším rodem Moravského markrabství Lichtenštejnové, pod které spadala celá jedna pětina poddaných. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku hospodařilo na lichtenštejnských panstvích celkem 1500 poddanských rodin. Ve smyslu počtu poddaných se hned za Lichtenštejny řadili Eggenbergové, tehdy nejbohatší magnáti v Čechách.[12] V druhé polovině 17. století panský stav vlastnil v Čechách a na Moravě 62,8% veškerého pozemkového majetku, přestože tvořili naprosto nepatrný podíl obyvatelstva. Na Moravě tehdy žilo asi 500 až 600 šlechticů, kteří tvořili jen pouhých 0,2% všeho obyvatelstva.[13] V 70. letech 17. století žilo na Moravě na panských državách 62% veškerých poddaných, na rytířských 10%, na církevních 20% a na městských 8%.[14] Také se změnil poměr pozemkové držby mezi panským a rytířským stavem. V polovině 16. století (v roce 1557) vlastnili v Čechách a na Moravě páni 55% a rytíři 45% veškerých šlechtických držav, po třicetileté válce (v roce 1654) páni vlastnili už 85%, zatímco rytíři pouhých 15% držav. Ve Slezsku si rytířský stav svou pozici udržel.[15] Přibližně o sto let později, v polovině 18. století patřilo na Moravě vyšší šlechtě 59,6% a nižší šlechtě 9,6% berních lánů.[16]
Podle sčítání byl v Čechách v roce 1840 poměr šlechty a ostatních obyvatel 1:828, v rakouských zemích 1:350 a v Uhrách a Sedmihradsku 1:17.[17]
Zrušení šlechtictví v Československu
Po vzniku Československa byly šlechtictví, řády a tituly, které byly udělovány jako pouhá vyznamenání, ke dni 18. prosince 1918 zrušeny zákonem č. 61/1918 Sb.[18] Podle § 6 zákona č. 243/1920 Sb. bylo s účinností od roku 1921 používání šlechtických titulů trestné.[19][20] Změna zákona č. 61/1918 Sb. z roku 1936 legalizovala možnost přijímat zahraniční aristokratické tituly,[21] pokud mají oporu v zákonodárství příslušné země.Nyní právně jsou šlechtici (z právního hlediska již bývalí) stejnými občany, jako všichni ostatní. Sdružují se jako občanské spolky, zpravidla s cílem podporovat zachování historie, památek a vzdělanosti. V rámci restitucí majetků byl některým šlechtickým dědicům vrácen jejich dědičný majetek a navazují na tradice v hospodářství na svých pozemcích a v podnikání.
Odkazy
Reference
- MEZNÍK, Jaroslav. Česká a moravská šlechta ve 14. a 15. století. In Sborník historický, sv. 37. Praha : Historický ústav ČSAV, 1990. S. 13.
- TOVAČOVSKÝ Z CIMBURKA, Ctibor. Kniha Tovačovská, aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova zemského hejtmana markrabství Moravského sepsání obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství Moravského. Brno : [s.n.], 1858. Dostupné online. S. 41–42.
- MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526): 2. šlechta. Praha : Academia, 1994. ISBN 80-200-0356-8. S. 33.
- STARÝ, Marek. Rytíři přijatí do do českého panského stavu v době předbělohorské. In Sborník archivních prací 1/LX. [s. l.] : [s. n.], 2010. S. 24-243.
- HLEDÍKOVÁ, Zdeňka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích : Od počátku státu po současnost. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 570 s. ISBN 80-7106-709-1. S. 88–89.
- MÍKA, Alois. Majetkové rozvrstvení české šlechty v předbělohorském období. In Sborník historický, sv. 15. Praha : Historický ústav ČSAV, 1967. S. 57, 63, 68.
- VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha : Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 469.
- ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta rakouského císařství. 1. vyd. Praha : agentura Pankrác, 2006. ISBN 80-86781-08-9. S. 57.
Literatura
- BŮŽEK, Václav. Majetková skladba šlechty v předbělohorských Čechách. In Hospodářské dějiny = Economic History 14. Praha : Ústav československých a světových dějin Československé akademie věd, 1986. S. 175–2016.
- BŮŽEK, Václav. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. Praha : Historický ústav AV ČR, 1996. 239 s. ISBN 80-85268-54-X.
- BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha : Akropolis, 1995. 155 s.
- BŮŽEK, Václav; HRDLIČKA, Josef; KRÁL, Pavel, VYBÍRAL, Zdeněk. Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha a Litomyšl : Paseka, 2002. 416 + 24 stran přílohy s. ISBN 80-7185-417-4.
- BŮŽEK, Václav; KOREŠ, František; MAREŠ, Petr, ŽITNÝ, Miroslav. Rytíři renesančních Čech ve válkách. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2016. 406 s. ISBN 978-80-7422-409-6.
- JUROK, Jiří. Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Nový Jičín : Jiří Jurok vlastním nákladem, 2000. 610 s. ISBN 80-238-6220-0.
- KLECANDA, Václav. Přijímání do rytířského stavu v zemích českých a rakouských na počátku novověku. In Časopis archivní školy (č. 6). [s. l.] : [s. n.], 1928.
- KNOZ, Tomáš; DVOŘÁK, Jan (edd.). Šlechta v proměnách věků. Brno : Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura, 2011. (Země a kultura ve střední Evropě 17). ISBN 978-80-86488-71-4.
- KOLDINSKÁ, Marie. Každodennost renesančního aristokrata. Praha a Litomyšl : Paseka, 2001. ISBN 80-7185-364-X.
- MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500-1700). Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 1062 s. ISBN 80-7106-312-6.
- MEZNÍK, Jaroslav. Česká a moravská šlechta ve 14. a 15. století. In Sborník historický, sv. 37. Praha : Historický ústav ČSAV, 1990. S. 7–36.
- MÍKA, Alois. Majetkové rozvrstvení české šlechty v předbělohorském období. In Sborník historický, sv. 15. Praha : Historický ústav ČSAV, 1967. S. 45–75.
- PETRÁŇ, Josef. Skladba pohusitské aristokracie v Čechách. Úvod do diskuse. In Proměny feudální třídy v Čechách v pozdním feudalismu (Acta Universitatis Carolinae - Philosophica et historica 1). Praha : [s. n.], 1976. S. 9–80.
- STARÝ, Marek. Rytíři přijatí do do českého panského stavu v době předbělohorské. In Sborník archivních prací 1/LX. [s. l.] : [s. n.], 2010. S. 240-278.
- ŠVÁBENSKÝ, Mojmír. Knihy přijímání do rytířského stavu Moravského markrabství. In Josef Pilnáček: Neznámé rody a znaky staré Moravy. Brno : [s. n.], 1983. S. 250–267.
- VALENTA, Aleš. Lesk a bída barokní aristokracie. České Budějovice : Veduta, 2011. ISBN 978-80-86829-62-3.
- VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha : Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3.
