Na tento článek je přesměrováno heslo Husita. O časopise pojednává článek Husita (časopis).
Husitství (někdy také husitská revoluce, v marxistické historiografii též husitské revoluční hnutí)
označuje nábožensky (a v jistých ohledech snad i národnostně, sociálně a
politicky) motivované hnutí pozdního středověku, vzešlé z české reformace, jež usilovala o dalekosáhlou reformu církve. Husitství se zrodilo z okruhu stoupenců pražského univerzitního mistra Jana Husa, po jehož upálení v roce 1415 se masově rozšířilo a začalo citelně zasahovat do dějin střední Evropy.[1] Husité sami sebe nazývali kališníky, teprve později začali používat i označení husité, které bylo zprvu chápáno pejorativně,[2] a později utrakvisté.Obsah
- 1 Chronologie
- 2 Situace před vypuknutím revoluce
- 2.1 Důvody nespokojenosti
- 2.2 Hlasatelé nespokojenosti
- 2.3 Upálení Jana Husa a následky
- 3 Výbuch husitské revoluce
- 4 Založení Tábora
- 5 První křížová výprava a bitva na Vítkově
- 6 Období od 1421 do Žižkovy smrti v roce 1424
- 7 Léta 1424–1427
- 8 Vrchol moci polních vojsk 1427–1431
- 9 Rozpad husitského proudu a porážka radikálů u Lipan 1434
- 10 Důsledky husitských válek
- 11 Pozdější interpretace významu husitství
- 12 Legenda o obléhání Naumburgu
- 13 Nejdůležitější data
- 14 Odkazy
- 14.1 Reference
- 14.2 Literatura
- 14.3 Související články
- 14.4 Externí odkazy
Chronologie
15. století. O době od 90. let 14. století do léta 1419 se obvykle hovoří jako o jakési předehře k počátku husitské revoluce. Jako další předěl je chápán rok 1427, kdy se upevnila hegemonie polních obcí a zároveň v Praze proběhl převrat, který znamenal příklon k radikálnímu husitismu pražského souměstí. Radikálové ve svých rukou drželi politickou moc až do bitvy u Lipan v květnu 1434, jako konec další etapy je chápán rok 1436 a vyhlášení Basilejských kompaktát. Tento rok je tradičně i uváděn jako konec husitských válek. Historikové František Šmahel a Petr Čornej ve svých novějších pracích ovšem nepovažují rok 1436 za konec husitských válek, ale upozorňují na souvislost vývoje v druhé polovině 15. století s dějinami před rokem 1436. Pro Františka Šmahela husitské války končí až kutnohorským náboženským mírem v roce 1485,[3] Petr Čornej rozděluje husitské války na dvě etapy 1419–1436 a 1467–1479.
Situace před vypuknutím revoluce
Důvody nespokojenosti
Na konci vlády Karla IV. byla Česká koruna jedním z nejmocnějších středoevropských států. Přesto tento prudký vzestup měl své stinné stránky – zemědělská produkce dosáhla hranice svých možností. Mor sice v Čechách ani na Moravě nenabyl katastrofických rozměrů, nicméně jeho dopady na mentalitu obyvatelstva byly stále dosti velké.[4]Také původně příznivé klima se v době husitských válek značně ochladilo[5], což vedlo k vlně hladomorů[6].
Založení pražské univerzity sice pozvedlo Prahu kulturně, avšak na přelomu 14. a 15. století již bylo vzdělanců tolik, že nemohli najít uplatnění. Oslabení vlivu cizinců v roce 1409 Kutnohorským dekretem vedlo ke snížení kvality a vlivu pražské univerzity a dále také ke kulturní izolaci českých zemí[zdroj?]. Napětí uvnitř církve vznikalo také kvůli sociálním rozdílům mezi duchovními.[7]
Někteří kazatelé upozorňovali na neutěšené poměry v soudobé církvi a potřebu reformy této instituce, která se vzdálila původním ideálům a jejíž představitelé často jednali v rozporu s vlastním učením.
Univerzita se navíc stala místem teologicko-filosofického boje – čeští vzdělanci dostali přijetím myšlenek Johna Wycliffa, které do Čech přinesl Jeroným Pražský, možnost odlišit se od německých nominalistů. Zprvu se tato diskuse odehrávala v rámci odborného diskurzu, když však byly roku 1403 Viklefovy články shromážděním univerzitních mistrů odsouzeny, napětí se jen vyhrotilo a podpořilo zášť vůči cizím vzdělancům.[8] Tyto myšlenky nacházely v Čechách půdu po sňatku princezny Anny, sestry Václava IV., s anglickým králem Richardem II. Viclefovy názory však v Praze nebyly nové, již roku 1381 s jeho názory na eucharistii polemizoval Mikuláš Biskupec a na oprávněnost majetku roku 1393 arcibiskup Jan z Jenštejna. Na pražské univerzitě pak od začátku 15. století probíhal spor mezi filozofickými a teologickými zastánci nominalismu (většinou cizinci) a přívrženci realismu, reprezentovanými především českou stranou a Viklefovými přívrženci. V držení se Viklefa sledoval své učitele Stanislava ze Znojma a Štěpána z Pálče. Roku 1403 německá část univerzity odsuzuje Viklefovy názory sepsané dominikánem Janem Hübnerem. Viklefovy myšlenky užíval Jan Hus i ve svých kázáních lidu.
Čeští mistři včetně Jana Husa měli podporu krále Václava IV. Roku 1405 odvolává Stanislav ze Znojma své názory ohledně remanenční nauky na pokyn papežské kurie dané pražskému arcibiskupovi Zbyňku Zajíci z Házmburka, vedoucí osobností české strany na univerzitě se tak stává právě Jan Hus. Papež Řehoř XII. pak prostřednictvím pražského arcibiskupa vybízel Karlovu univerzitu, aby Viklefovo učení zavrhla. Český univerzitní národ sice soupis z Viklefa vybraných vět na shromáždění 20. května 1408 odsoudil, avšak svými formulacemi dal najevo, že pokud je Viklef chápán správně a v souvislostech, nejsou podle něj jeho názory kacířské. Arcibiskup Zbyněk na králův nátlak vyhlásil, že v zemi nebylo shledáno bludů.
Václav IV. navíc nebyl schopný natolik, aby dokázal úspěšně překonat spory s Janem z Jenštejna či šlechtou. S vládou Václava IV. nebyla spokojena ani aristokracie, důsledkem čehož byl Václav roku 1393 zajat a omezen. V zemi navíc stále více rostl neklid. Na Moravě již několik desítek let probíhaly boje mezi Joštem a jeho bratry. Když pak tyto boje skončily, utvořili nyní nezaměstnaní bojovníci družiny, které v zemi loupily a hledaly nové uplatnění.[9]
Hlasatelé nespokojenosti
Kazatelé požadující nápravu stávajících poměrů se objevovali již v době vlády Karla IV. (Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže). Do značné míry se jednalo o módní záležitost, s postupem času však kritika začala nabývat na síle a důrazu. Každá restrikce (1403 zákaz Viklefových článků, 1412 uvalení klatby na Jana Husa) pak v kališnických kazatelích jen vyvolávala pocit mučedníků za pravdu a zostřovala jejich rétoriku.[10]
Veškeré represivní zákroky husitské hnutí jen posílily (vyobrazení upálení Jana Husa v Jenském kodexu)
Husitské myšlenky se zprvu šířily výhradně mezi měšťany, teprve v 10. letech 15. století se začaly šířit i na venkov, kde se pak spojily s myšlenkami chiliasmu a nabyly bojovné síly.[12]
Upálení Jana Husa a následky
Roku 1410 byl zvolen římským králem Zikmund Lucemburský. Situace v Říši byla neklidná, navíc komplikována papežským schizmatem. Na Zikmundovo naléhání byl proto svolán kostnický koncil, který měl vyřešit problém trojpapežství. Cílem koncilu bylo také prodiskutovat reformu církve a zároveň se vypořádat s herezemi. V rámci toho byl na koncil povolán i Jan Hus, který však již předem prohlásil papeže za antikrista, autoritu církevního soudu neuznal a veřejně se odvolal ke Kristu. Husovo učení, např. spis O církvi (De ecclesia)[13], v němž za hlavu církve pokládá Krista a za její členy lidi toužící po spasení, nebo učení o příslušnosti/nepříslušnosti k církvi lidí predestinovaných k spáse, či zatracení, bylo nakonec prohlášeno za herezi. Z Husova spisu vyplývalo, že papež, který jedná zle, není nejen hlavou církve, ale dokonce ani její částí (což se vztahovalo k Janu XXIII, nařčenému z pirátství a sodomie[14]). A jelikož Hus stále nebyl ochoten své učení odvolat, byl předán světské moci a 6. července 1415 před kostnickými hradbami upálen. Zbylý popel vhodili katovi pacholci do řeky Rýna. Po Husovi tak nezůstalo nic, co by mohli jeho přívrženci uctívat. O rok později byl koncilem odsouzen na hranici také Mistr Jeroným Pražský, druhá nejvýznamnější postava pražského reformního kruhu.Husovo upálení však mělo zcela opačný účinek, než koncil zamýšlel – místo toho, aby kacířské učení zaniklo, začalo se v českých zemích rychle šířit a Hus začal být uctíván jako mučedník. Symbolem hnutí se stal kalich, který měl symbolizovat jeden z požadavků hnutí – přijímání podobojí, jakožto výrazu rovnosti duchovních a laiků.[15] Brzy se však mezi kališníky začaly projevovat i rozdíly (sociální, názorové i zájmové), které nakonec vedly ke vzniku několika husitských proudů – od umírněného proudu až po zcela radikální.
Výbuch husitské revoluce
Reprodukce husitské pavézy, Národní muzeum v Praze
Po smrti Václava IV. se jediným právoplatným dědicem českého trůnu stal uherský a římský král Zikmund. Šlechta, ať katolická či husitská, s tím v podstatě souhlasila, ale v souladu s tehdejšími zvyklostmi byl vypracován seznam podmínek, za jakých měl Zikmund usednout na český trůn. Tyto podmínky se ukázaly být pro Zikmunda, pokud by chtěl v českých zemích vládnout jako silný a nezávislý panovník, nepřijatelné. Odjel tedy do Vratislavi, kde se začal připravovat na křížovou výpravu proti husitům.
Založení Tábora
Tábor – pomník Jana Žižky
První křížová výprava a bitva na Vítkově
Adolf Liebscher – Bitva na vrchu Vítkově
Boj husitů s křižáky, Jenský kodex
- přijímání z kalicha (pod obojí způsobou),
- svobodu kázání slova Božího,
- církev zbavenou majetku a světské moci,
- trestání smrtelných hříchů bez rozdílu postavení hříšníků.
Období od 1421 do Žižkovy smrti v roce 1424
Jan Žižka v čele husitského vojska, Jenský kodex
Na jaře 1423 vyvrcholily pravděpodobně spory nekompromisního Žižky s táborskými kněžími jeho odchodem do východních Čech, kde ze svých věrných a početných východočeských husitů (orebitů) vytvořil nový svaz. Brzy ovládl velká východočeská města Hradec Králové (na úkor svého spojence Diviše Bořka z Miletínka), Dvůr Králové, Jaroměř a Čáslav. Proti bojovně naladěnému Žižkovi byla na podzim 1423 vytvořena svatohavelská koalice, kde se poprvé spojili umírnění kališníci s katolickou šlechtou. Její vojsko ale bylo Žižkou poraženo v červnu 1424 v bitvě u Malešova a přestože ten uvažoval o ovládnutí Prahy, nakonec se zapojil do jednání o míru zakončených tzv. libeňskou smlouvou a o něco později zdickými úmluvami. 11. října 1424 Žižka během tažení na Zikmundem ovládanou Moravu zemřel.
Léta 1424–1427
Brzy po Žižkově smrti došlo k porušení zdických dohod a táborský svaz, Žižkovi sirotci teď vedení Janem Hvězdou, řečeným Bzdinkou, a pražský svaz proti sobě vystoupily v boji o sféry vlivu. Bzdinka dokázal spojit táborský a východočeský svaz, stal se nejvyšším táborským hejtmanem a v říjnu 1425 došlo k dohodě i s pražským svazem. V této době se vyprofiloval i poslední velký husitský svaz: žatecko-lounský, v jehož čele stál po celou dobu válek schopný Jakoubek z Vřesovic. Přestože mezi jednotlivými svazy i nadále vládlo napětí, vytáhla jejich spojená vojska na jaře 1426 proti Ústí nad Labem, v té době drženém saským markrabětem. Z Říše proti nim vyrazilo vojsko složené ze saských, durynských a míšeňských bojovníků. To bylo v bitvě 16. června 1426 krutě poraženo v bitvě Na Běhání a město vzápětí dobyto a vypleněno. V dubnu 1427 proběhl v Praze další převrat, tentokrát podnícený snahou litevského knížete Zikmunda Korybutoviče o upevnění kontaktů s katolickou šlechtou. Z Prahy byli vyhnáni či od moci odstaveni umírnění kněží a univerzitní mistři Křišťan z Prachatic, Prokop z Plzně, Petr z Mladoňovic, Jan Příbram a Jakoubek ze Stříbra, Korybutovič byl uvězněn na hradě Valdštejn a do čela pražského duchovenstva byl zvolen Jan Rokycana. Pražské souměstí se tak dlouhodobě přiklonilo ke spolupráci s radikálními husitskými svazy.Vrchol moci polních vojsk 1427–1431
Hugo Schüllinger – Čechové u moře Baltského
Stabilita v zemi byla dána i tím, že katolická šlechta již prakticky nedokázala vzdorovat husitským spojencům, jedinou výraznou katolickou enklávou kromě panství Oldřicha II. z Rožmberka zůstala Plzeň a její zázemí. Tato stabilizace umožnila změnit taktiku, místo bránění husitství na území Čech začali husité podnikat rejsy (spanilé jízdy) do Rakous, Říše, vedlejších zemí Koruny české a horních Uher, které jim také umožnily hospodářsky odlehčit neúrodami a válečnými útrapami zničené zemi.
V roce 1427 došlo k organizaci již třetí křížové výpravy, tentokrát ze strany braniborského markraběte Fridricha. Do čela se vedle Fridricha postavil trevírský arcibiskup Otto z Ziegenheimu. Křižáci přitáhli v srpnu 1427 až ke Stříbru, kde však vojsko těsně před střetem s husitským vojskem zpanikařilo a uprchlo, část i do Tachova, který byl následně vypleněn. Tento neúspěch se jen stal podnětem k organizaci čtvrté výpravy pod taktovkou papeže Martina V. a po jeho smrti Evžena IV. a kardinála Giuliana Cesariniho. Ta, pod vedením Fridricha Hohenzollernského, vtrhla do Čech v srpnu 1431. Početné vojsko oblehlo Domažlice a chystalo se je dobýt. Jakmile však křižáci zaslechli hřmot kol blížících se vozů husitského vojska a píseň Ktož jsú boží bojovníci, obrátili se dle legendy v panice na útěk.[17] O vojenském tažení proti českým husitům uvažovala v roce 1430 dokonce i Jana z Arku.[18]
V březnu 1431 došlo k prvním, zatím neúspěšným, domluvám v Chebu mezi Zikmundem Lucemburským a husitskou delegací na podmínkách husitské účasti na krátce předtím vyhlášeném církevním koncilu v Basileji. Zároveň ovšem pokračovaly na papežské straně přípravy na čtvrtou křížovou výpravu.
Rozpad husitského proudu a porážka radikálů u Lipan 1434
Vozová hradba husitů
V této době došlo k výraznějšímu rozkolu mezi umírněnými husity a radikálními bloky. Spolu s husitskou delegací vracející se z Basileje přijelo poselstvo koncilu. Zjistilo, že mezi husitskými Čechy nepanuje shoda a že největší překážkou v dosažení dohody je nejradikálnější složka husitských Čech – polní vojska bratrstev – jihočeského táborského a východočeského sirotčího. Obratný diplomat Jan Polomar pak na koncilu prosadil novou slibnou linii postupu proti Čechům. Ústupky koncilu v některých otázkách (např. povolení přijímání z kalicha) měly rozvrátit husitský blok a tak připravit půdu k likvidaci polních vojsk bratrstev. Polomarovu taktiku vystihuje jeho výrok, že s českým národem je třeba zacházet jako s koněm nebo mezkem, to jest dlouho mírně a pěkně, aby se mohla přehodit ohlávka, jež ho umožní přivázat ve stáji. V jednání s koncilem svou šanci vidělo i kališnické panstvo, které mohlo upevnit své mocenské pozice vůči radikálům. Ti naopak jednak z hlediska svých ideových, ale i čistě praktických pozic (profesionální vojáci si dokázali jen těžko představit život bez válečných konfliktů, pozice katolíků v zemi byla již několik let zoufalá) nebyli ochotni vyjít vstříc požadavkům koncilu.
Již v době, kdy poselstvo koncilu opouštělo Prahu a vracelo se do Basileje, oblehlo v létě 1433 táborské bratrstvo, později doplněné oddíly některých spojenců, pilíř katolíků v západních Čechách, město Plzeň. Prokop Holý tím chtěl pravděpodobně demonstrovat sílu polních vojsk a vystrašit zahraniční protivníky tak, aby byli ochotni k zásadním ústupkům. Zemi po řadě neúrodných let, v důsledku válečných útrap a hospodářské blokády sužoval hlad a nemoci. Tehdejší hospodářství ani v době úrody a míru nebylo schopné trvale vydržovat několik tisíc profesionálních vojáků polních vojsk. Táborské vojsko před Plzní tak trpělo hlady. Husitská zásobovací výprava do Bavorska byla nedaleko hranic u Hiltersriedu znenadání napadena a až na několik desítek mužů zničena. V ležení před Plzní vypukly nepokoje. Bojovníci obviňovali z neúspěchu hejtmany, fyzicky byl napaden i Prokop Holý, který poté opustil vojsko a uchýlil se do Prahy. Na skleslé náladě nic nezměnil ani příchod druhého polního vojska – sirotků, kteří se vrátili na podzim 1433 ze své výpravy k Baltu. Od bratrstev se odvracel i selský lid, sužovaný polními vojsky, která po venkově sháněla potraviny a píci.
Josef Mathauser - Bitva u Lipan roku 1434
Rozkol vyvrcholil během jara 1434, kdy došlo k rozdělení husitů do dvou bloků. Neúspěšné obléhání Plzně, které pokračovalo i na jaře 1434, těžce pošramotilo pověst polních vojsk. Husitská pravice a střed, pod vedením nedávno zvoleného zemského správce Aleše Vřešťovského, se koaličně spojila s katolíky a vytvořila tzv. panskou jednotu, k níž se připojilo i Staré Město pražské. Podplacený husitský hejtman Přibík z Klenové zrádně zásobil obleženou Plzeň a naděje na její dobytí byla v nedohlednu.
Mezitím se na přelomu dubna a května shromažďovalo u Kačiny ve východních Čechách vojsko panské jednoty. 5. května 1434 mu otevřelo své brány Staré Město pražské a následujícího dne bylo přepadeno a dobyto také Nové Město, z něhož uprchl i Prokop Holý. Vrátil se opět k polním vojskům a ujal se organizování odvetných akcí. 9. května bratrská polní vojska zrušila obléhání a odtáhla od Plzně. Rozdělila se a směřovala do oblastí, které ovládala, aby doplnila prořídlé řady svých bojovníků. S protivníkem se opět spojená polní vojska setkala dne 30. 5. 1434, kdy však byla poražena v bitvě u Lipan. Touto porážkou byla radikální polní vojska vyloučena z politického rozhodování o osudech země, což otevřelo cestu k dohodě s basilejským koncilem a se Zikmundem Lucemburským; kompaktáta ve své umírněné podobě byla slavnostně přijata a vyhlášena 5. července 1436 v Jihlavě (Basilejská kompaktáta) za účasti římského císaře a koncilního legáta.
Důsledky husitských válek
Zřícenina kostela kláštera minoritů na Karlově v Benešově vypáleného husity
Zároveň se přesto, že se podařilo udržet integritu zemí Koruny české, oslabily vztahy mezi jednotlivými zeměmi, animozita se projevovala především ve vztazích s katolickými Horní a Dolní Lužicí a Slezskem.
Došlo k výraznému úbytku obyvatelstva na kterém se podílely jak husitské války a s nimi spojené hladomory, tak epidemie moru, který byl do Evropy zavlečen ve 14. století a od té doby se v pravidelných intervalech neustále vracel.[19] Odhaduje se, že v průběhu 15. století zaniklo několik stovek vesnic.[20] Počet obyvatel českých zemí, který se kolem roku 1400 odhaduje na 2,80–3,37 milionů, do roku 1526 podle některých odhadů klesl na 1,50–1,85 milionů.[21]
Obě válčící strany se dopouštěly masakrů zajatých vojáků i civilního obyvatelstva v dobytých městech, zejména pokud se obléhané město odmítalo vzdát. Jako příklady lze uvést masakr katolických obyvatel Chomutova roku 1421,[22] vhazování zajatých husitů a jejich sympatizantů do šachet v kutnohorských dolech,[23] masakr obránců a obyvatel Německého Brodu v lednu 1422,[24] nebo upálení 700 zajatců po bitvě u Lipan ve stodolách v blízkém okolí roku 1434.[25]
Duchovní kultura a všeobecná vzdělanost procházely velkou krizí, velká část venkovských a městských škol zanikla, vážně poklesl i význam pražské univerzity, a to odchodem nečeské části univerzitní obce a zavřením několika fakult. Úlohu Karlovy univerzity jako regionálního centra vzdělání tak převzala např. univerzita v Lipsku či ve Vídni.
Příchod husitské revoluce znamenal konec stavebního rozmachu i rozvoje gotického umění v Čechách. V neklidných dobách klesl zájem o budování nových staveb i tvorbu uměleckých děl. Chyběly také finanční prostředky. Po smrti Václava IV. se rozpadl panovnický dvůr, a tak zmizel jeden z hlavních zákazníků stavebníků a umělců. Mnozí poté opustili české země. Stavební činnost upadala, často ustaly i práce na rozestavěných objektech. To se stalo také s katedrálou sv. Víta na Pražském hradě. Jen někteří stavitelé se uplatnili při budování a zdokonalování opevnění hradů a měst. Někteří odborníci také zastávají názor, že husitské války v tomto směru ve svém důsledku znamenaly izolaci Čech a oddálení příchodu renesanční kultury z (katolické) ciziny.
Výjev z bitvy u Schönbergu
V letech 1421–1424 bylo v Čechách a na Moravě zničeno 14 benediktinských klášterů a 18 proboštství, přičemž bylo usmrceno přibližně 674 řeholníků a řeholnic. Dále husitská vojska zničila 16 premonstrátských klášterů, ve kterých zemřelo snad 575 řeholníků a řeholnic. Cisterciáckých klášterů a proboštství bylo zničeno 33, pobito bylo 3884 řeholníků a řeholnic. Augustiniáni přišli o 40 klášterů a 450 členů řehole. Zpustošeno bylo i 44 klášterů minoritských, 37 dominikánských a 3 další kláštery jiných řádů, celkově v nich bylo pobito 550 řeholníků a řeholnic. Plenění klášterů pokračovalo i ve 2. pol. 20. let 15. století.
V protikladu k tomu stojí velké bohatství husitského myšlenkového odkazu, kterým byla obohacena tehdejší reformní část Evropy.[26]
Husitské válečnictví přineslo do tehdejšího vojenství mnoho změn a čeští žoldnéři, kteří používali husitskou bojovou taktiku a výzbroj, patřili k vyhledávaným válečníkům po celé 15. století. Příkladem je Jan Jiskra z Brandýsa, který v čele bratříků válčil v Uhrách i proti Turkům na Balkáně. Bitva u Schönbergu roku 1504, během níž Maxmilián Habsburský v čele svých rytířů a lancknechtů zaútočil na české žoldnéře vracející se do Čech, byla poslední bitvou ve které čeští bojovníci použili husitskou vojenskou taktiku včetně tzv. vozových hradeb. V bitvě zahynulo na 1600 českých válečníků. Maxmilián ocenil jejich statečnost v boji a 700 přeživších zajatců ihned po bitvě propustil aniž by požadoval výkupné.[27]
Pozdější interpretace významu husitství
Dnes všeobecně nejznámější korouhev – červený kalich na černém poli –, zřejmě pochází až z 19. století a ve středověku se vůbec nepoužívala. Jedná se o symbol soudobé Církve československé husitské.
Přijímání pod obojí
Mikoláš Aleš – Husitský tábor
Po prosazení marxismu-leninismu do československé historiografie byl tzv. husitský odkaz znovu a nově zpolitizován a ideologicky zcela zdeformován do podoby sociálního hnutí a sociální revoluce utlačovaných, tedy prostého lidu, proti utlačovatelům, tedy panovníkovi, šlechtě a katolické církvi. Tento fakt hluboce a negativně změnil obecné povědomí o husitské revoluci.[zdroj?] Na poli historického bádání se přitom až po roce 1989 podařilo znovuotevřít prostor pro svobodnou diskusi na toto téma.
Legenda o obléhání Naumburgu
Legenda vypráví o husitech obléhajících město Naumburg roku 1432. Němci prý tehdy vzkázali, že nepřistupují na vzájemnou smlouvu o šetření zajatců. Proto se Prokop Holý rozhodl, že pokud se obležené město nepoddá, bude do základů vypáleno a jeho obyvatelé pobiti. Měšťané se odmítli podrobit, ale přesto dali na radu městského zámečníka a do husitského ležení vyslali prosit o milost své děti. Husitům se dětí zželelo, pohostili je a dokonce jim na cestu natrhali třešně. Od té doby se zde slaví Kirschenfest.[28]Nejdůležitější data
Kutnohorští měšťané vrhají husity do šachet
Husitský masakr
Věnceslav Černý – Husité obléhají Karlštýn
- 1391 založení Betlémské kaple v Praze
- 1392 Pravidla Starého a Nového zákona Matěje z Janova
- 1402 Jan Hus kazatelem v Betlémské kapli
- 1403 odsouzení 45 článků v Betlémské kapli
- 1408 pražský arcibiskup se distancuje od reformního kruhu
- 1409 Dekret kutnohorský – vydaný Václavem IV.
- 1412 odpustkové bouře v Praze; poprava tří mladíků; Husův odchod na venkov
- 1413 Husův spis O církvi
- 1414 počátek přijímání podobojí
- 1415 Husova smrt; protesty české šlechty
- 1416 upálení Jeronýma Pražského
- 1417 radikalizace
- 1419 poutě na hory; v červenci převrat v Praze (defenestrace konšelů), v srpnu smrt krále Václava IV..
- 1420 založení Tábora; Čtyři artikuly pražské; porážka první křížové výpravy; smrt Mikuláše z Husi
- 1421 vyhlazení táborských pikartů a adamitů Žižkou; čáslavský sněm zvolil prozatímní vládu; porážka druhé křížové výpravy u Žatce
- 1422–1427 litevský princ Zikmund Korybutovič z rodu Jagellonců správcem Čech
- 1422 poprava Jana Želivského
- 1423 „Menší Tábor“ Jana Žižky; vznik panské jednoty
- 1424 porážka panské jednoty u Malešova; smrt Jana Žižky
- 1426 Prokop Holý v čele husitských vojsk; porážka Říšského vojska u Ústí nad Labem
- 1427 zmatený útěk třetí křížové výpravy od Tachova; vrcholné období spanilých jízd
- 1429 schůzka se Zikmundem Lucemburským v Bratislavě
- 1431 porážka čtvrté křížové výpravy u Domažlic
- 1433 veřejné slyšení husitů v Basileji; výprava sirotků na pobřeží Baltu;
- 1434 30. května bitva u Lipan; smrt Prokopa Holého; zánik polních vojsk
- 1436 přijetí Zikmunda Lucemburského za českého krále; odboj Jana Roháče z Dubé
Odkazy
Reference
-
ŠMAHEL, František. Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje. 1. vyd. Praha: NLN, 2001. ISBN 80-7106-468-8. [dále jen Šmahel (2001)]. Str. 55.
-
Dějiny obyvatelstva českých zemí. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1998. ISBN 80-204-0720-0. Str. 60–63.
-
Historiografie si není zcela jista, zda tento chorál byl tehdy již zpíván; viz granosalis.cz
-
"Urbanismus venkovských sídel v českých zemích". Kulturně historické dědictví kolem nás
-
"Obyvatelstvo České republiky v dlouhodobé perspektivě (1. díl)". Geografické rozhledy 1/07–08
-
"Husitské války" Chomutov - oficiální web města.
-
"Ecce Homo - Dobytí Německého Brodu". Český rozhlas. 10. ledna 2012.
-
"Ecce Homo - bitva u Lipan". Český rozhlas. 30. května 2004.
-
"Ecce Homo - závěrečná bitva o landshutské dědictví". Český rozhlas. 12. září 2004.
-
ČORNEJ,
Petr. Žižkova dvojí tvář. Živá
historie.
2014, čís. 1–2, s. 8–11.
Literatura
- BARTOŠ, František Michálek. České dějiny II./6. Čechy v době Husově (1378-1415). Praha : Jan Laichter, 1947. 515 s.
- BARTOŠ, František Michálek. České dějiny II./7. Husitská revoluce. 1. Doba Žižkova 1415-1426. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. 236 s.
- BARTOŠ, František Michálek. České dějiny II./8. Husitská revoluce. 2. Vláda bratrstev a její pád 1426-1437. Praha : Academia, 1966. 263 s.
- BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund : Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha : Mladá fronta, 1996. 405 s. ISBN 80-204-0543-7.
- BEZOLD, Friedrich von. K dějinám husitství : Kulturně-historická studie. Překlad A. Chytil. Praha : Josef Pelcl, 1914. 122 s. Dostupné online. S úvodní statí Jos. Pekaře.
- BYSTRICKÝ, Vladimír; WASKA, Karel. O vyhnání křižáků z Čech roku 1427. Husitské vítězství u Stříbra a Tachova. Plzeň : Západočeské nakladatelství, 1982. 57 s.
- CIRONIS, Petros. Život a dílo Mistra Jana z Rokycan. Rokycany : Státní okresní archiv Rokycany, 1997. 97 s.
- ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378-1437 : Lucemburkové na českém trůně II. Praha : Libri, 2000. 438 s. ISBN 80-85983-98-2.
- ČORNEJ, Petr. Lipanská křižovatka : příčiny, průběh a historický význam jedné bitvy. Praha : Panorama, 1992. 277 s. ISBN 80-7038-183-3.
- ČORNEJ, Petr. Lipanské ozvěny. Jinočany : H & H, 1995. 203 s. ISBN 80-85787-80-6.
- ČORNEJ, Petr. 30. 7. 1419 - První pražská defenestrace : krvavá neděle uprostřed léta. Praha : Havran, 2010. 200 s. ISBN 978-80-87341-00-1.
- ČORNEJ, Petr. Světla a stíny husitství. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 482 s. ISBN 978-80-7422-084-5.
- ČORNEJ, Petr. Tajemství českých kronik : cesty ke kořenům husitské tradice. 2. vyd. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2003. 456 s. ISBN 80-7185-590-1.
- ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. Praha : Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1.
- DOLEJŠÍ, Josef; KŘÍŽEK, Leonid. Husité : vrchol válečného umění v Čechách 1419-1434. Praha : Elka Press, 2009. 361 s. ISBN 978-80-87057-08-7.
- FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy 1310-1419. Praha : Svoboda, 1978. 421 s.
- HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 3, The fourteenth and fifteenth centuries. Madison : University of Wisconsin Press, 1975. 813 s. Dostupné online. ISBN 0-299-06670-3. (anglicky)
- HOENSCH, Jörg Konrad. Lucemburkové : pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308-1437. Praha : Argo, 2003. 304 s. ISBN 80-7203-518-5.
- KALIVODA, Robert. Husitská ideologie. Praha : Nakladtelství Československé akademie věd, 1961. 560 s.
- KALIVODA, Robert. Husitské myšlení. Praha : Filosofia, 1997. 367 s. ISBN 80-7007-098-6.
- KAVKA, František. Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce. Praha : Mladá fronta, 1998. 290 s. ISBN 80-204-0680-8.
- KEJŘ, Jiří. Husité. Praha : Panorama, 1984. 265 s.
- KEJŘ, Jiří. Husův proces. Praha : Vyšehrad, 2000. 235 s. ISBN 80-7021-387-6.
- KONRAD, Kurt. Dějiny husitské revoluce. Praha : Nakladatelství politické literatury, 1964. 326 s.
- KOTYK, Jiří. Spor o revizi Husova procesu. Praha : Vyšehrad, 2001. 159 s. ISBN 80-7021-488-0.
- MEZNÍK, Jaroslav. Lucemburská Morava 1310-1423. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 562 s. ISBN 80-7106-363-0.
- NOVOTNÝ, Robert; ŠÁMAL, Petr, a kol. Zrození mýtu : dva životy husitské epochy. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2011. 504 s. ISBN 978-80-7432-099-6.
- PEKAŘ, Josef. Žižka a jeho doba. Praha : Odeon, 1992. 1191 s. ISBN 80-207-0385-3.
- SOUKUP, Pavel; SVÁTEK, Jaroslav, a kol. Křížové výpravy v pozdním středověku. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 248 s. ISBN 978-80-7422-055-5.
- ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 1. Doba vymknutá z kloubů. Praha : Karolinum, 1995. 498 s. ISBN 80-7184-073-4.
- ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 2. Kořeny české reformace. Praha : Karolinum, 1996. 364 s. ISBN 80-7184-074-2.
- ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha : Karolinum, 1996. 420 s. ISBN 80-7184-075-0.
- ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 4. Epilog bouřlivého věku. Praha : Karolinum, 1996. 550 s. ISBN 80-7184-076-9.
- ŠMAHEL, František. Husitské Čechy : struktury, procesy, ideje. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 758 s. ISBN 80-7106-468-8.
- ŠMAHEL, František. Idea národa v husitských Čechách. České Budějovice : Růže, 1971. 229 s.
- URBÁNEK, Rudolf. Lipany a konec polních vojsk. Praha : Melantrich, 1934. 262 s.
Související články
- Husitská trilogie
- Jan Hus
- Martin, Jan a Stašek (bouře proti odpustkům v r. 1412)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Husitství ve Wikimedia Commons- Galerie Husitství ve Wikimedia Commons
Dílo O době husitské ve Wikizdrojích
Téma Husitství ve Wikicitátech- Husité – Ktož jsú boží bojovníci
