Encyklopedie České republiky: Slezsko

Slezsko

Slezsko (slezsky Ślůnsk, Ślůnzek, Ślůnsko, Ślesko apod., slezskoněmecky Schläsing, polsky Śląsk, německy Schlesien, Latinsky Silesia) je historické území, rozkládající se v současnosti převážně v Polsku, zčásti v České republice a z malé části (územní výběžek a tři exklávy) v Německu.^[1]. Tradičně jsou v jeho rámci rozlišovány dva velké regiony, Dolní Slezsko a Horní Slezsko, s odlišnou historií a charakteristikami. Území Slezska patřilo ve své historii k mnoha státům - Polsku, Koruně české, Uhersku, Prusku, Německu, Rakouskému císařství, Rakousku-Uhersku. V letech 1335-1742 Slezsko bylo součástí Koruny české; od uvedeného roku je pak rozděleno na několik částí s proměnlivým rozsahem a právním postavením, patřících k různým státům (Rakouské Slezsko, České Slezsko, Pruské Slezsko, Polské Slezsko).

Obsah

1 Etymologie
2 Geografie
3 Dějiny Slezska
4 Slezská problematika
5 Kultura
- 5.1 Jazyk
- 5.2 Literatura
- 5.3 Kroj
6 Osobnosti
7 Slezská města
8 Odkazy
- 8.1 Reference
- 8.2 Literatura
- 8.3 Související články
- 8.4 Externí odkazy

Etymologie

Existuje několik teorií týkajících se vzniku slova Slezsko. Převážně němečtí badatelé odvozovali pojmenování Slezska od germánského kmene Silingů (latinsky Silingae), jehož příslušníci na slezském území dočasně sídlili. Dle dalších teorií je možné odvodit název tohoto území od hory Ślęży či od řeky Slenzy (polsky Ślęza, německy Lohe).^[2] Označení Slezska však může mít původ i ve slovanských výrazech ślęg, ślęgać či śleganina označujících nepohodu, vlhkost a deštivé počasí. Někteří badatelé hledají původ tohoto slova až v starším indoevropském základě. Poslední studie se však přiklánějí k tomu, že nejpravděpodobněji byl název Slezska odvozen od řeky Slenzy.^[3]

Geografie

Povrch Slezska je převážně nížinatý. V polské části Slezska se rozkládá rozsáhlá Slezská nížina, jíž protéká nejdůležitější slezská řeka Odra. Nejvyšší horou Slezska je Sněžka (1603 m n. m.). Na jižní hranici Slezska se zvedají pohoří Sudety (Lužické hory, Krkonoše, Rychlebské hory, Hrubý Jeseník), Moravskoslezské Beskydy a Slezské Beskydy. Pokud ke Slezsku připočteme i Kladsko, leží na jižní hranici Slezska také Orlické hory a Králický Sněžník. Východní hranici tvoří horní tok Visly, poté pokračuje severozápadním směrem podél řek Liswarta a Przemsze, dolinou řeky Barycze a následně jihovýchodním směrem k soutoku Odry a Lužické Nisy, po níž putuje zpět k Lužickým horám.^[4]
Slezsko sousedí s několika historickými zeměmi; od jihu po směru hodinových ručiček to jsou Morava, Čechy, Horní a Dolní Lužice, Braniborsko, Velkopolsko, Malopolsko a Horní Uhry.

Dějiny Slezska

Mapa Pruského Slezska („Provincie Slezsko“) v roce 1890

V šestém století bylo Slezsko osídleno slovanskými kmeny Slezanů, Opolanů a dalších. Původně se název Slezsko vztahoval pouze na dnešní Dolní Slezsko; dnešní Horní Slezsko bylo kdysi nazýváno Opolsko. Území Slezska bylo od roku 990 součástí polského státu. Od roku 1138, kdy začalo období decentralizace polského státu, bylo Slezsko jedním z údělných knížectví na čele s členem polské vládnoucí Piastovské dynastie, který podléhal hlavnímu polskému knížeti sídlícímu v Krakově. V roce 1177 bylo Slezsko rozděleno na tři části, z nichž západní (Velké Hlohovsko) a střední (Velké Vratislavsko) byly spojeny v první polovině 13. století Jindřichem I. Ke třetímu, východnímu údělu připojil Měšek I. Slezský část jižního Polska, které nebylo původně součástí Slezska (pozdější Bytomsko, Osvětimsko, Zátorsko a další), a tak vzniklo tzv. Velké Opolsko - pozdější Horní Slezsko (Górny Śląsk), které mělo centrum v Ratiboři, později v Opolí. Smlouvou z roku 1202 se piastovští panovníci v obou částech Slezska vzdali vzájemně dědických práv, čímž se potvrdilo rozdělení území na Horní a Dolní Slezsko. Tyto názvy však byly užívány až od 15. století a záhy měly ryze geografický charakter, protože proces dalšího dělení obou částí Slezska rychle pokračoval.
Už po drtivé porážce v bitvě u Lehnice s Mongoly roku 1241 došlo k osamostatnění tzv. Středního Slezska od Lehnicka a koncem 13. století se osamostatnilo i Hlohovsko, Zaháňsko, Javorsko a později Volovsko. Od Vratislavska (spojeného už s Niskem) se pak oddělilo Svídnicko, Olešnicko, Minsterbersko, Břežsko a řada menších území.

Země Koruny české před rokem 1742

Dělení ovšem zasáhlo i Horní Slezsko, kde se od (Velkého) Opolska oddělilo po roce 1281 Těšínsko, Ratibořsko, Bytomsko, Kozelsko. Současně za slezská knížectví začaly být považovány od 15. století i Opavsko a Krnovsko (definitivně stvrzeno až roku 1659), které dříve příslušely k Moravě.
Již Václav II. uvedl řadu slezských knížectví do lenního vztahu k Českému království, tento proces dovršil v letech 1327-1335 Jan Lucemburský. Českou svrchovanost nad Slezskem opakovaně uznal i polský král Kazimír III. Veliký (1333-1370); nejprve roku 1333 Vyšehradskou a pak roku 1335 Trenčínskou smlouvou (na schůzce s Janem Lucemburským a tehdy ještě markrabětem Karlem výměnou za to, že se český král zřekl nároků na polskou korunu) a znovu roku 1348 mírem v Namyslově s Karlem IV., který zároveň sňatkem s Annou Svídnickou získal dědickým nárokem poslední dosud nezávislá slezská knížectví (Javorsko, Svídnicko). Svídnicko pak vedle Vratislavska a Hlohovska patřilo k oporám moci českého krále.
I ve 14. a 15. století pokračoval proces drobení slezského území: osamostatnilo se například Stínavsko (Stěnavsko, něm. Steinau), území na sever od Kladska, které se načas oddělilo od Minsterberska (za knížete Václava, 1474), Namyslov, Nemodlínsko (Falkenberg) a další úděly a panství, takže počet vévodství a knížectví přesahoval i dvě desítky. Vymíráním jednotlivých piastovských větví (1335 vratislavské, 1368 svídnické, 1492 olešnické, 1504 hlohovské, 1532 opolské, 1625 těšínské a 1675 břežsko-lehnické, která byla vůbec poslední z celého rodu Piastovců) připadala území přímo České koruně. V 15. století zároveň Polsko získalo zpět koupí Osvětimsko, Zátorsko a Seversko, která se pak přestala počítat mezi slezská území (v té době se také ustálilo rozdělení na Horní a Dolní Slezsko).

Německá národnost v polské části Horního Slezska

Za husitských válek dochází ke značnému oslabení vztahu Slezska k Českému království. Tehdy zůstali obyvatelé Slezska nejen věrni katolicismu, ale vesměs patřili k rozhodným odpůrcům husitů. V té době, díky přílivu německých kolonistů od 11. století, bylo už území především ve městech do značné míry germanizováno, na východě však stále převažovali Poláci. Husité sice řadu měst a některá knížectví dobyli, ale vzhledem k nepevné vládě v samotných Čechách se pouta mezi oběma zeměmi uvolnila. Jiří z Poděbrad na jedné straně pro sebe a své potomky zakoupil Kladsko a Minstrberské knížectví, na druhou stranu však v boji s uherským králem Matyášem Korvínem ztratil nejen Slezsko, ale i ostatní vedlejší země Koruny české. Matyáš Korvín zde provedl určitou centralizaci slezské správy, v níž krále zastupoval vrchní hejtman; centrální orgány měly sídlo ve Vratislavi. Od 15. století začali o Slezsko projevovat zájem braniborští Hohenzollerni, kteří roku 1482 získali Krosensko, poté i některá další území, jako například Krnovsko a Bohumínsko.
K České koruně se Slezsko vrátilo až roku 1490 s nástupem Vladislava Jagellonského na uherský trůn, de iure však až s nástupem Ferdinanda I. na český trůn. Brzy poté však území zasáhla silná reformace, v jejímž důsledku se Slezsko na počátku třicetileté války významně podílelo na stavovském protihabsburském odboji, po Vestfálském míru z roku 1648 tu pak na rozdíl od Čech a Moravy dokonce byla povolena náboženská tolerance.

Slezská národnost v polské části Horního Slezska

Ani ta však nezabránila tomu, aby značná část obyvatel z náboženských důvodů inklinovala k protestantskému Prusku. Slezsko se svým rozvinutým tkalcovstvím zároveň patřilo k nejvyspělejším a nejbohatším zemím Habsburské monarchie, což bylo jedním z důvodů proč se stalo cílem pruské expanze, která začala roku 1740 vpádem do Slezska bez vyhlášení války.
V letech 1740–1742, 1744–1745 a 1756–1763 proběhly celkem tři války o rakouské dědictví mezi Habsburskou monarchií a Pruskem. Prusko, které neuznalo pragmatickou sankci, si po nástupu Marie Terezie vzalo za záminku dědické nároky na některé slezské úděly, držené braniborskými Hohenzollerny. Roku 1742 na základě Vratislavského míru získalo Prusko většinu slezského území včetně Kladska, které dosud patřilo k Čechám, což bylo roku 1763 potvrzeno i mírem Hubertusburským. Pouze menší část Slezska (o rozloze asi 4 459 km² a zhruba s 1 mil. obyvatel), označovaná jako Rakouské, či později České Slezsko, zůstala s titulem země součástí České koruny. Hlavním zemským městem se stala Opava, tehdy něm. Troppau. Tím byla až do roku 1928, kdy byla v důsledku snahy omezit německý vliv zbavena titulu statutárního města a země Slezská byla spojena s Moravskou v zemi Moravskoslezskou. Na získaném území Prusko vytvořilo novou provincii Slezsko.

Slezská problematika

Podrobnější informace naleznete v článku Československo-polský spor o Těšínsko.

Pomník v polských Žibřidovicích, připomínající polské oběti sedmidenní války v roce 1919

V období před 2. světovou válkou i během ní byla velká většina obyvatel Slezska německé národnosti. V Dolním Slezsku, jakožto západní části Slezska, už Slezané de facto vymřeli koncem 19. století, respektive vymřela slezština slovanského charakteru, která ještě v XVII století sahala až k Vratislavi. V Horním Slezsku byla situace jiná - převažovali tam Poláci. V západní části tohoto území byla většina obyvatel německá, ale ve východní části území tzv. „Ostoberschlesien“ převažovali Poláci. V západní části Rakouského Slezska žili v okolí Jesenicka, Opavska atd. převážně Němci, ale v jihovýchodní části Opavska převládali Češi. Ve východní části Rakouského Slezska, na Těšínsku, převažovali Poláci a Češi, ale žili tam také Němci.
Na Těšínsku se v průběhu minulého století vytvořila vedle národnostně uvědomělých Čechů, Poláků a Němců, početná skupina místního obyvatelstva, která se nehlásila k žádné z výše uvedených jazykových skupin tzv. Šlonzáci. Na Hlučínsku, které bylo do roku 1920 součástí Německa, žilo českojazyčné obyvatelstvo tzv. Moravci nebo Prajzáci, které se hlásilo k neměcké národnosti.^[5]

Hornoslezský chlapec oceněn německým Železným křížem za II. světové války

Obyvatelstvo Slezska v roce 1900^[6]
Kategorie	Pruské Slezsko		Rakouské Slezsko		Celkem
Kategorie	počet	procentuálně	počet	procentuálně	počet	procentuálně
Celkem	4.942.611	100 %	680.422	100,0%	5.623.033	100,0%
Němci	3.741.300	75,7%	304.149	44,7%	4.045.449	71,9%
Poláci	1.100.831	22,3%	225.900	33,2%	1.326.731	23,6%
Češi	100.480	2,0%	150.373	22,1%	250.853	4,5%

Pozn.: Musíme si však uvědomit, že i Slezané mluvící „slovanskými dialekty“ spadali v době nacionalismu pod tzv. Deutsche Volksliste. Během války muselo narukovat do Wehrmachtu mnoho Šlonzáků i obyvatel Hlučínska, kteří se přihlásili k německé národnosti.^[7]
V období před zvyšujícím se nacionalismem nebyl žádný velký problém v soužití mezi těmito třemi národnostmi ve Slezsku, ať už mezi Čechy a Němci^[8] nebo Němci a Poláky. Příchod druhé světové války však neslo pro polské obyvatelstvo Slezska velké problémy, at už byli vysidlování do Polska, nebo byli jinak terorizováni. Obyvatelstvo Slezska české národnosti mělo menší problémy, to však neznamenalo blahobyt. Velká většina „Slezanů“ však byla Němci a to je hlavní důvod slezské problematiky. Jako Němci museli nastoupit do wehrmachtu a bojovat ve válce na straně Hitlera. Po porážce bylo Německo v ruinách a roku 1945 byla v Postupimské dohodě dohodnuta změna hranic Německa. Stejně jako Východní Prusko, východní část Pomořanska bylo i Slezsko odebráno Německu a přičleněno do Polska, až na výjimku Východního Pruska, které připadlo Sovětskému svazu. Většina obyvatel německé národnosti musela opustit toto území a odejít do Německa, čímž započal zánik „Slezanů“ respektive „původního lidu ze Slezska“. Do Dolního Slezska, které bylo de facto vylidněné od německého obyvatelstva, se sem přistěhovali lidé z východní části Polska.
V Horním Slezsku (polské části) smělo mnoho Němců zůstat, podmínkou bylo alespoň částečně umět slovanskou verzi slezského jazyka (Němci ze Slezska používali tzv. slezskou němčinu), polský jazyk nebo mít polské příjmení. Za komunistického režimu byla tvrdě potlačována německá či slezská národnost. V době komunistického Polska se z Horního Slezska vystěhovalo až na 2 miliony lidí do Západního Německa.
Po pádu režimu v roce 1989 se Němci v Horním Slezsku (polské části) začali vracet zpět k německé národnosti i k německému občanství, k německým tradicím i řeči, nicméně i tak žije v Horním Slezsku mnoho Slezanů a v poměru k ostatním polským krajům menší procento Poláků. V dnešní době Horní Slezsko, respektive Němci a Slezané, usiluje o autonomii vůči Polsku či úplné osamostatnění a uznání Slezanů jako samostatného národa.^[zdroj?]

Kultura

Jazyk

Podrobnější informace naleznete v článcích Slezština (lechický jazyk), Slezská němčina a Dvojjazyčnost Horního Slezska.

Slovanské kmeny usadivší se na Slezsku měly svůj specifický jazyk - slezštinu. Slezština se řadí do západoslovanských jazyků, ve spojení s polštinou, češtinou, slovenštinou, nebo lužickou srbštinou. Náleží tedy mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. Slezština se používá dodnes, dle polského sčítání lidu v roce 2002 se 60 000 lidí hlásilo ke slezštině jako rodnému jazyku.^[9] Za jazyk ji pokládá Knihovna Kongresu Spojených států, která slezštině přiřadila mezinárodní kód „szl“.
Od začátku 13. století se na území Slezska začali usazovat také Němci. Ti si zde postupem doby vytvořili svůj dialekt němčiny, tzv. slezskou němečinu (Schläsisch, Schläsch). V tomto dialektu se často mění "en" na "a", např. Kirschen - Kerscha, essen – assa, a podobně.

Literatura

Hornoslezští autoři píší své díla v němčině, polštině i češtině. Hornoslezská literatura je zaměřena na jejich historii a to zejména na první polovinu dvacátého století. Důraz je kladen především na problémy deportace nebo popolštování obyvatelstva po druhé světové válce. Jeden ze známých autorů, jenž tvořil literaturu na toto téma, byl Horst Bieniek.
V době komunismu bylo potlačováno psaní o německé nebo české historii v regionu (v polské části Slezska), zejména týkající se meziválečného období a druhé světové války. Z toho důvodu emigrovalo mnoho spisovatelů (hlavně) do Německa.
Období po roce 1989 bylo označováno jako odkrývání slezské totožnosti. V této době spisovatelé psali o Slezsku, její historii, tradicích a podobně.
Psané poezie ve slezštině moc není, zato však mnoho slezských básníků píše básně v polštině. Jednou z takových autorek je například Marta Fox.

Kroj

Kroje se ve Slezsku nosily do poloviny 19. století, v některých oblastech (např. dnešní Bojków) tradice kroje vydržela částečně až do 20. století, dnes je kroj považován za staromódní.
Kroj lidé rozlišovali na všední, nedělní a slavnostní. Slavnostní kroj se skládal s pěti bílých, silně naškrobených spodnic, svrchní sukně, rukávců a kordulky. Na nohách se většinou nosily vysoké šněrovací boty.
Dnes jsou kostýmy nošeny folklorními skupinami nebo vystaveny v muzeích, galeriích či domácích skříních. Někdy jsou kostýmy nošeny na lidových slavnostech, ale v běžném životě se kostýmy již vůbec nenosí.

Osobnosti

Miroslav Klose

Ze Slezska pochází mnoho šlechticů, světců protestantské i katolické víry, ministrů a jiných vysokých činitelů, ale také vynikajících vědců, malířů, básníků a spisovatelů.
Hanna Reitsch (1912 v Jelení Hoře - 1979 ve Frankfurtě nad Mohanem) byla významná a úspěšná německá pilotka 20. století. Hanna Reitsch zdolala přes 40 rekordů ve všech třídách a druhů letadel.
Slezští spisovatelé byli např. Walenty Roździeński (1570–1641) a Gerhart Hauptmann (1862–1946). Známým básníkem byl Andreas Gryphius, narozen roku 1616 v tehdejším Glogau (Głogów). Jeho hlavní okruh práce bylo téma na třicetiletou válku s jejími důsledky na Slezsko^[10]. Dalším významným básníkem je Martin Opitz, jenž byl významný německy píšící básník a vydavatel období baroka a zakladatel tzv. slezské básnické školy. Dále byl významným spisovatel Jakob Böhme (1575 - 1624), též nazývaný Jakob Boehme, byl německý křesťanský mystik. Nejznámější slezský básník německé romantiky je Joseph von Eichendorff (1788-1857). Mezi známé spisovatele se ještě řadí Óndra Łysohorský (1905–1989) – kromě poezie co napsal také zkodifikoval lašský dialekt spadající pod slezštinu.
Mezi slezské malíře se často uvádí Adolph von Menzel.
Ke slezským vědcům patří například fyzička oceněna Nobelovou cenou Maria Göppert-Mayer nebo doktor a bakteriolog Paul Ehrlich. Celkem mají Slezané 13 Nobelových osobností, většina z nich je německé národnosti.
Také Dietrich Bonhoeffer, Wolfgang Thierse, Klaus Töpfer, Manfred Kanther, Erich Mende, Katja Ebstein, Adam Taubitz, Joachim kardinál Meisner nebo Dieter Hildebrandt jsou Slezané.
Hráči v německé fotbalové reprezentaci jako Lukas Podolski narozen v Glivicích nebo Miroslav Klose narozen v Opolí také pocházejí ze Slezska.

Slezská města

Následující tabulka ukazuje slezská města s populací větší než 100 000 obyvatel. (2006)

Vratislav

Ostrava

Bílsko-Bělá

	Oficiální jméno	Populace	Rozloha
1	Vratislav	635 932	293 km²
2	Katovice	317 220	165 km²
3	Ostrava *	311 268	214 km²
4	Hlivice	199 451	134 km²
5	Bytom	187 943	69 km²
6	Zabrze	191 247	80 km²
7	Bílsko-Bělá *	176 864	125 km²
8	Slezská Ruda	146 658	78 km²
9	Rybnik	141 580	148 km²
10	Tychy	131 153	82 km²
11	Opolí	128 268	97 km²
12	Valbřich	126 465	85 km²
13	Zelená Hora	118 221	58 km²
14	Chořov	114 686	33 km²
15	Lehnice	105 750	56 km²

* Ve Slezsku jen částečně

Odkazy

Reference

mapy.mzk.cz - Wieland-Schubartova mapa Zaháňského knížectví, 1736. (německy) www.krauschwitz.de - Obec Krauschwitz

ŽÁČEK, Rudolf. Slezsko. Praha : Libri, 2005. 214 s. ISBN 80-7277-245-7. S. 15.

FUKALA, Radek. Slezsko. Neznámá země Koruny české: knížecí a stavovské Slezsko do roku 1740. České Budějovice : Veduta, 2007. 344 s. ISBN 978-80-86829-23-4. S. 19.

ŽÁČEK, Rudolf. Slezsko. Praha : Libri, 2005. 208 s. ISBN 80-7277-245-7. S. 13.

"Spor o Těšínsko a jeho důsledky". Dějiny a současnost.

Meyers großes Konversationslexicon, 6. Auflage, Leipzig und Wien, 1909

"Češi ve wehrmachtu". Česká televize.

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/409236100201001-slezsky-raj-to-na-pohled

(polsky) www.stat.gov.pl - Polský statistický úřad

Haus der Deutsch-Polnischen Zusammenarbeit Andreas Gryphius

Literatura

BAHLCKE, Joachim; GAWRECKI, Dan; KACZMAREK, Ryszard, a kol. Historia Górnego Śląska : polityka, gospodarka i kultura europejskiego regionu. Gliwice : Dom Współpracy Polsko-Niemieckej, 2011. 555 s. ISBN 978-83-60470-41-1.
CZECHOWICZ, Boguslaw. Dvě centra v Koruně : Čechy a Slezsko na cestách integrace a rozkolu v kontextu ideologie, politiky a umění (1348–1458). České Budějovice : Veduta, 2011. 331 s. ISBN 978-80-86829-60-9.
FUKALA, Radek. Slezsko - neznámá země Koruny české : knížecí a stavovské Slezsko do roku 1740. České Budějovice : Veduta, 2007. 344 s. ISBN 978-80-86829-23-4.
GAWRECKI, Dan, a kol. Dějiny Českého Slezska 1740-2000 I.-II. Opava : Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 2003. 656 s. ISBN 80-7248-226-2.
HONZÁK, František, a kol. Evropa v proměnách staletí. 2. rozšířené a opravené. vyd. Praha : Libri, 1997. 767 s. ISBN 80-85983-30-3.
JEŽ, Radim; PINDUR, David, a kol. Těšínsko v proměnách staletí : sborník přednášek z let 2008-2009 k dějinám Těšínského Slezska. Český Těšín : Muzeum Těšínska ; Matice slezská, 2010. 281 s. ISBN 978-80-86696-12-6.
KOUDELKA, Zdeněk. Znaky a vlajky Moravy a Slezska. In Barvy v právu. Ostrava : KEY Publishing s.r.o., 2015. Dostupné online. ISBN 978-80-7418-242-6. S. 65-76. (česky)
JIRÁSEK, Zdeněk, a kol. Slezsko v dějinách českého státu I. Od pravěku do roku 1490. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 708 s. ISBN 978-80-7422-168-2.
JIRÁSEK, Zdeněk, a kol. Slezsko v dějinách českého státu II. 1490–1763. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 595 s. ISBN 978-80-7422-169-9.
ZUKAL, Josef. Slezské konfiskace : 1620-1630 : Pokutování provinilé šlechty v Krnovsku, Opavsku a Osoblažsku po bitvě bělohorské a po vpádu Mansfeldově. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1916. 168 s.
ŽÁČEK, Rudolf. Dějiny Slezska v datech. Praha : Libri, 2004. 546 s. ISBN 80-7277-172-8.
ŽÁČEK, Rudolf. Slezsko. Praha : Libri, 2005. 214 s. ISBN 80-7277-245-7.