Svatý Václav

Václav I.
český kníže
Svatý Václav na Votivním obraze Jana Očka z Vlašimi
Svatý Václav na Votivním obraze Jana Očka z Vlašimi
Doba vlády asi 925 – 28. září asi 935 nebo 929
Narození asi 907
Úmrtí 28. září asi 935 (asi 28 let)
Stará Boleslav
Pochován Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
Předchůdce Vratislav I.
Nástupce Boleslav I.
Dynastie Přemyslovci
Otec Vratislav I.
Matka Drahomíra ze Stodor (?)
Svatý Václav (asi 907 – 28. září 935, příp. 929[1], německy Wenzel von Böhmen) byl český kníže a světec, který je hlavním patronem Čech a Moravy[2] a symbol české státnosti.
Podle pověsti byl vychováván svou babičkou svatou Ludmilou a vzdělával se na Budči. Jako kníže, po porážce saským králem Jindřichem Ptáčníkem, dokázal zachovat suverenitu českého státu a založil chrám sv. Víta, hlavní kostel knížectví. Byl zavražděn ve (Staré) Boleslavi, sídle svého bratra Boleslava, který díky tomu převzal vládu. Po smrti začal být Václav uctíván jako svatý pro svou v legendách mu připisovanou zbožnost (vlastnoruční pěstování vína a obilí pro svaté přijímání, péči o chudé, otroky a vězně, stavění kostelů, kácení šibenic, ničení pohanských svatyní[3] ap.) a posmrtné zázraky. Později se stal symbolem českého státu, např. v Kodexu vyšehradském, na mincích nebo na Myslbekově pomníku.

Obsah

  • 1 Život
    • 1.1 Mládí a vzdělání
    • 1.2 Domácí politika
    • 1.3 Zahraniční politika
    • 1.4 Smrt
  • 2 Světec
    • 2.1 Zázraky
    • 2.2 Symbol českého státu
      • 2.2.1 Patron českých junáků
    • 2.3 Relikvie a kult
      • 2.3.1 Ostatky
      • 2.3.2 Svatováclavská zbroj
      • 2.3.3 Patrocinium (zasvěcení sv. Václavu)
      • 2.3.4 Výroční oslavy
  • 3 Literární a umělecká díla
    • 3.1 Legendy a kroniky
    • 3.2 Výtvarné umění
    • 3.3 Svatováclavský chorál
    • 3.4 Film
  • 4 Zpochybňované výzkumy a teorie
    • 4.1 Antropologický výzkum
    • 4.2 Teorie neexistujícího Václava
    • 4.3 Žena a syn
    • 4.4 Nešťastná náhoda?
  • 5 Genealogie
  • 6 Odkazy
    • 6.1 Reference
    • 6.2 Literatura
    • 6.3 Související články
    • 6.4 Externí odkazy

Život

Pro poznání Václavova života chybí dostatek spolehlivých dobových pramenů. Základem jsou legendy, které však nebyly sepsány za účelem věrně zachytit historického knížete. Další informace jsou čerpány z historie sousedních států, zejména okrajové zprávy kroniky o málo mladšího saského kronikáře Widukinda. Z nepísemných pramenů jsou to archeologie a paleoantropologické výzkumy ostatků Přemyslovců prováděné zejména Emanuelem Vlčkem, který na jejich základě publikoval historiky málo přijímaný obraz prvních Přemyslovců. Většinu poznatků o světcově životě je možné zpochybnit a historiografie umí podat jen nejasný či možný obraz knížete Václava, který vždy závisí na konkrétním kritickém zhodnocení a způsobu interpretace nedostatečných a nespolehlivých pramenů.[4]

Mládí a vzdělání


Svatý Václav a jeho babička svatá Ludmila v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Olomouci. Idealizované zobrazení, neboť v době smrti Ludmily bylo Václavovi asi 14 let. Na štítu je zobrazena orlice jako erb dynastie Přemyslovců.
Václav byl synem knížete Vratislava (mladšího syna Ludmily a prvního doloženého knížete Bořivoje I.) a Drahomíry, dcery knížete Havolanů (polabští Slované), zřejmě Vratislavovy jediné manželky. Jako předpokládaný rok narození bývá na základě kombinace údajů v legendách uváděn rok 907.[5] Václavovy výchovy se ujala jeho babička Ludmila. Podle tradice se mu na Budči dostalo v té době u panovníků neobvyklé vzdělání, které zřejmě spočívalo ve studiu především latinského žaltáře.[6] Pozdější staroslovanské legendy zmiňují i studium slovanských knih. První staroslověnská legenda líčí Václavovy postřižiny, obřad slavnostního stříhání vlasů zpravidla ve věku sedmi let. Podle předpokládaného data narození Václava a údaje, že Vratislav na postřižiny pozval biskupa, je možné obřad klást do roku 915, po Vratislavově nástupu na trůn.[7]
Po smrti Václavova otce, knížete Vratislava, 13. února 921, se ujala regentské vlády Václavova matka Drahomíra. Václav spolu s mladším bratrem Boleslavem zůstal v péči Ludmily. Mezi oběma ženami a jejich stoupenci vznikl spor o vliv na Václava a moc v knížectví. Ve sporu zřejmě šlo i o vztah k Sasku, kam se v rámci východofranské říše přesunula moc z Bavorska a které si pod vládou Jindřicha Ptáčníka podrobovalo sousední slovanské kmeny. Spor pro Ludmilu skončil jejím zavražděním Drahomířinými družiníky Tunnou a Gommonem 15. září 921.[8] Pozdější legendy ve sporu líčí Drahomíru jako zastánkyni pohanství, proti které stála zastánkyně křesťanství Ludmila, jejíž roli později převzal Václav.

Svatováclavský dub ve Stochově, Václavově údajném rodišti
V době Vratislavovy smrti v únoru 921 Václav ještě nebyl považován za dospělého a proto po svém otci nenastoupil vládu. Kdy Václav dosáhl dospělosti, není přesně známo. Nejpozději to muselo být na podzim 925, kdy již vládl a nechal převézt ostatky kněžny Ludmily z Tetína do Prahy.
Podle historicky nepodložené místní pověsti se Václav narodil na hradišti ve Stochově (název obce má být odvozen od jeho "sto chův" = Stochov), poblíž dubu sv. Václava, který v tom místě měla zasadit Václavova babička, kněžna Ludmila[zdroj?]. Torzo stromu na stochovském náměstí U Dubu stojí dodnes.[9]

Domácí politika


Přemyslovská hradiště za svatého Václava
Václav se ujal vlády někdy po roce 921, po smrti svého otce knížete Vratislava, nejpozději na podzim 925.[10] Přemyslovské knížectví se tehdy rozkládalo ve středních Čechách, na území ovládaném hradišti umístěnými v přibližně třicetikilometrovém okruhu kolem ústředního sídla, pražského hradiště. Ve zbývajících částech Čech byla zřejmě další česká knížectví, někdy považována za samostatné kmeny. Václav se s těmito sousedními vládci dostával do vojenského konfliktu. Kristiánova legenda vypráví střet Václava s kouřimským knížetem, kterého přemohl, ale vládu mu ponechal. To by svědčilo o Václavově politice upevňování stávajícího knížectví místo jeho rozšiřování, které bylo v době hrozby expanzivní saské politiky nebezpečné. Mnohem pozdější Dalimilova kronika jmenuje kouřimského knížete jako zlického Radslava. Hypoteticky může střet souviset se sasko-bavorskou intervencí v Čechách roku 929, což by ukazovalo na samostatnou zahraniční politiku tzv. Radslava.[11] Naopak určitou jednotnost Čech vůči zahraničí je možné vystopovat už od 9. století (daně Východofranské říši, křest 14 českých knížat roku 845 v bavorském Řezně). O jistém výsadním postavení Přemyslovce Václava v rámci českého celku by mohla svědčit zpráva, že se saskému Jindřichovi zavázal odvádět daň z (celých) Čech.[12]
Jednotné nebylo ani vlastní přemyslovské panství. Dokládá to již střet Drahomíry s Ludmilou před nástupem Václava na trůn. Mocenské skupiny okolo obou žen se smrtí Ludmily těžko mohly usmířit. Václav byl zřejmě spjat se skupinou kolem Ludmily, která ho vychovávala. Svědčí o tom i zprávy legend, že po nástupu vlády nechal přenést ostatky kněžny Ludmily z Tetína do Prahy, povolal zpět Drahomírou vyhnané kněze a vyhnal svou matku Drahomíru. Tu měl brzy, asi po upevnění svého postavení, povolat zpět.[13] V pozdějším období Václavovy vlády je rozhodující střet s mladším bratrem Boleslavem a jeho stoupenci usazenými na vlastním hradišti, kde se také skončil Václavovou vraždou. Motivy nepřátelství je možné hledat jak v osobních ambicích později velmi úspěšného vládce Boleslava, tak v pojetí zahraniční politiky, kde Václavovo poddání se Sasku Boleslav obnovil teprve po čtrnáctiletém nepřátelství.

Socha sv. Václava ve Svatováclavské kapli pražské katedrály.
Václavův pozitivní vztah ke křesťanství je legendami doveden do těžko uvěřitelného ideálu „mnicha na trůně“. Přehnaně asketický obraz knížete, který ve skutečnosti v domácí i zahraniční politice prokázal kvality schopného vládce, je možné přičíst vlivu ideálů zbožnosti clunyjského hnutí, který českou oblast zasáhl až ve 2. polovině 10. století, tedy v době vzniku prvních legend o Václavovi. Zprávy o kácení model, vlastnoručním pěstování révy (Svatováclavská vinice) a obilí pro výrobu vína a hostií, vykupování otroků ap. mu mohly být dodatečně připsány jako obecné křesťanské ctnosti bez historického základu.[14] Uváděné stavění kostelů také není doloženo, na hradištích kostely stavěli již jeho předchůdci, ovšem s významnou výjimkou v Praze.
Václav postavil na pražském hradišti nový kostel zasvěcený (asi 930) svatému Vítu, jehož ostatek dostal od saského Jindřicha po své porážce roku 929. Tímto ostatkem byla zřejmě později v kostele doložená světcova ruka. První kostel Panny Marie v pražském sídle vystavěl již jeho děd Bořivoj, jeho strýc Spytihněv hradiště opevnil valem a otec Vratislav postavil druhý, větší kostel svatého Jiří. Pro stavbu v krátké době již třetího kostela musel mít Václav nějaký, zřejmě symbolický a reprezentativní důvod. Velká rotunda svatého Víta byla prý postavena po vzoru kostela římského. Protože svatopetrský chrám v Římě byla podélná bazilika, uvažuje se o tehdy na falcích běžném vzoru kaple Panny Marie v Cáchách, postavené obnovitelem římské říše Karlem Velikým.[15] Význam mělo jistě i umístění rotundy uprostřed dnešního III. hradního nádvoří, u vyvýšeniny, kde bylo archeologicky zjištěno starší významné pohřebiště. Není doložené, zda byla rotunda postavena u kamenného nastolovacího knížecího trůnu či dokonce, zda bájným posvátným pahorkem Žiži je právě tato vyvýšenina. Je však jasné, že kostel byl postaven na již dříve významném, centrálním místě hradiště mezi oběma stávajícími kostely a stal se natrvalo jedním z center hradiště i celé české církve a státu.

Zahraniční politika


Zahraniční situace za Václava
V zahraniční politice byl v té době nejdůležitější vztah k východofranské říši, kde se po vymření Karlovců roku 911 rozpadal jednotný stát a formovalo nové mocenské uspořádání, které roku 962 vyústilo v založení (Svaté) Říše římské Otou I. Čechy měly tradiční vztah k Bavorsku, kam také pod řezenskou diecézi spadala česká církev. Mocenské centrum se však odtud přeneslo do Saska, jehož vévoda Jindřich Ptáčník (otec Oty I.) byl roku 919 zvolen východofranským králem. Nové uspořádání musel přijmout i bavorský vévoda Arnulf, na němž si uznání královského titulu Jindřich vynutil vojenskou výpravou roku 921. Další středoevropská Jindřichova politika spočívala ve východní expanzi na úkor polabských Slovanů a obraně proti výbojným Maďarům, se kterými se potýkal i Arnulf.[16]

Nájezdy kočovných Maďarů v 10. století
Změněnou situací byla za Václava narušena tradiční přemyslovská zahraniční politika, orientovaná na Bavorsko a zřejmě i severní slovanské sousedy, z jejichž knížecích rodin pocházely manželky Václavova otce i děda. Tato aliance byla zřejmě namířena proti nebezpečně vzrůstající saské moci a snad proti ní i pasivně podporovala maďarské výpady. Václav se ve spojenectví se Slovany asi dostal do politické izolace poté, co se Jindřich dohodl s Arnulfem a pak (roku 927) i s Maďary, kterým se za mír zavázal platit vysokou daň.[17] Do Čech, v jejichž severozápadním sousedství již dříve dobyl území Srbů, se vojensky vypravil v roce 929, podporován z Bavorska Arnulfovým vojskem. Jak vypráví Widukind, přirazil k Praze, k hradu Čechů, jejichž „krále“ vzal v poddanství (lat. regemque eius in deditione accepit) a učinil Čechy poplatnými (Bohemias tributarias faciens). Čechy nepravidelně odváděly daň míru (tributum pacis) do říše, respektive do Bavorska již od dob Karla Velikého (od roku 806)[18], Arnulfova podpora svědčí o tom, že převedení platební povinnosti do Saska bylo součástí jeho dohod s Jindřichem. Smírné řešení a „poddání se“ spojené s placením daně uchránilo rodící se český stát před Jindřichovou dobyvačnou politikou uplatňovanou vůči severnějším Slovanům. Související Jindřichův dar relikvie (paže) svatého Víta dokládá, že Václava uznával za politického a křesťanského partnera.[19]
Václavovo poddání se Jindřichovi a s ním spojená daň se stala předmětem zájmu a výkladů historiků. Např. František Palacký a po něm další je považovali za poddaní se říši a tím za počátek začleňování Čech do (až později vzniklé Římské) říše, Václav Novotný dokonce za (chvályhodné) přijetí Čech v léno.[20] Lze se setkat i s různými méně vědeckými výklady, od záchrany národa před osudem polabských Slovanů až po zaprodání země Němcům. Co se týče předmětu daně, Palacký za něj prohlásil údaj mnohem pozdější Kosmovy kroniky, že z Čech bylo odváděno 120 volů a 500 hřiven stříbra a jejich vztažení k synovi Karla Velikého považoval za Kosmův omyl. Daň z Čech ve formě drahých kovů a dobytka je doložená k roku 991, mohla tedy taková být již za Václava, ovšem teze o 120 volech a 500 hřivnách[21], která se dostala do historického povědomí[22], není spolehlivým pramenem doložená.

Smrt


Václav se na zemi brání a utíká do kostela. Kněz (asi) před ním zavírá dveře, což popisuje (pouze) Kristiánova legenda[23]. Iluminace Gumpoldovy legendy.
Boleslav pozval svého bratra Václava na hostinu při příležitosti svátku svatých Kosmy a Damiána, k sobě do (Staré) Boleslavi. Druhý den ráno, ještě před rozedněním, se Václav vydal na ranní pobožnost. Potkal cestou zpátky Boleslava a řekl mu: „Včera jsi nám pěkně posloužil, Bůh ti to oplať.“ Boleslav odpověděl: „A dnes ti chci takhle posloužit!“ a udeřil ho mečem do hlavy. Způsobil mu jen menší zranění, ale Václav mu vytrhl meč, odhodil ho, protože nechtěl prolít krev svého bratra. Boleslavovi družiníci Václava zabili, protože si mysleli že chce Václav zavraždit jejich pána. Podobně to alespoň vypráví legendy, např. nejstarší latinsky psaná, označovaná podle začátku textu Crescente fide christiana.
První staroslověnská legenda popisuje vraždu podrobněji: V noci po hostině se spiklenci uradili s Boleslavem ve dvorci jednoho z nich, Hněvsy. Po ranním střetu obou bratrů, který se měl odehrát v bráně, přispěchal nejdřív Tuža a ťal Václava do paže. Václav se utíkal schovat do kostela. U dveří chrámu, které byly nejspíš zavřené, jej Tira a Česta ubili a Hněvsa probodl mečem. Kněz Krastěj tělo přikryl, pak jej Drahomíra odnesla do knězova domu, ošetřila a odnesla do chrámu. Pobožnost nechal vykonat Boleslav, povolal k tomu kněze Pavla (zřejmě hlavní pražský kněz již od časů Ludmily). Pronásledováni a zabíjeni byli i Václavovi stoupenci včetně urozeného muže Mstiny.[24]
Podle Kristiánovy legendy, která popisuje život svatého Václava, "Vrahové svatého mučedníka rychlou jízdou do Prahy pospíšili a všechny jeho přátele rozličným způsobem krutě zahubili a jejich děti zaživa do hloubi řeky Vltavy potopili."[25]
K události mělo dojít u nezachovaného kostelíka svatých Kosmy a Damiána[26], který připomíná krypta stejného zasvěcení pod dnešním kostelem sv. Václava.
Legendy uvádějí datum zavraždění Václava v pondělí 28. září. Rok neuvádějí, ale v úvahu připadají roky 929 a 935, kdy v kalendáři připadá na tento den pondělí. Kvůli nedostatku pramenů není možné otázku data úmrtí definitivně rozřešit. Častěji se uvádí rok 935, ke kterému jako pravděpodobnějšímu došla řada historiků poměrně složitými rozbory a porovnáním dostupných pramenů.[27] Dříve (asi do 60. let 20. století) se většinou uváděl rok 929. Ten se také vyskytuje v některých legendách, které však byly sepsány až o mnoho desetiletí později, kdy mohl být rok zpětně odvozen z kalendáře.

Světec


Socha svatého Václava-vinaře šlapajícího vinnou révu v kádi od Jana Brokoffa (1652-1718) ve dvoře pražského jezuitského konviktu
Svatý Václav je prvním svatořečeným českého původu, příslušníkem první dynastie panovníků – rodu Přemyslovců, symbolem české státnosti a patronem České země. Je jedním z nejoblíbenějších českých svatých, mučedník, postava, jejíž tradice sehrála velmi důležitou úlohu v emancipaci českého státu a přemyslovské dynastie v rámci křesťanské Evropy.
První akt, který posmrtně zdůraznil Václavův význam, provedl zřejmě v pokání sám vrah Boleslav, který tři roky po bratrově smrti nechal jeho ostatky převézt na Pražský hrad. Další kult byl pěstován v církevním prostředí, ze kterého pochází o několik desítek let mladší první dochované legendy. Již od 10. století se tedy projevuje dvojí význam Václava: jako světce vyznačujícího se křesťanskými ctnostmi a jako symbolu vládce, přemyslovské dynastie a českého státu. Toto dvojí pojetí Václava se v různých podobách a proměnách objevuje po celou následující historii až do současnosti.

Socha svatého Václava na Karlově mostě je součástí sousoší Svatého Norberta, Václava a Zikmunda
Po přenesení (translaci) jeho těla biskupem, které se v té době rovnalo dnešní papežské kanonizaci, vznikla první, nedochovaná legenda. Slavisté za ni považují První staroslověnskou legendu a translaci ve shodě s pozdější pražskou tradicí spojují se třetím rokem po Václavově smrti (4. března 932 event. 938). Někteří mladší badatelé (Dušan Třeštík) pak naopak uvažují o latinské legendě a o úzké souvislosti mezi snahou o založení pražského biskupství v půli 60. let a tímto aktem. Biskupství na Pražském hradě bylo založeno v souvislosti s hroby sv. Václava v rotundě sv. Víta a sv. Ludmily, babičky Václavovy, v předrománském chrámu (bazilice) sv. Jiří až v roce 973.
Před rokem 976 byla jistě v řezenském prostředí sepsána jiná legenda, latinská Crescente fide christiana ("Když vzrůstala víra křesťanská") a o něco později, koncem 10. století, zřejmě vznikla Legenda tak řečeného Kristiána (dříve byla některými badateli pokládána za falzum z 12.–14. století), což znamená, že úcta ke sv. Václavu byla velmi rozšířená už v 10. století. Díky staroslověnským legendám se pak jeho kult rozšířil i na Rus, jak dokládají tamní rukopisy tzv. První staroslověnské legendy. Svatý Václav je však také zmiňován v raných legendách svatoludmilských (Fuit in Provincia Bohemorum).
Úctu v říši zase dokumentuje jak Gumpoldova legenda, sepsaná kolem roku 980 z příkazu císaře Oty II., tak vůbec rozšíření rukopisů legend, přítomnost ostatků v říšských kostelech a různé zmínky o svaté Praze v tehdejších historiích.
Svatý Václav je jediným českým světcem, jehož svátek je součástí celosvětového kalendáře římskokatolické církve.[28]
Svatováclavské milénium bylo slaveno za První republiky při slavnostním otevření dostavěné katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v roce 1929 za účasti prezidenta Masaryka a pražského arcibiskupa Františka Kordače. Již v červenci bylo uspořádáno na stadionech v Praze na Strahově veřejné miléniové cvičení orelských jednot, kterého se 5. července 1929 prezident republiky osobně zúčastnil. Jubilejní výstavu v chrámu sv. Víta na Pražském hradě ke svatováclavskému miléniu v katedrále si Masaryk prohlédl soukromě den předem, zrána 27. září 1929. Slavilo se i na Václavském náměstí v Praze, kde prezident Masaryk předal osobně jubilejní standartu Jezdeckému pluku 8 „Knížete Václava Svatého“ a ve Staré Boleslavi s účastí arcibiskupa A. G. Roncalliho, pozdějšího papeže Jana XXIII. Na počest knížete Václava dostalo tehdy jeho jméno i náměstí před Dómem sv. Václava v Olomouci.
Vyzdvihovanými přednostmi jsou: zbožný a mravný život, horlivost pro čest a slávu Boží, péče o rozšíření křesťanské víry v celém národě, stavba četných křesťanských kostelů, častá návštěva bohoslužeb, všestranné konání skutků milosrdenství a lásky. Václav ctil svou babičku, pečoval o chudé, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům a netrpěl, aby se komukoliv stala křivda. Byl osobně statečný. Jako kníže byl výborný jezdec na koni. Toto vše se dle tradice událo v období mezi jeho 18. a 22., resp 28. rokem života až do jeho smrti.

Zázraky

Související informace naleznete také v článku Václavská hagiografie.

Vyobrazení konfliktu mezi sv. Václavem a kouřimským knížetem (pařížský zlomek latinského překladu Dalimilovy kroniky)
Svatému Václavovi byly připisovány různé zázraky, které měly dosvědčovat jeho svatost.
Jeden z nich souvisí s pokořením kouřimského knížete, tzv. Radslava, který údajně uviděl na Václavově čele zářící znamení kříže se dvěma anděly kolem něho, a proto se mu v bitvě vzdal. Václav údajně vyzval kouřimského vévodu k osobnímu souboji na místě dnes nazývaném Přistoupim (stojí tam barokní plastika Václavova). Po zmíněném vidění zlický kníže sesedl z koně a pravil na kolenou k Václavovi: "Přistoupim na Tvé podmínky".
Další zázrak se měl udál u královského dvora. Jindřich Ptáčník se rozhněval, že se Václav nedostavil včas na sněm, a přikázal, aby mu nikdo neprojevoval úctu a všichni zůstali sedět. Když ale přišel Václav, král vstal a pozdravil se s ním, protože nad ním uviděl zlatý kříž a po jeho bocích dva anděly, kteří mu hrozili. Po skončení sněmu otevřel královskou pokladnici a nabídl mu dar podle výběru. Václav si vzal relikviář s ostatkem ruky sv. Víta, pro který dal postavit rotundu sv. Víta. Vysvětlení zázraku bylo hledáno ve zlatém nánosníku ve tvaru kříže na jeho přilbě, který je však zřejmě mladšího původu.
Další zázraky se měly udát po jeho smrti. Jednak jsou to události spojené s jeho tělem, přenesení vozu přes rozvodněnou řeku a zhojené rány při převozu ostatků do Prahy. Další zázraky se děly po jeho uložení v rotundě sv. Víta, osvobození ze žaláře a okovů a uzdravení těch, kdo se modlili k mučedníku Václavovi.
Ze studia všech legend Svatováclavských a svatoludmilských vyplývá závěr: "Čím starší legenda je, tím méně zázraků popisuje". Zázraky totiž přibývají s dobou od smrti světce.
Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Symbol českého státu


Myslbekova jezdecká socha sv. Václava na Václavském náměstí v Praze
Svatý Václav se již v raném středověku stal symbolem panovnického rodu Přemyslovců a českého státu.
Méně známý je již výrok prezidenta T. G. Masaryka, zachycený i v Čapkových "Hovorech" z roku 1926 : "Humanita, toť náš národní program. Program Dobrovského, Kollára, Palackého, Havlíčka a už Komenského, králů Jiříka i Karla a svatého Václava".
Pozměněná podoba „svatováclavské orientace“ zrozené v novodobých dějinách jako koncepce české státnosti a ideologicky pokřivený pohled na svatého Václava byly zneužity v době Protektorátu Čechy a Morava, kdy byl jedoucí Sv. Václav dokonce zobrazen na pětitisícové bankovce. Svatováclavská orlice byla tehdy nejvyšším protektorátním vyznamenáním pro Čechy, kteří kolaborovali s nacisty.
Svatý Václav na koni je vyobrazen i na české dvacetikorunové minci (s nápisem "Svatý Václave nedej zahynouti nám i budoucím"), na československých známkách z roku 1929 a nových poštovních známkách České republiky (A), ve dvou velikostech.
V den umučení knížete sv. Václava 28. září oslavujeme Den české státnosti.
Dříve se slavil i Den přenesení svatého Václava, připomínající transfer ze Staré Boleslavi do Prahy 4. března 932 (resp. 938), popsaný ve Svatováclavských legendách.

Patron českých junáků

V roce 1994 putoval Českou republikou ostatek sv. Václava a slavnostní doprovod v mnoha katolických farnostech zajišťovaly křesťanské nebo katolické oddíly junáků skautů. Většina z nich se přihlásila k odkazu sv. Václava, který byl od toho roku přijat za ochránce (patrona) českých junáků. Svatý Václav je pro junáky vzorem v pomoci druhým, v statečném a laskavém jednání. Hlavním odkazem pro české junáky je Václavovo odpuštění bratru Boleslavovi.

Relikvie a kult


Lebka sv. Václava

Ostatky

Ostatky sv. Václava jsou uloženy na Pražském hradě v katedrále sv. Víta ve svatováclavské kapli. Lebka bývá při slavnostních příležitostech vystavována. Spočívá na zdobeném polštáři a nese korunu s čelenkou, věnovanou v době První Československé republiky klubem dam ze Spojených států Amerických. Podle nařízení Karla IV. měla na ní spočívat v době mimo korunovační ceremonii tzv. svatováclavská koruna českých králů, kterou Karel symbolicky věnoval českému světci a svému křestnímu patronovi. Král Karel IV. byl pokřtěn jménem Václav, a tak se přihlásil ke svému patronovi (ochránci) i ke svým přemyslovským předkům, kteří již na sklonku 10. století chápali Václava jako patrona rodu a české země a od sklonku 11. století jej pak považovali za věčného knížete české země.

Svatováclavská zbroj

Podrobnější informace naleznete v článku Svatováclavská zbroj.
Svatováclavská zbroj tvoří přílba, pláštík, kroužková drátěná košile a nepřímo i meč sv. Václava. Byla jako předmět úcty součást svatovítského pokladu, její užívání Václavem však není doloženo.
Zbroj byla často považována za mladší, ale dle zjištění z let 2008-2013 může opravdu pocházet již z doby sv. Václava.[29] Nejznámější součást zbroje je přílba. Její nánosník ve tvaru kříže je však mladšího původu ze Skandinávie. Je na něm vyryta postava ukřižovaného Ježíše Krista. Podle některých tezí jde o skandinávského boha Ódina vpleteného do Yggdrasilu.[30] Nánosník bývá dáván do souvislosti se zářícím křížem, který podle Kristiánovy legendy spatřil kouřimský kníže Radslav na čele sv. Václava.

Patrocinium (zasvěcení sv. Václavu)

A řada dalších kostelů a kaplí.

Výroční oslavy

Podrobnější informace naleznete v článku Národní svatováclavská pouť.
Při výročí úmrtí svatého Václava, v den státního svátku 28. září se konají oslavy a pouť do Staré Boleslavi.
V roce 2009 se těchto oslav aktivně zúčastnil Svatý Otec římský papež Benedikt XVI..

Literární a umělecká díla

Legendy a kroniky

Podrobnější informace naleznete v článku Václavská hagiografie.
Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Výtvarné umění


Sv. Václav s kněžnou Emmou a Kristem na iluminaci Gumpoldovy legendy
Nejstarší vyobrazení sv. Václava se objevuje v iluminovaném rukopisu tzv. Gumpoldovy legendy sv. Václava, dále na stříbrných českých mincích denárech, pečetích českých panovníků a v dalších iluminovaných rukopisech doby románské, a to od 11. do 12. století.
Legenda o životě a smrti sv. Václava se objevuje ve 13. a 14. století, k nejkrásnějším patří vyobrazení v tzv. pařížském Zlomku Dalimilovy kroniky z raného 14. století a legenda v závěru Velislavovy bible.
Svatováclavský cyklus byl vyobrazen také ve Velké věži hradu Karlštejna na stěnách přístupového schodiště do Kaple sv. Kříže. Z doby Karlovy pochází také známý votivní obraz druhého pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, na němž jsou vyobrazeni čtyři patroni české země a českých vládců, sv. Václav jako patron krále Václava IV. pokládá ruku na jeho rameno. Výjimečný jsou také deskové malby na hradě Karlštejně: oltářní obraz svatého Václava na retáblu od italského malíře Tomáše z Modeny a deska s relikviářovou schránkou v kapli Sv. Kříže od Dětřicha Pražského (mistra Theodorika), jehož význam vyplývá z tvrzení císaře Karla IV., že měl "dva dědečky", svatého Václava (křestní jméno císaře bylo Václav) a svatého Karla Velikého. Ikony těchto dvou světců jsou výrazně větší než ostatní a jsou umístěny symetricky uprostřed obkladu východní stěny. Z doby pozdní jagellonské gotiky pochází Svatováclavský cyklus Mistra Litoměřického oltáře, vymalovaný na stěnách Svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta v Praze kolem roku 1509 a stříbrná zlacená busta na lebku sv. Václava, vystavená dnes v klenotnici v kapli Sv. Kříže na druhém nádvoří Pražského hradu.
V době renesanční se sv. Václav zásadně vyobrazoval v plátové zbroji jako těžkooděnec. Renesanční obraz monogramisty I.W. v kapli svatováclavské zobrazuje knížete Václava, držícího se klepadla bezezbraně "v knížecím civilním oděvu".

Socha sv. Václava na Vyšehradě. Kopie sochy z Václavského náměstí. Originál je v Lapidáriu Národního muzea, autor Jan Jiří Bendl, po 1650
Z barokních obrazů bývá za nejvýznamnější považováno trojí vyobrazení sv. Václava od Karla Škréty, především Svatováclavský cyklus obrazů lunetového formátu, namalovaný pro klášter augustiniánů v Praze Na Zderaze, a dnes rozdělený mezi Národní galerii v Praze a Lobkowiczkou sbírku na zámku v Mělníku. Dále je pozoruhodný oltářní obraz z katedrály sv. Víta na Pražském hradě se stojící figurou sv. Václava s praporem v pravici (dnes visí v sakristii), a konečně oltářní obraz jezdecké postavy sv. Václava v kostele sv. Prokopa na Žižkově. Barokní socha sv. Václava zdobí četné oltáře českých kostelů, například u sv. Jindřicha na Novém Městě, na Karlově mostě stávala socha sv. Václava mezi anděly od sochaře Ottavia Mosta (po povodni roku 1783 přesunutá na rampu Pražského hradu a odtamtud roku 1908, kdy ji nahradila socha od Čeňka Vosmíka, do Lapidária Národního muzea v Praze). Pravidelně se socha sv. Václava objevuje mezi českými patrony na morových sloupech barokní doby, například na Malostranském náměstí v Praze z roku 1714.

Detail Myslbekova svatého Václava na Václavském náměstí
V 19. století byl kult sv. Václava nosným tématem českého národního obrození. Nejvýznamnější ze soch, jimiž vyvrcholilo toto období, je Myslbekova jezdecká socha sv. Václava mezi svatými Vojtěchem, Prokopem, Ludmilou a Anežkou, odhalená na Václavském náměstí v Praze roku 1913. Myslbekovo dílo nahradilo starší jezdeckou sochu raně barokního sochaře Jana Jiřího Bendla z doby po roce 1650, která byla přemístěna do Lapidária Národního muzea. Na Vyšehradě zůstala její kopie, kterou dal pořídit probošt Václav Štulc. Sochařsky virtuózní provedení knížete na koni přenáší statiku celé figury pouze do dvou styčných ploch – na přední levou a zadní pravou nohu Václavova koně. Na podstavci sochy je napsáno: „Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, nedej zahynouti nám i budoucím.“ Tato socha svatého Václava byla námětem vyobrazení na bankovkách i mincích, naposledy na současné české dvacetikorunové minci.

Svatováclavský chorál

Podrobnější informace naleznete v článku Svatováclavský chorál.
Svatováclavský chorál, jehož kořeny sahají patrně až do 12. století, měl původně tři pětiřádkové sloky neumělých, sdružených rýmů, ukončené refrénem „Kyrie eleison“. Obsahem je prostá modlitba k patronovi české země:
Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš,
pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě.
Nedej zahynouti nám i budoucím, svatý Václave, Kriste eleison.
Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné,
zažeň vše zlé, svatý Václave, Kriste eleison.

Film

U příležitosti tehdejších oslav předpokládaného svatováclavského milénia byl roce 1929 natočen životopisný film Svatý Václav se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli.

Zpochybňované výzkumy a teorie

Antropologický výzkum

V roce 1982 zveřejnil antropolog Emanuel Vlček výsledky svého antropologického výzkumu kosterních pozůstatků lidí, pohřbených v kostele Panny Marie, u sv. Jiří a u sv. Víta. V nich tvrdí, že lokalizoval hroby čtyř nejstarších známých Přemyslovců (Bořivoje, Spytihněva, Vratislava a Václava). Na základě tohoto pak tvrdí, že se Václav a jeho otec Vratislav dožili vyššího věku, než je předpokládáno současnými historiky (u Václava se mělo jednat o 42 nebo 45 let namísto 28 a u Vratislava o 46 oproti 33, narodili se tedy dříve). Dle Vlčka se věk dalších dvou zkoumaných pozůstatků knížat Bořivoje a Spytihněva shodoval s historickým schématem podle výzkumu svatováclavských a svatoludmilských legend. Tento antropologický výzkum byl však širokým spektrem historiků (zejména D. Třeštík[31]) odmítnut jako chybný a zavádějící, hlavně kvůli nevyjasněné totožnosti ostatků zemřelých z 9. a 10. století, na nichž byl výzkum prováděn a snad i chybné interpretace některých souvisejících pramenů. Metody použité Emanuelem Vlčkem (modifikovaná Gustafsonova metoda určení zubního věku a upravená metoda Leopolda a Jagowa stanovení věku podle osifikace chrupavky štítné) jsou u paleoantropologického materiálu - na rozdíl od recentních populací - nejnověji označovány za málo přesné.[32][33]

Teorie neexistujícího Václava

Díky nedostatku spolehlivých pramenů se objevily i domněnky, že Václav žádného bratra vůbec neměl, protože jména Václav a Boleslav znamenají totéž – „více slav“ (bole = více, Gloria Maior, resp. Maior Gloria), tedy Boleslav a Václav byla tatáž osoba.[34] Nejznámější teorii o neexistenci sv. Václava vypracoval ve svém díle České pohanství Záviš Kalandra. V něm zpochybnil existenci svatého Václava, jakožto skutečné historické postavy (v podstatě jej historicky ztotožnil s Boleslavem). Namísto toho jej označil za součást pohanského panteonu Čechů teprve dodatečně využitého křesťanstvím. Tento nepodložený názor nikdy nebyl historiky přijat.[35]

Žena a syn

Byl pravděpodobně ženatý, ale jeho manželka mu neporodila syna (buď byla bezdětná nebo se z tohoto svazku narodily pouze dcery). Údajného syna Zbraslava, kterého vzpomínají legendy, by Václav zřejmě zplodil se svojí souložnicí.[36]

Nešťastná náhoda?

Podle teorie, kterou zastával český historik Dušan Třeštík, nemuselo jít o plánovanou vraždu, ale o nešťastnou náhodu: Onoho rána v pondělí 28. září při cestě do kostela potkal Václav svého bratra. Tehdy se mladší Boleslav rozlítil, protože měl s bratrem spory. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který se nestačil ukrýt v kostele, kam prchal, ubili. Zastánci této teorie obvykle poukazují na otázky smyslu Boleslavovy cesty za bratrem s cílem zabít ho vlastníma rukama, přičemž připomínají, že jeho bojovníci se nejprve skrývali. Podobně interpretoval smrt Václava i historik František Dvorník.[37]
S tímto výkladem jsou v rozporu části legend, které popisují přípravy na Václavovo zavraždění (Hněvsův dvůr, kde se vrazi sv. Václava Tuža, Tyra, Hněvsa a Čista radili).

Genealogie

Bořivoj I.
nar. mezi 852 a 855
zm. mezi 888 a 891		 Svatá Ludmila
nar. cca 860
zm. 15. září 921		  ?  ?
Vratislav I.
nar. 888
zm. 13. února 921		 Drahomíra ze Stodor?
zm. po 935















Václav I.
nar. asi 907
zm. zřejmě 28. září 935

Odkazy


Reference

  • PEKAŘ, Josef. Nejstarší kronika česká. [s.l.] : KNIHKUPCI C. K. ČESKÉ UNIVERSITY A ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ, 1903. S. 182.
  • Třeštík (2008), s. 205.
  • Třeštík (2008), s. 365-367.
  • Třeštík (2008), s. 197-203.
  • Třeštík (2008), s. 366, 368-370.
  • PROCHÁZKA, Karel. Stochov. Legendární rodiště sv. Václava. 1. vyd. Praha : Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství Václav Kotrba, 1902. 16 s.
  • Třeštík (2008), s. 204, 375.
  • Třeštík (2008), s. 419-426.
  • Třeštík (2008), s. 404.
  • Třeštík (2008), s. 375-377.
  • Třeštík (2008), s. 379-381.
  • Třeštík (2008), s. 406-414.
  • Třeštík (2008), s. 389-391.
  • Třeštík (2008), s. 401-402.
  • Třeštík (2008), s. 70-71, 392-398, 404.
  • Třeštík (2008), s. 411-415.
  • Třeštík (2008), s. 414-417.
  • Třeštík (2008), s. 403-404.
  • Třeštík (2008), s. 130.
  • Třeštík (2008), s. 432-433
  • Šolle (1984), s. 201
  • Třeštík (2008), kap. 13. Datum vraždy, s. 249–260
  • Petr Sommer: "Začátky křesťanství v Čechách - Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury" Garasmond (edice Historica), Praha 2001
  • Třeštík (2008), s. 449-476
  • BRŮŽEK, Jaroslav; NOVOTNÝ, Vladimír. Jak umírali staří Přemyslovci:aneb Jak přesná je přesnost určení věku jedince podle kostry. Vesmír. 1999-srpen, roč. 78, čís. 8, s. 453-455. Dostupné online.
  • ČERNÝ, Viktor; STRÁNSKÁ, Petra. O rozdílech mezi věkem kalendářním a biologickým a o sporech historiků s antropology. Archeologické rozhledy. 1999, roč. 51, s. 832.
  • Třeštík (2008), s. 9
  • Třeštík (2008), s. 388

Literatura

Historické monografie věnované sv. Václavovi vyšlé od roku 2000
Ostatní literatura
  • Středověké legendy o českých světcích. Příprava vydání Jaroslav Kolár. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 263 s. ISBN 80-7106-280-4.
  • BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.
  • BUBEN, Milan M.; KUČERA, Rudolf; KUKLA, Otakar A.. Svatí spojují národy : portréty evropských světců. 2. rozš. vyd. Praha : Panevropa, 1995. 195 s. ISBN 80-85846-00-4.
  • DVORNÍK, František. Svatý Václav dědic České země. Řím : Křesťanská akademie, 1968. 207 s.
  • HOŠNA, Jiří. Druhý život svatého Václava. Řím : ISV, 1997. 233 s. ISBN 80-85866-27-7.
  • CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568-1055. Praha : Vyšehrad, 2007. 263 s. ISBN 978-80-7021-845-7.
  • KRÁLÍK, Oldřich. Nejstarší legendy Přemyslovských Čech. Praha : Vyšehrad, 1968. 283 s.
  • KRÁLÍK, Oldřich. Labyrint dávných dějin českých. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1970, 155 s.
  • KRÁLÍK, Oldřich. Kosmova kronika a předchozí tradice. Praha: Vyšehrad, 1976, 269 s.
  • KUBÍN, Petr. Sedm přemyslovských kultů. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta ; Togga, 2011. 372 s. ISBN 978-80-87258-19-4.
  • LUTOVSKÝ, Michal. Bratrovrah a tvůrce státu. Život a doba knížete Boleslava I. Praha : Set out, 1998. 162 s. ISBN 80-902058-8-7.
  • LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců I. Zrození státu 872-972. Od Bořivoje I. po Boleslava I. Praha : Libri, 2006. 267 s. ISBN 80-7277-308-9.
  • MATIEGKA, Jindřich. Pozůstatky slavných mužů a žen a jich identifikace: (Sofokles, Plinius st., Dante, Rafael, Leiniz, Bach, Mozart, Schiller, Kant, Haydn, Cordayová, Ludvík XVII., sv. Ludmila, sv. Václav, blahosl. Anežka, Václav II., Václav III., Eliška Přemyslovna, J. Žižka z Trocnova, Tycho Brahe, J. Kollár, P.J. Šafařík.). Praha: Otto, 1912. 60 s.
  • NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha : Jan Laichter, 1912. 782 s.
  • OBRAZOVÁ, Pavla; VLK, Jan. Svatý kníže Václav : Maior Gloria. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1994. 231 s. ISBN 80-85192-94-2.
  • PEKAŘ, Josef. Svatý Václav. In Svatováclavský sborník. Praha : Národní výbor pro oslavu svatováclavského tisíciletí, 1934. Dostupné online. S. 9-101.
  • PODLAHA, Antonín. Sv. Václava hrob a ostatky. Praha : Katolický spolek tiskový, 1911. Dostupné online.
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.
  • SLÁMA, Jiří. Kníže sv. Václav. In RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 25-33.
  • SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0.
  • STEHLÍKOVÁ, Dana, a kol. Svatý Václav ochránce České země. Katalog výstavy.. Praha : Arcibiskupství pražské ve spolupráci s NG, UK a NM v Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 170 s. ISBN 978-80-7106-446-6.
  • ŠOLLE, M. Staroslovanské hradisko. Praha: Vyšehrad 1984
  • VLČEK, Emanuel. Nejstarší Přemyslovci ve světle antropologicko lékařského výzkumu : výstava Ministerstva kultury ČSR a Národního muzea v Praze ve spolupráci s Kanceláří prezidenta republiky. Praha : Národní muzeum, 1982. 47 s.
  • WEINGART, Miloš. První česko-církevněslovanská legenda o svatém Václavu. In Svatováclavský sborník. Praha : Národní výbor pro oslavu svatováclavského tisíciletí, 1934. Dostupné online. S. 863-1088.
  • ZACHOVÁ, Jana. Legendy Wolfenbüttelského rukopisu. Praha : Filosofia, 2010. 210 s. ISBN 978-80-7007-342-1.

Související články

Externí odkazy

Předchůdce:
Vratislav I.		 Znak z doby nástupu Český kníže
Václav I.
925 – asi 935		 Znak z doby konce vlády Nástupce:
Boleslav I.
Štítky: ,