Haná

Tento článek pojednává o oblasti na Moravě. O řece na Moravě pojednává článek Haná (řeka).
Typická rovinatá krajina centrální Hané. V pozadí poutní a farní kostel Očišťování Panny Marie v Dubu nad Moravou
Haná též Hanácko (německy Hanna nebo Hanakei) je etnografická oblast nacházející se na střední Moravě, v oblasti hornomoravského úvalu, zhruba na území mezi městy Vyškov, Holešov a Litovel. Větší centra Hané se nacházejí především v nížinách okolo řek Moravy, Bečvy a Hané. Oblast zasahuje do Olomouckého (okresy Olomouc, Prostějov a Přerov), Zlínského (okres Kroměříž) a Jihomoravského kraje (okres Vyškov). Jde o významnou zemědělskou oblast, známou vysokou úrodností, kroji a lidovými zvyky.
Haná dala název širší skupině nářečí (nářečí hanácká, hanáčtina), dnes označovaných přesněji jako středomoravská. Hanácké nářečí z dřívější doby je uchováno i v tištěné podobě. Hanácké zpěvohry (nebo také hanácké opery) 18. století zachycuje výbor Copak to ale ta mozeka hraje? (Ignác Plumlovský, Josef Mauritius Bulín, Josef Pekárek), jež k vydání připravil Eduard Petrů.

Obsah

  • 1 Název
  • 2 Geografické vymezení oblasti
  • 3 Charakteristika
  • 4 Obyvatelstvo
    • 4.1 Dělení Hanáků
    • 4.2 Nářečí
  • 5 Kultura a zvyky
    • 5.1 Kroje
    • 5.2 Hudba a tanec
    • 5.3 Tradiční bydlení
    • 5.4 Zvyky
      • 5.4.1 Hanácké právo
      • 5.4.2 Hanácká svatba
      • 5.4.3 Honění krále
  • 6 Významná města a místa na Hané
    • 6.1 Města
    • 6.2 Památky
  • 7 Galerie
  • 8 Odkazy
    • 8.1 Poznámky
    • 8.2 Reference
    • 8.3 Literatura
    • 8.4 Související články
    • 8.5 Externí odkazy

Název

Řeka Haná, těsně před soutokem s Moravou
Název získala tato národopisná oblast po řece Hané, která protéká jižním okrajem regionu a vlévá se do Moravy mezi Kojetínem a Kroměříží.[1][2] Původ tohoto slova označujícího nejen oblast, ale i zdejší obyvatele, byl dříve nesprávně přikládán historicky neprokázanému knížeti Hanovi.[3] Pojmenování řeky Hané je spolehlivě doloženo již v pramenech ze 13. století, což potvrzuje i bádání topografa Františka Josefa Schwoye.[3] Původ tohoto hydronyma nebyl dosud spolehlivě prokázán, avšak etymologové poukazují na jeho předslovanský původ.[4] Zřejmě první označení zdejších obyvatel jako Hanáků pochází z díla Gramatika česká Jana Blahoslava z roku 1571.[3] Další doklady se pak objevují i v urbářích, kde se od 16. století dochovaly četné záznamy o příjmení Hanák. Jako Na Hané označil oblast mezi Prostějovem, Vyškovem a Kroměříží na své mapě Moravy z roku 1624 i Jan Ámos Komenský.[5]

Geografické vymezení oblasti

Hranice Hané se přesně určují jen velmi těžko. Nejstarší Komenského označení regionu Na Hané zahrnuje obtížně vymezitelnou oblast mezi Vyškovem, Prostějovem a Kroměříží, přičemž osou tohoto regionu je samotná řeka Haná. V dobové literatuře z přelomu 18. a 19. století však již oblast Hané zaujímala mnohem rozsáhlejší plochu centrální Moravy. K Hané byly připojovány oblasti okolo Tovačova, Kojetína či Přerova.[3] Hranice Hané vymezil v roce 1815 Karel Josef Jurende, který za severní hranici tohoto regionu považoval města Litovel, Uničov a Šternberk, za východní města Velká Bystřice, Lipník nad Bečvou, Bystřice pod Hostýnem a Holešov, za jižní obce Napajedla, Střílky a Bučovice a za západní hranici obce Vyškov, Plumlov a Pozořice.[3] Ještě šířeji vymezuje oblast Hané anonymní Mappa geographica specialis terre Promissae vulgo sacrae Hannae z počátku 19. století, za jejíhož autora bývá někdy považován kojetínský učitel Jan Tomáš Kuzník. Tato mapa zachycující rozšíření hanáckého nářečí připojuje k rozsáhlým územím centrální Hané i oblasti západní či severní Moravy.[3]
V širším slova smyslu tak bývá jako Haná označována nížina mezi Bludovem a Napajedly. Konkrétně se jedná o region zahrnující rovinatou oblast mezi Litovlí, Šternberkem, Lipníkem nad Bečvou, Holešovem, Napajedly, Vyškovem a Prostějovem. Tuto nížinu, nacházející se z velké části v Hornomoravském úvalu, ohraničují ze severu Oderské a z východu Hostýnské vrchy. Pomyslnou jižní hranici Hané tvoří Litenčické vrchy a Chřiby a na západě oblast uzavírají kopce Drahanské vrchoviny. Osu Hané představuje řeka Morava.[2] Do 19. století bylo pro Hanou typické rozšiřování jejího území, prostřednictvím „expanze“ hanáckých zvyků i nářečí. O tom svědčí i hraniční oblasti jako například Malá Haná, Záhoří či Hanácké Slovácko.[5] Také jinak územně nesouvisející oblast Osoblažska bývá pro svou rovinatost nazývána Slezskou Hanou. Nejpřesněji je možné vymezit východní hranice Hané, kde tento nížinatý region sousedí s hornatou oblastí Valašska. Větší problém však představuje rozlišení mezi Hanou a Slováckem na jihu a mezi Hanou a oblastmi Horácka a Podhorácka na západě.[3]

Charakteristika

Výhled na Hanou od obce Vincencov
Haná je největší z etnografických regionů na Moravě.[6] Díky své úrodné půdě proslula jako zemědělský region. Mezi zdejší nejvýznamnější plodiny patří pšenice, ječmen a cukrová řepa, řepka olejná či chmel. Silné pozice proto v oblasti dodnes zastává potravinářský průmysl. Hanáckou specialitou jsou olomoucké tvarůžky vyráběné v Lošticích.[7] Vedle zemědělství patří mezi nejznámější symboly regionu bohatě zdobené kroje a hanácké nářečí.[5]

Obyvatelstvo

Obraz hanáckého děvčete od Kamila Vladislava Mutticha
Související informace naleznete také v článku Hanáci.
Hanáci obývající nížinatou oblast centrální Moravy představují nejstarší zformovanou etnografickou skupinu moravského obyvatelstva.[3] Zdejší etnografické povědomí se patrně vytvářelo již na přelomu 17. a 18. století.[8] O obyvatelích Hané byl kvůli úrodnosti jejich kraje a s tím souvisejícímu snadnějšímu životnímu stylu vytvářen často zkreslený stereotypní obraz jejich povahy.[9] Kupříkladu kaplan u sv. Mořice v Olomouci Filip Friebeck v roce 1778 popisoval Hanáky jako vážné, pohodlné a zbožné lidi, kteří milují svůj domov, jež neradi opouštějí. Hanácké operety a opery z 18. století jako typické hanácké vlastnosti vyzdvihují hlavně pohodlnost, nerozhodnost a hrdost. Dobová literatura dále připomíná jejich statečnost, rozvážnost a střízlivost.[10] Hrdost a sebevědomí bohatých Hanáků pak v hodnocení zvenčí často hraničilo až s pýchou.[11] Na počátku 20. století byli Hanáci hodnoceni jako "lid rozšafný, který nerad se v úsudku unáhlí, což se mu někdy nesprávně vykládá za váhavost i v práci, kterou naopak koná pravidelně velmi důkladně a s houževnatou vytrvalostí."[12] Mezi vlastnosti zdejších sedláků patřil také konzervatismus a rezervovaný postoj k novinkám. To částečně naboural revoluční rok 1848, který nastartoval společenskou a hospodářskou proměnu zdejší společnosti. Hanáci začali přijímat za své technologické novinky a jejich "popanštění" se projevovalo i v odkládáním krojů.[13] Povaha Hanáků se stala předmětem mnoha vyprávění a anekdot.[14]

Dělení Hanáků

Haná bývá vnitřně dělena buď podle rozdílného nářečí či podle odlišností zdejších lidových krojů.[15] Autoři z 18. a 19. století rozlišovali v rámci hanáckého obyvatelstva několik podskupin. K samotným Hanákům, obývajícím oblasti centrální Hané mezi Vyškovem, Prostějovem, Olomoucí, Přerovem a Kojetínem, započítávali i tzv. Blatňáky (též Blaťáky či Blaťany), tedy obavatele žijící okolo říčky Blaty. Dle nářečí pak dále vyčleňovali tzv. Čuháky, obývající prostor mezi Prostějovem, Olomoucí a Tovačovem, Zábečáky (též Zábečváky či Bečváky), tedy hanácké obyvatelstvo žijící okolo Přerova a Holešova na levém břehu řeky Bečvy, Zámoravjáky (též Zámoravčíky), obývající oblast Hulínska a Kroměřížska a Podhoráky žijící v oblasti tzv. Záhoří, tedy v okolí Lipníku nad Bečvou a Bystřice pod Hostýnem.[16] Výše zmíněná první samostatná mapa Hané rozlišuje vedle samotných "pravých" Hanáků žijících okolo toku Hané, též další skupiny hanáckého obyvatelstva, které podle typických povolání dělí na tzv. Slaměnkáře, Kopáče, Metlaře, Zábečváky, Tragačníky, Lopatáře, Kolomazníky a Hrnčíře.[17] Dle výrazných odlišností v tradičních krojích, především dle rozdílné barevy mužských nohavic, bývají Hanáci děleni též na tzv. žluté (Žluťáky) a červené, vedle niž bývají rozlišováni ještě tzv. Baňáci s baňatým tvarem nohavic.[18]

Nářečí

Související informace naleznete také v článku Středomoravská nářeční skupina.
Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Kultura a zvyky

Kroje

Hanácký kroj představuje nejvýraznější projev tradiční lidové kultury tohoto regionu. Kvůli rozloze této národopisné oblasti však není jednotný a na území Hané tak lze rozlišit vícero jeho variant lišících se od sebe především střihem a barvou mužských kalhot, úpravou doplňků na ženských krojích či úvazy šátků.[19] Podoba a proměny hanáckého kroje se dají rekonstruovat od 18. století, dle dochovaných literárních a obrazových dokladů dokumentujících jeho podobu.[19] Kroj přestal být na Hané součástí každodenního oděvu po zrušení roboty v roce 1848, kdy podobně jako v dalších oblastech došlo k jeho postupnému odložení kvůli hospodářským a společenským změnám. V rámci samotné Hané se tak nejprve stalo na Olomoucku a Prostějovsku a následně i ve zbytku regionu. K uchovávání a nošení krojů se místní obyvatelé začali vracet od konce 19. století v souvislosti s nastupujícím folklórním hnutím.[19][20]
Mladý pár v hanáckém kroji
Součástí mužského kroje byla dlouhá konopná nebo bavlněná košile tenčice zdobená hnědočernou výšivkou límečku u krku a krémovou až žlutou výšivkou na rameni.[21] Košile bývala doplněna červenou nebo černou stužkou a někdy též černým šátkem ovázaným okolo krku.[22] Kalhoty gatě, které původně sahaly pouze po kolena, kde se uvazovaly zdobenými řemínky, bývaly zhotovovány z konopného plátna nebo z ovčích či kozích kůží a výjimečně též z jelenice. Doklady z 80. let 18. století hovoří o žluté barvě těchto kalhot, avšak od 19. století se charakteristickým znakem hanáckého kroje staly gatě cihlově červené či hnědočervené.[22] Přesto se však žlutá barva kalhot v některých částech regionu zachovala a například historik Beda Dudík dělil Hanáky dle barvy jejich kalhot na žluté a červené.[23] Přes košily bývala nošena vesta zdobená výšivkou s florálními a geometrickými motivy označováná jako frydka, lajdík nebo kordula.[24][25] Na západě a jihovýchodě Hané se zeleně lemovaná vesta šila z černého sukna, na východě z modrého lemovaného červenou nebo bílou a především na jihu se objevuje vesta ušitá ze sukna zelené a občas i hnědé bravy.[24] Součástí mužského oděvu byl i kabátek marinka nebo po kolena dlouhý černý či bílý kabát zvaný ketla či plátynka.[26] V zimě nosili muži bílý či žlutý kožich z ovčí nebo beraní kožešiny, který byl znám jako tzv. ocáskový kožich. Tuto část oblečení však na přelomu 18. a 19. století nahradily kožichy jiné.[27] V první polovině 19. století se pak jako součást hanáckého mužského kroje rozšířil i dlouhý a řasený plášť z tmavomodrého až černého sukna.[28] Pro oblast Hané byly typické vysoké černé kožené boty, přičemž na noze mezi botou a kalhotami měli muži navlečené plátěné punčochy tzv. vyléčky či podléčky, které se uvazovaly nad koleny.[29] Na hlavě muži nosívali černý klobouk, jehož tvar a výzdoba se měnily dle jednotlivých oblastí, ale též s věkem konkrétního nositele. V zimě pak muži v 19. století nosili na hlavách kožešinové čepice aksamitky či sobolovice.[30]
Spodní částí ženského kroje tvořila dlouhá suknice z konopného plátna označovaná jako trháčena, oplíčena, spodnica, podolek, ščórák, opasnice či rubanda. Na ni se od pasu do půli zad oblékalo vyšívané oplečí známé též jako oplíčko a lněné rukávce zdobené vloženými díly na ramenou (náramky), vyšívanými pruhy na konci rukávů (límečky), kanýrky na konci rukávů (tacle) a výrazným límcem okolo krku, kterému se říkalo krézl, obojek nebo placák.[31] Límec i límečky z rukávů byly odnímatelné a byly nošeny jen při slavnostních příležitostech. Široké okruží bývalo škrobeno a lemováno vambereckou krajkou.[32] Součástí ženského kroje byl také živůtek, kterému se na Hané říkalo kordulka, frydka, lajdík nebo bruslek. Všední živůtky se v 19. století šily z plátna, barchetu či kanafasu. Ty sváteční, bohatě zdobené, se pak zhotovovaly z atlasu, damašku či brokátu a později také ze sametu. Nejčastěji tvořila základní barvu živůtku černá, červená, modrá či zelená.[33] Součástí kroje byla původně vpředu nesešitá sukně z bílého plátna zvaná fěrtoch či obarvená na černo, které se říkalo šorec. Od poloviny století pak ženy nosily sukně sešité.[34] Různobarevná zástěra zdobená výšivkami či později potištěná barevnými vzory nošená přes spodní sukně bývala označována jako fěrtušek, pasenec, předníček nebo kasáč.[35] K ženskému kroji pak patřil i krátký kabátek s úzkými rukávy špenzr a v zimě kožich zvaný kožoch či kožóšek.[36] Svobodné Hanačky si vlasy česaly na pěšinku a spolu s červenou stuhou si je zaplétaly do copu, kterému se říkalo lelík. Vdané ženy si vlasy česaly do dvou copů, které si omotávaly okolo hlavy do věnce. Charakteristickou součást ženského kroje představují červené lipské šátky rozšířené od poloviny 19. století, které se v různých oblastech Hané uvazovaly odlišně.[37] Na nohou nosívaly ženy kožené nebo soukenné střevíce. Mezi doplňky ženského oděvu patřil plátěný přehoz, který žena nosívala přes oděv v případě, že opouštěla vesnici, a šátek do ruky sloužící jako kabelka.[38]

Hudba a tanec

Prvky původní hanácké lidové hudby se dochovaly prostřednictvím sólových či ansámblových instrumentálních skladeb ze 17. a 18. století označovaných jako hanatica.[39] Dochovanými pololidovými hudebními skladbami, v nichž se promítá hanácká kultura, jsou i tzv. Hanácké opery.[18] Prameny z 18. století dokládají, že původní hanácká muzika byla tradičně hrána s převahou smyčcových nástrojů. Hudebníci hrávali na housle, basu případně cimbál, které později doprovázely také klarinety a flétny. Od 19. století je pak pozorovatelný nástup dechových nástrojů a zakládání dechovek, jež se záhy prosadily i na hanáckém venkově. Hudební soubory hrající na tradiční nástroje jsou na Hané obnovovány od 20. století.[40]
Tradiční hanácký tanec představuje třídobý a výjimečně i dvoudobý tanec tančený obvykle chlapcem a dvěma dívkami, známý jako tzv. cófavá, který byl někdy označován též jako šópavá, zpáteční či hanácká. Jedná se o kráčivý druh tance volného tempa pojmenovaný podle základního kroku, kdy každé vykročení vpřed následovala série kratších kroků zpátky. Zmínky o tomto tanci připomínajícího polonézu jsou doloženy z počátku 18. století. Cófavá byla obvykle tančena při zahájení masopustních zábav, při hodech, svatbách, avšak spolu s náboženskými texty bývala tancována i v kostele.[41]

Tradiční bydlení

Barokní stavba hostince v Ústíně, při které se dochoval hanácký žudr, patří mezi chráněné kulturní památky.
Pro oblast Hané představuje charakteristický doklad zdejší kultury selský dům – grunt.[42] Původně se jednalo o přízemní, někdy zvýšené, roubené domy, které později nahrazovaly hliněné stavby s valbovou střechou budované především z nepálených cihel.[19] Od 2. poloviny 19. století byla vesnická obydlí na Hané postupně přestavována či budována z cihel pálených. Tyto nově budované stavby byly typem špýcharových domů, většinou zvýšené a neomítnuté, přičemž valbové střechy kryté došky u nich nahrazovaly střechy sedlové kryté břidlicí či pálenými střešními taškami.[19] Typickým specifikem hanáckých domů byly až do 19. století tzv. žudry. Jednalo se o mohutný rizalit vystavěný před vstup do domu, přičemž v jeho patře byla umístěna sýpka. Většina žudrů však od poloviny 19. století postupně zanikala a do dnešních dnů se tak tento stavební prvek na hanáckých domech zachoval pouze ojediněle.[19]
Usedlost v obci Lysovice se zachovalým žudrem
Vesnická stavení byla na Hané nejpozději v průběhu 18. století na většině míst orientována okapově. Štítově orientovaná zástavba se dochovala především v severní části Hané, hlavně v okolí Zábřehu, Mohelnice, Loštic a Uničova.[19] Jednotlivé usedlosti byly v rámci každé vesnice stavěny těsně vedle sebe. Průčelí domů byla většinou rozdělena na tři části, kdy žudr vystavěný uprostřed průčelí dělil stavení na část s obytnými místnostmi a část, kde byly umístěny komory. V předzahrádce, která se často nacházela před obytnou částí domu, byly vysazovány vonné a okrasné rostliny. Před komorami bývaly zasazovány lípy nebo ovocné stromy jako například hrušně či ořešáky.[42] Do dvora, který býval od poloviny 19. století vybavován arkádovým zápražím, se z ulice vjíždělo průjezdem.[19]
Za obytným stavením se rozprostíral dvůr, který ze stran od sousedících pozemků oddělovaly chlévy, sloužící jako přístřeší pro chovaný dobytek, a kůlny, kde bývaly odstaveny vozy a uskladněno hospodářské nářadí.[43] Ze zadní strany pak většinou každý dvůr uzavírala vyšší zídka s vraty, která uzavřený prostor dvora oddělovala od přiléhající zahrady. V zahradách, které často sloužily jako sady, bývaly vysazovány ovocné stromy jako například jabloně, hrušně, morušovníky nebo slivoně. Konec zahrady pak u většiny usedlostí uzavírala dřevěná stodola, někdy označovaná jako humno.[43] Pro prostor za stodolou, kde zastavěná oblast většiny vesnic přecházela ve volnou krajinu s polními cestami či polnostmi, se vžilo označení „humna“ či „za humny“.

Zvyky

Chlapec šlehající dívku pomlázkou o Velikonočním pondělí zachycený na obraze Marie Gardavské z počátku 20. století.

Hanácké právo

Ostatkové či též hanácké právo rozšířené především na střední Moravě patří mezi tradiční zvyky spojené s oslavami masopustu.[44][45] Zástupcům vesnické chasy, kteří byli obvykle označování jako stárkové, bývala v rámci těchto oslav zapůjčena práva rychtáře či později obecního úřadu.[46] Symbolem takto zapůjčeného práva byl ozdobený meč, šavle či hůl.[47][48] Během ostatkové zábavy zasedali mladí chasníci v hospodě ke stolu, nad něhož byla obřadní šavle zaseknuta do stropu. Pod právem se pak konala parodická napodobování soudních jednání, během nichž byli před chasu předvoláváni jednotlivci ze vsi. Usvědčení provinilci pak byly nuceni buď uhradit chase peněžitou pokutu nebo byli obřadně zbiti vařečkou známou jako klapačka, lopatka, pleskačka či ferula.[49] V některých oblastech Hané se během masopustu konaly veselé obchůzky vsí, označované jako vodění práva. Členové jednotlivých domácností, u kterých se průvod zastavil, byli po žertovných procesech rovněž vypláceni vařechou, přičemž byli chasou přidržováni na připravené lavici.[50] V závěru masopustu pak chasa vracela právo zpátky rychtáři.[47] Tyto slavnosti se na mnoha místech v různých podobách udržují i dnes.[51][52]

Hanácká svatba

Svatba představuje tradiční přechodový rituál, s nímž se pojí výrazné projevy hanáckého folklóru. Na silně religiózním venkově se svatby většinou konaly o masopustu či po Velikonocích, přičemž tradičním dnem určeným pro svatby bylo úterý.[53] Ráno ve svatební den se ženich spolu s průvodem vypravil k domu nevěsty. V případě, že byla jeho snoubenka přespolní, jela spřežení do její vesnice. Při oblékání do svatebních šatů stávala nevěsta v některých případech v díži na kynutí chleba, což jí mělo zaručit plodnost a vládu nad jejím manželem.[54] Po řeči družby a požehnání rodičů byla vystrojená nevěsta vydána ženichovi, načež se celý průvod vypravil na obřad do kostela.[55] Při cestě z kostela většinou následoval rituál zalikování, kdy byla novomanželům mířícím na hostinu přehrazena cesta a ženich byl nucen svou nevěstu vyplatit.[56] K začátku nebo průběhu svatební hostiny patřil zvyk házení do žita, při němž byli jednotliví svatebčané postupně vyzýváni, aby do talíře s žitem či pšenicí položeného před nevěstu házeli peníze. Pak následovalo přinesení mohutného svatebního koláče. Mezi pokrmy servírované při svatební hostině patřila lukšová nebo dršťková polévka, hovězí maso s křenovou omáčkou, vepřová pečeně se zelím či vdolky.[57]
Nepřehlédnutelný prvek ženského svatebního kroje představovala honosná pokrývka hlavy, pro kterou se vžilo označení pantlék.[54] Tato nevěstina koruna byla tvořena obručí a lepenkovou kostrou, jež zdobily korálky, flitry a kytice většinou zřejmě umělých růží. Na vrchol koruny býval umístěn samotný pantlék, tedy věnec červených mašlí, z nichž dozadu visely červené stuhy.[54] Dalším ze svatebních doplňků nevěstina kroje byla vyšívaná přehozová plachta známá jako úvodnice, kterou si dívka během svatebního obřadu přehazovala přes lokty. Po narození dítěte pak v úvodnici brala matka do kostela své novorozeně.[54] Ženich měl na hlavě klobouk bohatě zdobený pentlemi, umělými květinami a péry. Jeho kroj pak při svatbě doplňoval červený lipský šátek, který mu byl přivazován od pravého ramene k levé kyčli.[58] Součástí svatebních zvyků bylo i předávání svatebních darů. Nevěsta často ještě před obřadem posílala svému nastávajícímu vyšívanou tenčici nebo šátek. Ženich pak obdarovával svou nevěstu stříbrnými mincemi, které jí kladl do klína, nebo střevíci, jimž se říkalo poslušné.[59] Po svatební hostině následovalo čepení nevěsty. Během tohoto rituálu odstranily provdané ženy nevěstě její zdobnou pokrývku hlavy a zapletly její vlasy okolo hlavy. Dívka obdarovaná čepcem, tak byla uvedena mezi dospělé ženy. Ženich směl po svatbě poprvé obléknout plášť a nevěsta z jeho klobouku "otrhala" pentle a další ozdoby.[54] Mezi zvyky spojené se svatbou patřilo také rozšířené stínání kohouta, který byl po hostině souzen a zabit pro své údajné hříchy.[60]

Honění krále

Svátek letnice byl na mnoha místech Hané v minulosti spojen se zvykem honění krála, jež býval označovaný též jako zvyk jet na krále, jezdit po králoch, hledat krála či jízda s králem.[61] Během tohoto obřadu se mladíci na koních seskupili do družiny doprovázející vybraného mladého chlapce – krále oblečeného v ženských šatech a ozdobeného květy. Družina vyzbrojená šavlemi pak projížděla vsí a posléze i okolními obcemi a žádala po přihlížejících výslužku.[62] Jezdci navíc eventuelně bránili svého krále, aby se jej nezmocnili mladíci ze sousedních vsí. Rivalita mezi jednotlivými obcemi v minulosti mnohdy přivodila násilné střety mezi družinami. Například v roce 1819 se u Lověšic krvavě střetly skupiny přibližně 80 jezdců z Horní Moštěnice, Bochoře, Lověšic a Šířavy. Při tomto incidentu známém jako bitva čtyř králů bylo osm mladíků usmrceno přímo v boji a dalších pět zemřelo na vážná zranění krátce poté.[63] Zvyk honění krále patrně vycházel z původních jezdeckých závodů, kdy jako král býval označován vítěz takovéto soutěže.[64]
Na většině míst na Hané tento zvyk povětšinou zanikl již v polovině 19. století. Snahy o jeho obnovení zesílily v 90. letech 19. století a pokusy o oživení přicházely i ve 20. století.[65] S podobným zvykem, který bývá povětšinou označován jako Jízda králů se dodnes setkáme na Slovácku.[63] Na Hané se o obnovu tohoto zvyku snaží například v Kojetíně či Chropyni, kde bývají během Hanáckých slavností konány Jízdy krále Ječmínka.[66]

Významná města a místa na Hané

Města

Horní náměstí v Olomouci

Památky

Bazilika Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce

Galerie

Odkazy

Poznámky

  1. Většinou se uvádí, že město Uničov leží na severní hranici Hané, která zde přechází do hornaté oblasti Jeseníků.[67][68]

Reference

  • Krajina našeho domova - Haná : sborník tematických prací Olomouc: 2008. [dále jen Krajina našeho domova - Haná (2008)]. str. 6.
  • Lidová kultura (2007). Str. 238.
  • ROUBIC, Antonín. Nejstarší zprávy o Hané. Studie Muzea Kroměřížska. 1993, roč. 1992-1993, s. 12–15. (česky)
  • Krajina našeho domova - Haná (2008), str. 20.
  • FROLEC, Václav. Hanáci, jací byli. Studie Muzea Kroměřížska. 1993, roč. 1992-1993, s. 11. [Dále jen: Frolec (1993)]. (česky)
  • Krajina našeho domova - Haná (2008), str. 23–24.
  • FROLEC, Václav. "Zaslíbená země" Haná a Hanáci. (K 170. výročí narození Františka Skopalíka). Vlastivědný věstník moravský. 1992, roč. 44, čís. 2, s. 177–178. [Dále jen: Frolec (1992)]. (česky)
  • VÁLKA, Miroslav. O Hané a Hanácích. Národopisná revue. 1992, roč. 2, čís. 3, s. 113. (česky)
  • Frolec (1993). Str. 7–8.
  • Frolec (1993). Str. 8–9.
  • Frolec (1993). Str. 8.
  • Frolec (1993). Str. 10.
  • Frolec (1992). Str. 169.
  • ŠKUBAL, Rudolf. Hranice Hané: vymezení etnografického regionu : (metodické pokyny). Brno : [s.n.], 1995. 11 s.
  • Lidová kultura (2007). Str. 238–239.
  • ZAHRADNÍK, Milan, a kol. Hanáci z pohledu Marie Gardavské kdysi a dnes. Kojetín : MěKS Kojetín, 2013. 42 s. ISBN 978-80-260-4882-4. [Dále jen: Zahradník (2013)].
  • Lidová kultura (2007). Str. 239.
  • Lidová kultura (2007). Str. 242.
  • LUDVÍKOVÁ, Miroslava. Lidový kroj na Hané. Přerov : Muzeum J.A. Komenského, 2002. ISBN 80-238-8573-1. S. 87–92. [Dále jen: Ludvíková (2002)].
  • Ludvíková (2002). Str. 14.
  • Ludvíková (2002). Str. 15.
  • Ludvíková (2002). Str. 10.
  • Ludvíková (2002). Str. 19.
  • ČÍŽKOVÁ, Marta Marie. Hanácký kroj. Prostějov : [s.n.], 1940. 105 s. S. 8. [Dále jen: Čížková (1940)].
  • Ludvíková (2002). Str. 19–21.
  • Ludvíková (2002). Str. 24.
  • Ludvíková (2002). Str. 22.
  • Ludvíková (2002). Str. 28.
  • Ludvíková (2002). Str. 27.
  • Ludvíková (2002). Str. 29.
  • Ludvíková (2002). Str. 31.
  • Ludvíková (2002). Str. 34–35.
  • Ludvíková (2002). Str. 32.
  • Ludvíková (2002). Str. 33.
  • Ludvíková (2002). Str. 38–39.
  • Čížková (1940). Str. 12.
  • Ludvíková (2002). Str. 40–44.
  • Lidová kultura (2007). Str. 244.
  • ŽŮREK, Zbyněk. Haná, Malá Haná, Záhoří [online]. folklorweb.cz, rev. 2011-02-17, [cit. 2017-03-17]. Dostupné online. (česky)
  • Lidová kultura (2007). Str. 92.
  • Zahradník (2013), str. 12.
  • Zahradník (2013), str. 13.
  • VEČERKOVÁ, Eva. Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře. Praha : Vyšehrad, 2015. 512 s. ISBN 978-80-7429-627-7. S. 57–62. (česky) [Dále jen: Večerková (2015)].
  • NOVOTNÝ, Miloslav. Historie zvyku zvaného OSTATKY a historie OSTATKOVÉHO PRÁVA [online]. knihovna-veselice.cz, 2013, [cit. 2017-04-27]. Dostupné online. (česky)
  • Večerková (2015). Str. 57–58.
  • Večerková (2015). Str. 58.
  • Zahradník (2013), str. 38.
  • Večerková (2015). Str. 59.
  • Večerková (2015). Str. 61.
  • Staré hanácké právo [online]. sazovice.cz, [cit. 2017-04-25]. Dostupné online. (česky)
  • Hanácké právo v Hulíně, 7.-8.6.2014 [online]. kkhulin.cz, 2014, [cit. 2017-04-25]. Dostupné online. (česky)
  • ZAHRADNÍK, Milan. Hanácká svatba. Od přechodového obřadu k scénickému folkloru. Brno, 2012 [cit. 2017-04-13]. 55 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Miroslav Válka. s. 15. [Dále jen Zahradník Hanácká svatba (2012). Dostupné online. (česky)
  • Ludvíková (2002). Str. 65.
  • Zahradník Hanácká svatba (2012). Str. 15–16.
  • Zahradník Hanácká svatba (2012). Str. 18.
  • Zahradník Hanácká svatba (2012). Str. 17.
  • Ludvíková (2002). Str. 64–65.
  • Ludvíková (2002). Str. 64.
  • Zahradník Hanácká svatba (2012). Str. 20.
  • Večerková (2015). Str. 216.
  • Večerková (2015). Str. 217.
  • Večerková (2015). Str. 218.
  • Zahradník (2013), str. 39.
  • Večerková (2015). Str. 216–217.
  • Zahradník (2013), str. 41.
  • Uničov [online]. historickasidla.cz, [cit. 2017-04-28]. Dostupné online. (česky)
  • Stručná historie města [online]. unicov.cz, 2007, [cit. 2017-04-28]. Dostupné online. (česky)
  • BROUČEK, Stanislav; JEŘÁBEK, Richard. Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Svazek 3. Věcná část O-Ž. Praha : Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1713-8. S. 1247.
 

Literatura

  • BEČÁK, Jan Rudolf; POSPĚCH, Pavel; ŠALÉ, František. Lidové umění na Hané : lidová kultura hmotná. Boskovice : Albert, 1997. 460 s. ISBN 80-85834-43-x.
  • BENEŠ, Bohuslav. Úvaha o Hanácích a Hané včera a dnes. In HÝBL, František. Lidový oděv a tanec na Hané : sborník z 5. konference o lidové kultuře na Hané. Přerov : Muzeum Komenského, 1998. S. 199–209. (česky)
  • BROUČEK, Stanislav; JEŘÁBEK, Richard. Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Svazek 2. Věcná část A-N. Praha : Mladá fronta, 2007. 636 s. ISBN 978-80-204-1712-1.
  • BROUČEK, Stanislav; JEŘÁBEK, Richard. Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Svazek 3. Věcná část O-Ž. Praha : Mladá fronta, 2007. 664 s. ISBN 978-80-204-1713-8.
  • ČÍŽKOVÁ, Marta Marie. Hanácký kroj. Prostějov : [s.n.], 1940. 105 s.
  • DVOŘÁČEK, Petr; RŮŽIČKA, Jiří. Haná: Olomoucko, Prostějovsko, Přerovsko. Praha : Levné knihy, 2008. 112 s. ISBN 978-80-7309-516-1.
  • JORDÁN, František. Lidové obyčeje na Hané a jejich slovní, hudební a taneční projevy : VII. konference o lidové kultuře na Hané 24. a 25. listopadu 1998 : sborník příspěvků. Vyškov : Muzeum Vyškovska. S. 271. (česky)
  • FROLEC, Václav. Hanáci, jací byli. Studie Muzea Kroměřížska. 1993, roč. 1992-1993, s. 7–11. (česky)
  • FROLEC, Václav. "Zaslíbená země" Haná a Hanáci. (K 170. výročí narození Františka Skopalíka). Vlastivědný věstník moravský. 1992, roč. 44, čís. 2, s. 169-186. (česky)
  • HAINS, Ernest. O zpěvnosti a muzikalitě Hanáků. Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově. 2001, čís. 1-2, s. 48–51. (česky)
  • Krajina našeho domova - Haná : sborník tematických prací. Olomouc : Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Olomouci, 2008. 104 s. ISBN 978-80-86570-15-0.
  • KVIETKOVÁ, Jana. Folklór regionu Haná jako součást nabídky cestovního ruchu. Olomouc, 2014 [cit. 2017-03-10]. 148 s. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Vedoucí práce Halina Kotíková. Dostupné online. (česky)
  • Lidový rok na Hané. Olomouc : Olomoucký kraj, 2011. ISBN 978-80-87535-22-6.
  • LUDVÍKOVÁ, Miroslava. Lidový kroj na Hané. Přerov : Muzeum J.A. Komenského, 2002. 119 s. ISBN 80-238-8573-1.
  • NAKLÁDAL, Petr. Hanácké tradice - zvyky a folklor na Hané multimediální prezentace lidových tradic, zvyků a folkloru na Hané : multimediální prezentace Olomouckého kraje. Olomouc : Olomoucký kraj, 2011.
  • NAVRÁTIL, Ladislav. Hanáci jací jsou a jací byli. Praha : J. Otto, 1931. 93 s.
  • MELHUBOVÁ, Ivana. Lidová píseň, zvyky a tradice na Hané a jejich využití u dětí na prvním stupni ZŠ.. Brno, 2010 [cit. 2017-03-10]. 103 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Judita Kučerová. Dostupné online. (česky)
  • POSPĚCH, Pavel. Rolník - Haná - Příklad Josefa Vysloužila. In HANUŠ, Jiří; MALÍŘ, Jiří; FASORA, Lukáš. Člověk na Moravě 19. století. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. ISBN 978-80-7325-147-5. S. 519. (česky)
  • Proměny hanácké vesnice : lidová kultura na Hané : sborník příspěvků z IX. odborné konference v Kroměříži. Kroměříž : Muzeum Kroměřížska, 2003. 141 s. ISBN 80-85945-37-1.
  • SEKANINOVÁ, Tereza. Kulturně-geografické specifika Hané. Brno, 2014 [cit. 2017-03-21]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Svatopluk Novák. Dostupné online. (česky)
  • Střední Morava - Haná : srdce a brány dokořán : turistický průvodce. Olomouc : Olomoucký kraj, Odbor strategického rozvoje kraje, Oddělení cestovního ruchu, 2005. 43 s. ISBN 80-239-4727-3.
  • ŠIMŠA, Martin. Ostatkové právo na Hané, jeho postavení ve struktuře masopustních zvyků a vztah k ostatním obřadům výročního obyčejového cyklu. Národopisná revue. 2006, roč. 16, čís. 1, s. 3–15. (česky)
  • ŠKUBAL, Rudolf. Hranice Hané: vymezení etnografického regionu : (metodické pokyny). Brno : [s.n.], 1995. 11 s.
  • VÁLKA, Miroslav. O Hané a Hanácích. Národopisná revue. 1992, roč. 2, čís. 3, s. 110–113. (česky)
  • VEČERKOVÁ, Eva. Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře. Praha : Vyšehrad, 2015. 512 s. ISBN 978-80-7429-627-7. S. 57–62. (česky)
  • ZAHRADNÍK, Milan, a kol. Hanáci z pohledu Marie Gardavské kdysi a dnes. Kojetín : MěKS Kojetín, 2013. 42 s. ISBN 978-80-260-4882-4.
  • ZAHRADNÍK, Milan. Hanácká svatba. Od přechodového obřadu k scénickému folkloru. Brno, 2012 [cit. 2017-04-13]. 55 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Miroslav Válka. s. 15. Dostupné online. (česky)

Související články

Externí odkazy


Štítky: