Knovízská kultura doby bronzové ve středních Čechách, pojmenovaná podle naleziště
Knovíz u
Slaného, se vyznačuje rozvinutým kovolitectvím, stopami
kanibalismu a vychází z mísení pozůstatků
únětického
lidu, dále středodunajské mohylové a zásahu falcké mohylové kultury.
Není vyloučeno její zařazení mezi protokeltská etnika. Kultura se datuje
mezi roky 1300 až 1050 před n. l., osidlovala výšinné i jinak
strategické polohy, kde vznikala lehčí opevnění (
palisáda).
Sídliště se dělila na obytnou část (sloupové domy) a hospodářskou
(jámy, sýpky). V nálezech keramiky převažují vejčité nádoby, hrnce s
plastickou výzdobou (žlábky, rytí) a specializované keramické výrobky
(stolní keramika). Charakteristické jsou tepané nádoby z
bronzového plechu. Byly nalezeny doklady vlastní metalurgické činnosti (odlévací formy, zlomky).
Knovízská kultura sousedila na severu s
popelnicovými poli lužickými, patrně etnicky spadajícími k Venetům.
Z doby knovízské kultury byly na území
Prahy a okolí nalezeny bronzové předměty a z
Vltavy byl vyloven
meč s rukojetí zdobenou volutou.
Kultura přechází v mladší fázi (
1000 př. n. l. až
800 př. n. l.) do
kultury štítarské.
