Encyklopedie České republiky: Langobardi

Langobardi byli příslušníci západogermánských kmenů pocházející z dolního Labe. Roku 568 dobyli severní Itálii a založili zde svou říši, která existovala až do konce 8. století, kdy ji dobyl Karel Veliký a na jejím území vzniklo italské království.

Obsah

Migrace

Paulus Diaconus, langobardský historik

Kolem přelomu 4. a 5. století opustili Langobardi původní sídla v Polabí a vytáhli na jih. Jejich cesta vedla přes Čechy a Moravu (a možná i Slezsko) do rakouského Podunají, tzv. Rugilandu, kde dříve pobývali germánští Rugiové. Přítomnost Langobardů je zde doložena po roce 488. Pobývali tu po několik generací a pozvolna rozšiřovali ovládanou oblast. V prvních desetiletích 6. století vytlačili z jižní Moravy Heruly a obsadili celou západní část Karpatské kotliny, odkud odešli v 70. letech 5. století Ostrogóti. Langobardské državy se rozšiřovaly dále na východ až do bezprostředního sousedství sídel dalšího germánského etnika, Gepidů.
S šířící se expanzí národa začalo docházet ke konfliktům, které se Langobardi pokusili vyřešit spojenectvím s nově příchozími kočovnými Avary. Přestože Langobardi porazili nakonec Gepidy v podstatě sami, získali Avaři obrovskou kořist, a to včetně území, na kterém Gepidi dosud obývali. Bezprostřední sousedství nomádů přestalo usedlým Langobardům brzy vyhovovat. Proto roku 568 odtáhli do severní Itálie – dle archeologického nálezu z roku 2010 na území Kyjova se však soudí, že část z nich ve střední Evropě zůstala.^[1]

Království Langobardů

Merovejský král Chlotar II. v boji s Langobardy

Související informace naleznete také v článku Langobardské království.

Po svém příchodu do Itálie ovládli Langobardi brzy celý sever a střed poloostrova, který teprve nedávno dobyli na Ostrogótech Byzantinci. Langobardi byli zemědělci a jejich etnikum bylo mnohem početnější než Ostrogóti, což se brzy projevilo rozvojem zemědělství. Zakrátko začala být obdělávána všechna půda, která zpustla v posledních letech západořímského císařství. Důsledkem byl růst velkého pozemkového majetku a uvádění dosud svobodných germánských rolníků do závislosti na majitelích pozemků.
Na dobytém území se konstituovala langobardská říše v čele s králem, který sídlil v Pávii. Svoji moc však neuplatňoval důsledně, a tak se langobardské království stalo konglomerátem 36 vévodství, z nichž si některá – například Spoleto či Benevento – počínala velmi samostatně.
Zbylé byzantské državy, tj. Benátky s okolím, Pentapolis, Apulie a Kalábrie, byly roztroušené a vklíněné mezi langobarská území. Postupem času se u některých držav, především u Benátek, papežské kurie, začaly projevovat tendence k osamostatnění. Kromě toho se Langobardi snažili ovládané území dále rozšířit. Roku 751 dobyli Ravennu a začali ohrožovat papežský Řím. Papež požádal o pomoc franského krále Pipina III., který dvěma výpravami v letech 754 a 756 langobardskou expanzi zastavil. Roku 774 dobyl jeho nástupce Karel Veliký říši Langobardů, začlenil její území do franské říše a nechal se korunovat langobardským králem. Později, v roce 781, zde vytvořil dílčí italské království.

Dědictví

Italské království se později stalo součástí Svaté říše římské. Každý v Německu řádně zvolený král se mohl nechat korunovat proslulou železnou korunou langobardských králů na krále italského. Roku 1355 se jím stal také Karel IV. Severní Itálie se začala ve středověku nazývat Lombardií, zemí Langobardů (lat. Langobardia).