| Kostel Zvěstování Panny Marie v Mariánském Týnci |
|
 proboštství a kostel od západu |
|
| Místo | |
|---|---|
| Stát | Česká republika |
| Kraj | Plzeňský |
| Okres | Plzeň-sever |
| Zeměpisné souřadnice | 49°59′7″ s. š., 13°27′46″ v. d. |
| Základní informace | |
| Náboženství | křesťanství |
| Církev | římskokatolická |
| Provincie | česká |
| Diecéze | plzeňská |
| Datum posvěcení | 1762 |
| Architektonický popis | |
| Výstavba | 1711–1751 |
| Specifikace | |
| Stavební materiál | zděný |
| Odkazy | |
| Kód památky | 23944/4-1330 (PkMnMISSezObr) (součást památky Mariánská Týnice) |
 multimediální obsah na Commons |
|
Historie
Projekt novostavby byl sice hotov již o tři léta později a základní kámen stavby položen 2. července 1711, nicméně k začátku stavby došlo až v roce 1720, a stavební a výzdobné práce trvaly více jak třicet let do roku 1751, respektive 1762, kdy byl kostel vysvěcen. Proboštství bylo dokončeno o dva roky později a teprve v roce 1777 bylo sousoší Zvěstování Panny Marie přeneseno na hlavní oltář nového kostela. Ani ne deset let poté, roku 1785,[3] byl klášter v Plasích, stejně jako jím spravované mariánské poutní místo v Týnici, zrušen. Dlouhodobě neudržovaná stavba tedy výrazně chátrala, což v roce 1920 vyústilo ve zřícení kupole a části kleneb kostela.[4] Díky dobrovolnickému Spolku na záchranu Mariánské Týnice, v jehož čele stál ing. arch. Hanuš Zápal (1885-1954), se podařilo degradaci zastavit. Celý komplex byl postupně zrekonstruovánt a následně v roce 2005 nad křížením kostela opět vztyčena kupole.[5] V současné době slouží místo jako sídlo expozice Muzea a Galerie severního Plzeňska.[6]
Popis
půdorys kostela a ambitu
Architektura
Chrám Zvěstování P. Marie projektoval Santini v roce 1710 jako centrálu na půdorysu řeckého kříže s okosenými rohy. Horyna v tomto případě zdůrazňuje bravurní práci s geometrií, zde konkrétně s metodou „kvadriangulace“. Tato už od středověku známá metoda pracuje se sítí soustředných kružnic, do nichž je vepisován či jimž je opisován geometrický útvar čtverce, nicméně v každé z nich pootočeném o 45 °.[8] Do místa protnutí všech diagonál a os, tedy do středu takto promyšlené kompozice je pak umístěno křížení chrámu, vertikálně završené kupolí, jež ve vrcholu nese mariánskou hvězdu, dominantu stavby a potažmo i celého poutního místa. Ramena kříže osmiúhelníkového půdorysu architekt z jedné šestiny zasunuje do středu, završuje plackovou klenbou nad příčným obdélníkem a v exteriéru uzavírá pro něj typickou mansardovou střechou.[9] Dvojvěží zvonic je pro zachování centrality chrámu vysunuto mimo jeho hmotu.[10]. Monumentalita exteriéru kostela je podtržena poměrně skromným členěním pláště, jehož povrch architekt nerozbíjí zdobnými detaily, naopak jónské pilastry, použité v exteriéru i interiéru, vertikalitu stavby jen umocňují.[11] Tradiční schéma centrály na půdorysu řeckého kříže mohl Santini poznat v díle svého učitele Jeana Baptisty Matheye. V tomto kontextu je nezbytné zmínit projekt kostela P. Marie Božské Prozřetelnosti v Praze, na jehož dostavbě se Santini podílel a jež naznačuje vzhled týnické centrály.[12] Zprostředkovaně jej pravděpodobně poznal i v díle Guarina Guariniho, konkrétně v návrhu kostela Sant´Anna la Reale v Paříži.[13] Toto centrální půdorysné schéma Santini následně využívá i v projektu kostela sv. Václava ve Zvoli (1713) a samozřejmě také při projektování poutního kostela Jména P. Marie ve Křtinách u Brna (1718). A jak poukazuje Rostislav Švácha, nejen půdorysné řešení sakrální architektury Křtin a Zvole vycházelo z týnického projektu. Celistvěji působící projekty obou mladších areálů obměňují konvexně-konkávním zpracováním jejich starší, lineární předobraz.[14]Ani budova proboštství, jež navazuje na hloubkovou osu kostela, není bez paralel, nejsnáze snad dohledatelných v díle J. B. Matheye. Švácha také v tomto kontextu upozorňuje, že i pro samotné uspořádání, „navléknutí“, jednotlivých budov chrámu a probošství na jedné ose můžeme nalézt paralelu v původním projektu kláštera v Plasech.[15]
interiér kostela
Samotná novostavba poutního kostela Zvěstování P. Marie a cisterciáckého proboštství v Mariánské Týnici nebyly motivovány, jak zmíněno v úvodu, akutní potřebou obnovy místa, spíše touhou uměnímilovného opata Tyttla oslavit a projevit úctu Panně Marii. Tomuto záměru by snad také odpovídala monumentalita stavby, stejně jako její promyšlené zasazení do krajiny. Novostavba poutního místa je dobře viditelná ze vzdálenosti několika kilometrů a tvoří tak dominantu celého místa. Akcent na gradaci hmot a pohledovost stavby je patrný zejména při příchodu k areálu z jihu. V tomto případě se před návštěvníkem v prvním plánu zjeví podélně pojatá budova proboštství, za kterou se v plánu druhém tyčí vertikální dominanta chrámu Zvěstování P. Marie.[20]
Monumentálního vyznění stavby se ve své stati nezříká ani Rostislav Švácha, avšak Santiniho tvorbu přibližně kolem roku 1710, kam patří i projekt Mariánské Týnice, označuje termínem „vyhroceného dualismu.“[21] Tuto jeho část tvorby charakterizuje jako plnou protipólů. Statickou architekturu kostela Zvěstování P. Marie staví do kontrastu se stavbami kostela N. Trojice v Rychnově nad Kněžnou (1710), kaple sv. Bernarda v Plasích (1711), kostela v Jesenci (1711), Jaroměřicích u Jevíčka (1712) a řadí sem i průčelí kostela v Bobrové (1714), jejichž pláště jsou dynamičtěji zvlněny. Nicméně nejen v porovnání mariánského chrámu v Týnici s dalšími stavbami spatřuje Švácha rozpor. Určitou disparátnost pozoruje i ve vyznění stavby samotné, v expresivním pojetí interiéru (originálně pojatý motiv kladí a svazky pilastrů) oproti „stroze racionálnímu“ exteriéru stavby,[22] což je pro Šváchu charakteristickým znakem Santiniho staveb přelomu prvního a druhého desetiletí 18. století.
Malby
Z původní barokní výmalby chrámu se dochovala iluzivní architektonická kulisa hlavního oltáře se čtyřmi iluzivně malovanými figurami řádových patronů cisterciáků, jsou to (zleva) sv. Bernard z Clairvaux s nástroji umučení Krista, sv. Alberik, sv. Robert z Molesmes a sv. Štěpán Harding. Uprostřed mezi nimi je malovaný štít s erbem opata Eugena Tyttla. Na stěnách bočních lodí se dochovaly čtyři malované kartuše, dvě se starozákonními scénami a dvě se zlomky neidentifikovných výjevů. Malbu holubice Ducha svatého v okulu a věnec s anděly na klenbě kupole roku 2008 vymalovaly restaurátorky ak. mal. Dagmar a Radana Hamsíkovy.Zařízení
Z původního zařízení se na místě dochovala dřevořezba jednoho rokokového oltáře (sochy a obraz byly v 90.letech 20.století uloupeny), opatské křeslo Eugena Tyttla s řezaným erbem na zadním opěradle a tři trámy po sňaté kazatelně. Další dřevěné oltáře byly po roce 1785 rozprodány a dochovaly se např. v Příbrami.Odkazy
Reference
-
Monumnet.npu.cz, [cit. 2012-01-31]. Dostupné online.
-
Mojmír Horyna, Jan Blažej Santini-Aichel. Praha 1998, s. 275
-
Viz http://www.santini.cz/marianska-tynice.html, vyhledáno 3. 12. 2011
Literatura
- Mojmír Horyna: Neznámé pražské dílo Jana Blažeje Santiniho, Umění XXXI, 1983, s. 247-257
- Mojmír Horyna: Jan Blažej Santini-Aichel, Karolinum, Praha 1998
- Jan Sedlák, Jan Blažej Santini. Setkání Baroku s gotikou. Praha 1987
- Rostislav Švácha, K vývoji díla Jana Santiniho (1677-1723). Strojopisná disertace Palackého univerzity, Olomouc 1977
- Rostislav Švácha, K vývoji díla Jana Santiniho. Umění XXVI, 1979, s. 382-400
- Rostislav Švácha, Santiniho projekt kláštera v Plasech. Umění XXXI, 1983, s. 176-179
- PODLAHA, Antonín. Posvátná místa Království českého : Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvát. soch, klášterů i jiných pomníků katol. víry a nábožnosti v království Českém. Řada první : Arcidieceze pražská. Svazek 3. Vikariáty Kralovický, Vlašimský a Zbraslavský. Praha : Dědictví Svatojanské, 1909. (Posvátná místa Království českého). Dostupné online. Kapitola Tejnice, s. 21-27.
- Irena Bukačová, Mariánská Týnice. Praha 2009
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kostel Zvěstování Panny Marie ve Wikimedia Commons- Muzeum a galerie severního Plzeňska – Mariánská Týnice
