Pražská defenestrace 23. května 1618 (označovaná jako
třetí nebo
druhá, pokud se jako druhá nepočítá
defenestrace roku 1483) byla demonstrativním aktem odporu českých stavů vedených
Jindřichem Matyášem Thurnem proti porušování
Rudolfova majestátu, který zahájil
české stavovské povstání a tím i
třicetiletou válku. Při této akci byli z oken Pražského hradu vyhozeni královští místodržící
Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a
Jaroslav Bořita z Martinic a písař
Filip Fabricius. Událost se obešla bez obětí na životech.
Předehra
Pražská defenestrace roku 1618, holandský soudobý leták
Po smrti
Rudolfa II. se jeho bratr
Matyáš opět snažil upevnit pozici
katolické církve, jejíž již tak slabé postavení bylo ještě dále otřeseno tzv.
Rudolfovým majestátem.
Již v březnu roku 1618 se sešel stavovský sněm, záminka k jeho svolání
byl vrchnostenský příkaz uzavřít dva protestantské kostely v městě
Broumov, které tehdy patřilo řádu benediktinů a dokonce zbourání kostela v
Hrobu
patřícím pražskému arcibiskupství. Kostely byly postaveny luteránskými
poddanými na pozemcích patřících katolické vrchnosti a to bez jejího
svolení. Jednalo se o porušení tehdy široce uznávané zásady
Cuius regio, eius religio
(„Čí země, toho víra“), která byla v předbělohorské době považována za
nedotknutelné právo majitelů panství. Základem sporu byl nejasný výklad
Rudolfova majestátu, zda poddaní na církevním zboží mají stejné právo
svobodné volby vyznání, jako poddaní na komorním (= královském) zboží.
Je paradoxem, že na panstvích šlechtických neměli poddaní možnost volby
vyznání, kdežto na panstvích patřících králi tuto volbu měli. 21. a 22.
května 1618 se sešel v Praze v
Karolinu
sjezd českých evangelických stavů, který odpovídal usnesení zemského
sněmu z let 1609–10 v souvislosti s Rudolfovým majestátem. Dle tohoto
usnesení měly české stavy právo svolat svými defensory (obhájci)
„zvláštní sněm poradní“ na obhajobu svých skutečných i domnělých práv.
Císařem a králem Matyášem byl však tento sjezd zakázán. Původcům sjezdu
byl dáno na vědomí, že přesahují své kompetence, a proto císař sněm
zakazuje dříve, „nežli by týž oheň víceji vznícen byl“. Zákon z roku
1609 však poskytoval další možnost smírného řešení sporu, a to zvláštní
soud, osazený z poloviny katolíky a z poloviny evangelíky. Mělo se
jednat o 24 vážených osob, jejichž výběr byl svobodnou volbou každé ze
znesvářených stran. Na toto řešení však v nastalém napětí nikdo
nepomyslel.
Vzhledem ke sporům táhnoucím se již od let 1609–10 během jednání o Rudolfově majestátu byli oba tehdejší královští místodržící
Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a
Jaroslav Bořita z Martinic považováni za původce zákazu sněmu (autorem formulace zákazu však byl ministr a císařův důvěrník kardinál
Khlesl).
A i díky tomu se vůči nim obrátil hněv nekatolických stavů. Císař také
na poslední chvíli změnil zákaz na žádost o odklad sněmu, ale již to
nebylo nic platné. Stavové vědomi si faktu, že podnikají věc velmi
nebezpečnou, také usilovali o přízeň veřejného mínění, jakkoliv je tento
pojem v počátcích 17. století věcí poměrně iluzorní. Nechali proto den
před sjezdem ve všech kostelích pražských (výslovně česky i německy)
přečíst výzvu, která měla tehdejší pražskou obec připravit na další
události. Výzva také obsahovala mimo jiné prosbu
Aby Pán Bůh ráčil srdce Jeho Milosti Císaře pána a krále našeho k milosti a lásce svých věrných poddaných nakloniti, ale také větu
ale i aby srdce jejich milostivých pánů stavů posilnil a potvrdil.
Z textu výzvy je patrno, že radikální roztržka s habsburským domem
nebyla ještě na jaře roku 1618 na pořadu dne, nicméně stavovští předáci
si byli vědomi vážnosti situace.
Průběh události
V úterý dne 22. května 1618 proběhlo v
paláci Smiřických
na malostranském náměstí jednání předáků stavovské opozice a na něm
bylo rozhodnuto o provedení defenestrace hned nazítří. Následující den,
ve středu, po osmé hodině ranní se vydali účastníci sněmu „s velikým
houfem, na vozích, na koních i pěšky“ na
Pražský hrad. Po poradě zahájené modlitbami v tzv. zeleném pokoji, kde se konávaly sněmy, odebrali se pod vedením
Jindřicha Matyáše Thurna a
Václava Budovce z Budova do
Starého královského paláce do tehdejších
místodržitelských kanceláří v
Ludvíkově křídle. Zde zinscenovali improvizované soudní líčení proti dvěma ze čtyř přítomných ministrů,
Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka a
Jaroslavem Bořitou z Martinic. Po vzrušené debatě byli oba místodržící shledáni vinnými z
rušení majestátu, nepřáteli stavů i obecného dobrého a odbojníky království Českého
(velezrádci) a byli odsouzeni k smrti vyhozením z oken v druhém patře,
která byla kolem 16–20 metrů nad zemí. Významným důkazem, že nešlo o
momentální výbuch vzteku, je i fakt, že další dva přítomní členové
zemské vlády, tj. nejvyšší purkrabí
Adam ze Šternberka a
Matouš Děpolt z Lobkovic, byli po provedení exekuce doprovozeni čestným průvodem z Hradu do svých bytů v pražských městech.
První byl defenestrován Martinic. Podle tradičního podání při pádu
stihl vykřiknout: „Jesu, Maria, miserere mei!“ Jeden ze stavů reagoval
slovy: „Schválně, jestli mu ta jeho Marie pomůže.“ Když se poté podíval z
okna do příkopu a viděl Martinice živého, zvolal: „U všech svatých! Ona
mu pomohla!“ Poté byl defenestrován Slavata, který si při pádu těžce
zranil hlavu o římsu, a písař Fabricius. Všichni tři pád přežili. Pavel
Skála ze Zhoře a Václav Budovec z Budova tvrdili, že to bylo tím, že pod
okny paláce bylo „nastláno“ listinami a jiným odpadem; Slavata to však
popíral. Podle moderních výzkumů místodržitelům spíše pomohlo, že pod
okny byl prudký svah.
[1]
Barokní sloup označující místo dopadu Slavaty
Ke chvíli před vyhozením píše soudobý český spisovatel a historik,
Pavel Skála ze Zhoře, ve své
Historii české toto:
| „ |
A tu teprve jeden každý soudil, že dolů z oken metáni budou. Ano i oni[pozn. 1],
když tomu porozuměli, že se s nimi nežertuje, ač prve nic pro svou
vysokomyslnost a zpouru svou žádnému neříkali ani se nekořili, teď však
teprve počali prositi, aby hrdlům jich uškozeno nebylo, ruce spínajíce a
Boha prosíce, nohami o zemi zapírali a za milost žádali. |
“ |
Památná je věta vzteklého Thurna, která zněla: „Edle Herrn, da habt
Ihr den anderen“ („Urození pánové, tady máte toho druhého“). Za
vyhozenými bylo vypáleno několik kulí. Avšak ani jedna nezasáhla cíl.
Dodnes zůstává však záhadou, jakým způsobem někteří pronesli zbraně do
zeleného pokoje. Před budovou je měli všichni odevzdat.
Zázračná záchrana místodržících
– votivní obraz V. Slavaty
Martinic po dopadu pomohl Slavatovi dojít do
Lobkovického paláce, kde je přijala paní
Polyxena.
Fabricius utekl dolů k řece. Otřesený Slavata skončil v péči paní
Polyxeny, kde byl Thurnem žádán k vydání. Paní Polyxena však odmítla a
vážně zraněného Slavatu léčila.
Martinic ještě téže noci uprchl do
Bavorska. Dodnes na místech dopadu v
Zahradě Na Valech stojí kamenné památníky vděčných místodržících.
Odkazy
Poznámky
- tj. Slavata a Martinic
Reference
- Toulky českou minulostí. 406. schůzka: Praha, defenestrace, pořadové číslo 3.
Literatura
- PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. Praha : Mladá fronta, 1985. Kapitola Česká kancelář, Krátký proces, Zmatky kolem defenestračního okna, Spiklenci, s. 148–191.
- PEKAŘ, Josef. Bílá Hora. Praha : Rolnická tiskárna, 1921. ISBN 80-7021-057-5.
- Pragensia : Der Prager Fenstersturz i. J. 1618. Příprava vydání Pick Friedel. Praha : s.n., 1918. Dostupné online. Faksimile dobových letáků k pražské defenestraci 1618 s historickým pojednáním o jejích důsledcích..
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Pražská defenestrace ve Wikimedia Commons