Země (Česká republika)


Historické země moderní České republiky se současným zakreslením krajů, které jejich hranice nerespektují

Čechy, Morava, Rakouské Slezsko – 1892, tehdy části Rakouska-Uherska

Československé země do roku 1928
Země byly od středověku do roku 1948 nejvyšší samosprávné celky, na které se území dnešní České republiky členilo. V historické literatuře se o těchto celcích často hovoří jako o historických zemích. Tyto celky také tvořily od roku 1348 do roku 1918 jádro zemí Koruny české. Související termín "České země" pak představuje souhrnné označení Českého království, Markrabství moravského a pozdějšího Vévodství slezského, v dnešní době souhrnné označení Čech, Moravy a Českého Slezska.
Do 18. století tvořily tyto země nejvyšší samosprávné celky zemí Koruny české, poté do roku 1918 korunní země habsburské monarchie a poté (v podobě země České, země Moravské a země Slezské - tří z celkem pěti zemí československých) Československa. V roce 1928 byla Morava a Slezsko opětovně (první sloučení proběhlo mezi lety 1782 až 1849) sloučeny do jednoho správního celku, země Moravskoslezské, a k 1. lednu 1949 bylo zemské zřízení (dle názoru místopředsedy politické strany Moravané Ondřeje Hýska protiprávně[1]) zrušeno komunistickým režimem a vytvořeny kraje. Po zrušení zemského uspořádání jsou jednotlivé české země vnímány jako historické a kulturní celky. Současná podoba vnitřního politicko-geografického členění České republiky historickým zemím neodpovídá a hranice jednotlivých krajů historické hranice Čech, Moravy a Slezska nerespektují. Na řadě míst již nejsou zemské hranice respektovány ani hranicemi současných obcí či katastrálních území.
Formálně od roku 1348 do vzniku Československa tvořily české země a další přidružené země (spojeny v určitých obdobích pouze osobou panovníka) politický celek zvaný země Koruny české a měly v čele stavovské zemské sněmy (od druhé poloviny 19. století již volené), které vytvářely zemské zákony a od doby pozdního středověku do bitvy na Bílé hoře volily panovníka. Od roku 1850 bylo v každé z těchto tří zemí zřízeno zemské místodržitelství, v jehož čele stál jmenovaný zemský místodržitel. Tento úřad měl dalekosáhlé kompetence a byl zodpovědný i za vydávání zemských zákoníků.

Obsah

  • 1 Autonomie
  • 2 Země
  • 3 Reference
  • 4 Související články

Autonomie

Jednotlivé české země měly v různých historických dobách různou míru autonomie. Samotné země Koruny české byly součástí vyšších politických celků jako např.: Svaté říše římské národa německého, Habsburské monarchie atd. Nejvyšší autonomii v rámci Habsburské monarchie měly české země v krátkém období od roku 1619 do bitvy na Bílé hoře v listopadu 1620, kdy se český stát přetvářel ve volnou federaci pěti zemí.[2]. Spojení Moravy a Čech bylo v historii několikrát přerušeno a Morava měla jiného panovníka. Jednalo se o krátká období na skloncích vlád Jiřího z Poděbrad, Matyáše Korvína a Rudolfa II. Morava měla i jiného panovníka než Čechy během okupace švédskými Torstensonovými vojáky. Okupace Moravy trvala téměř 20 let. V současnosti se jedná o jednotný stát, mnohdy chybně označován pouze jako "Čechy", ale v letech 1618-1621 se jednalo kupř. o volnou konfederaci.
Po bitvě na Bílé hoře Habsburkové zemskou autonomii vydáním obnoveného zřízení zemského omezili a omezovali ji i později během svojí vlády, nikdy ji však úplně nezrušili. Po vzniku Československa roku 1918 zůstaly všechny tři země ještě deset let správními celky, jejich zemské sněmy však byly zcela odstraněny a zůstala jim jen velice omezená samospráva. Nejvyššími orgány zemí se nyní vedle zemských správ politických (zemské úřady jednotlivých zemí, vzniklé přeměnou bývalých zemských místodržitelství) staly zemský správní výbor (v Čechách), zemský výbor (na Moravě), a zemská správní komise (ve Slezsku). Jednalo se však o orgány, jejichž členy jmenovala československá vláda a nebyli tudíž voleni obyvatelstvem jako tomu bylo v případě zrušených zemských sněmů. V čele zemských správ politických stáli československou vládou jmenovaní prezidenti.

Země

Počet, rozloha a hranice jednotlivých historických českých zemí se prakticky ustálily v 18. století po začlenění Chebska do Čech a odstoupení Kladska a většiny Slezska Prusku. Od té doby se jako historické České země označují:
Vedle výše uvedených tří historických zemí ovšem pojem České země v průběhu historie zahrnoval i další území mimo dnešní Českou republiku – jako Lužice, Slezsko nebo Braniborsko.
Související informace naleznete také v článku Země Československé republiky.
Roku 1920 byly k Československu připojeny malé části rakouské země Dolní Rakousko, z toho k Čechám Západní Vitorazsko (dnes nazývané Vitorazsko), a k Moravě Valticko a Dyjský trojúhelník. Ke Slezsku bylo téhož roku od Pruského Slezska připojeno Hlučínsko, nicméně samo Slezsko přišlo ve prospěch Polska o polovinu Těšínska. Ve velkém státním znaku byly jednotlivé země zastoupeny svými zemskými znaky. Po vzniku Československa zároveň začali především politici z Čech usilovat i o úplné zrušení těchto zemí jako správních celků, a jejich nahrazení podstatně menšími župami, čehož důsledkem bylo dne 29. února 1920 schválení zákona „o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé“,[3] který však na území Čech, Moravy a Slezska pro značný odpor veřejnosti nakonec nebyl vůbec realizován. Přesto i hranice těchto žup měly i nadále plně respektovat historickou zemskou hranici Čech a Moravy. Hranice Moravy a Českého Slezska by naopak již respektována nebyla.
Roku 1927 bylo nakonec od župního zřízení upuštěno a zákonem č. 125/1927 Sb. „o organisaci politické správy“ [4] ze dne 14. července 1927, který začal platit dne 1. prosince 1928, došlo k modifikaci stávajícího zemského zřízení ve formě sloučení Moravy a Českého Slezska do jednotné země Moravskoslezské. V Čechách a zemi Moravskoslezské byly zároveň ustaveny nová zemská zastupitelstva, jež byla z části volena v přímých volbách a zčásti jmenována vládou, jejich výkonné orgány - zemské výbory, a zemské úřady.

Reference

Související články

Štítky: , ,